Do konce zápasu zbývá minuta a pět vteřin. Vedeme o gól. Soupeř hraje bez brankáře. Jako centr se stavím na vhazování v obranném pásmu. Minuta a pět vteřin. V hokeji dost dlouhá doba na bránění, obzvlášť proti nejproduktivnějšímu útoku ligy. V tu chvíli ale vím, že ten gól nedají. Protože na tuhle buly se stavím s tím, že to prostě nedopustím. Že tu radši umřu, než abych prohrál.
13 let jsem hrál hokej, z toho 12 jsem strávil v jednom klubu, u nás na Hvězdě. A nikdy to nebyla idyla. Většinu let jsem tu hrál s klukama, z nichž většina byli jednoduše smradi. Do kabiny jsem se netěšíval. Do osmé třídy jsme měli aspoň skvělého trenéra. Ale pak vedení klubu přivedlo jistého bývalého sparťana a bůhví proč z něj udělalo šéftrenéra, který nádavkem vedl zrovna můj ročník. Ten člověk podle mě licenci získal skrz kamaráčofty na svazu. Jinak není možné, že neměl sebemenší znalosti toho, kolik může čtrnáctiletým dětem naložit. Nebyl jsem tehdy flákač, ale dělat v tomhle věku dřepy se stokilovou činkou nemůže být normální. A aby toho nebylo málo, speciálně na mě si zasedl.
Příštích pár let se mě v podstatě snažil donutit s hokejem skončit. To si prosím nevymýšlím, mnohokrát mi do očí řekl, ať skončím, dokud je čas. Nechával mě zápasy prosedět na lavičce, když už mě nechal hrát, plísnil mě, za co mohl, srážel mě před spoluhráči. Jednou mě táhl na zápas do Plzně, abych z lavičky sledoval naši prohru 12:0. Snažil se mi hokej zošklivit. A já se zapřísáhl, že to se mu nepovede. Ano, já nikdy neměl talent. Nikdy jsem hokeji neobětoval celý život, škola byla prostě priorita. Ale já hokej miloval, naprosto bezhlavě. Zařekl jsem se, že tenhle kus vola mi to prostě nezkazí. A tak jsem dál dřel na trénincích a čekal na lepší časy.
Ty paradoxně začaly tím, že mě ve starším dorostu z Hvězdy poslali na hostování (to v hokejové hantýrce znamená, že mi řekli:„Nejsi pro nás dost dobrej.“). Druhý den jsem se měl hlásit ve Slavoji Zbraslav na Smíchově. Vešel jsem do kabiny, kde jsem hned poznal několik tváří. Byli to kluci, které vesměs stejným způsobem z Hvězdy vyhodil ten samý člověk. Mimo to tam byli kluci, kteří se nevešli do sestavy na Kladně a v dalších pražských klubech. Odložiště nechtěných, chtělo by se říct. A pak tam bylo také blonďaté děvče z Hvězdy. Holka, která od dvanácti let jezdila na ženské reprezentace, s úsměvem dokázala na ledě složit na led dvakrát těžší borce a měla opravdu talent. Té v mladším dorostu na Hvězdě řekli, že teď už nemá mezi kluky co dělat. To se ale opravdu mýlili.
Hráli jsme ten rok stejnou soutěž jako Hvězďáci. A zatímco my jsme se papírově měli courat na chvostu tabulky, Hvězda si brousila zuby na vítězství a postup do vyšší ligy. Přivedli si na to nemálo posil a trénovali do zblbnutí. My jsme si oproti tomu na Zbraslavi udělali skvělou pohodu, lepší partu jsem na hokeji nezažil. V tom roce většina z nás dosáhla osmnáctin, takže asi tušíte, že tmelení kolektivu byla naše priorita. A jak šla sezóna, dařilo se nám daleko lépe, než se čekalo. Já jsem ten rok zažil nejkrásnější sezónu života. Hrál jsem hodně, dával jsem góly, ale hlavně jsem cítil, že si mě v týmu váží a věří mi.
A pak přišel poslední zápas sezóny. Proti Hvězdě, na jejich domácím ledě. Na zimáku, kde jsem trávil většinu dětství. Proti týmu, který se nám celou sezónu vysmíval a kde jsem si zažil nepěkné věci. Před zápasem bylo jasné, že skončíme v tabulce pátí. Jenže Hvězda potřebovala k titulu a postupu stůj co stůj vyhrát. A já měl všechny důvody si přát, aby se jim to nesplnilo.
Před zápasem, jak jsem se převlékal v šatně spolu s týmem posbíraným po celé Praze, vešel do šatny náš trenér, podíval se na nás z Hvězdy a řekl: „Doufám, že motivaci máte.“ V tu chvíli jsme se na sebe s blondýnou podívali. Ani jsme to nemuseli říkat nahlas, pro nás byl tenhle zápas regulérní svatou válkou. Můžete mít spoustu motivací. Čistá touha po vítězství, medaile, poháry, rekordy a další mety. Ale žádná z nich není silnější, než touha jednou provždy splatit všechny ty dětské křivdy, ústrky, posměšky a urážky. Do toho zápasu jsme my dva šli s tím, že dneska odsud poražení neodejdeme, i kdybychom se měli rozkrájet. A zbytek mužstva se k nám přidal.
První třetina se nám neskutečně povedla. Zkraje jsme dali dva góly. Kluky z Hvězdy to opařilo, vůbec si nepřipouštěli, že by s námi ten den měli mít těžší práci. Do konce třetiny se tak nedostali do nebezpečnějších šancí. My jsme ale věděli, že na dlouho klid nemáme, že v druhé třetině na nás vletí. A taky že jo. V hokeji se občas používá slovní hříčka „led se začal vařit“. Ve zkratce to znamená, že tempo hry je tak vysoké, že je hráč rád, když vůbec popadne dech. A jestli druhá třetina byla náročná, tak ta třetí nesnese srovnání.
Na jejím začátku Hvězda snížila na 2:1. Normálně by taková věc vedla k razantní změně psychického rozpoložení obou týmů. Bránící tým v takové situaci obyčejně propadne strachu o hubené vedení, dotahující mužstvo si naopak dodá sebevědomí. Tentokrát ale ne. Ano, Hvězda ještě přitvrdila, pokud to bylo vůbec možné. Ale z jejich hry byla cítit spíš zoufalá snaha, než suverénní sebedůvěra. A my jsme naopak věděli, že pořád bráníme náskok a že když něco zkazíme, kryje nám záda vynikající brankář.
A tak jsme se probránili třetinou, až minutu a pět vteřin před koncem Hvězda vybojovala vhazování v naší obranné třetině. A my věděli, že to zkusí bez brankáře, v šesti hráčích. Během oddychového času vznesl trenér jediný dotaz: „Kdo ještě může, kdo to odbrání?“ Celý zápas jsem lítal jako hadr na holi, ale tohle byl můj moment. Jestli jsem v něčem vynikal, bylo to řízení obrany, akce Hvězdy jsem dobře znal a prohrát tenhle zápas pro mě prostě nepřicházelo v úvahu. A trenér to věděl. Přeskočil jsem mantinel a vyrazil jsem na bod pro vhazování.
Teď stojím na buly proti šesti klukům, které znám jako svoje boty a ani jednoho z nich nemám rád. Vím, že když vhazování vyhraju, máme napůl vystaráno. A taky ho vyhrávám, přímo na svého obránce. Vyhodit puk ze třetiny se nám ale nedaří. Kluci z Hvězdy ho vybojují a rozjíždějí secvičenou kombinaci. Ale já je znám. Vím, kteří z nich jsou střelci, na které celá ta kombinace směřuje. A mimo to jim mám co splácet. A tak se tu minutu a pět vteřin rvu o puk do roztrhání těla, blokuji střely a naháním jejich útočníky. Když zazní píšťalka ukončující utkání, sotva popadám dech a nemám sílu radostí skákat. Ale ta satisfakce je maximální.
Ten zápas byl pro nezaujatého člověka na první pohled zcela nezajímavý. Poslední zápas druhé nejvyšší soutěže dorostu. Bez fanoušků, bez ceremoniálů, řádku by o něm nikdo nenapsal. Kašlu na to. Pro mě to bylo finále mistrovství světa, zápas o Stanley Cup, boj o olympijské zlato. Ten moment, kdy jsem stál na posledním vhazování a věděl jsem, že teď splatím jeden velký dluh sám sobě, si budu pamatovat do konce života.