Jak se mají kočky, které přežily vlastní smrt
Není to psaní s happy endem, protože naše úspěšnost v umisťování byla jenom 50% a u již umístěného Montyho se objevily zdravotní komplikace. Takže jak to všechno bylo.
Nejdřív se umístil Monty. Není divu, je to veliký kocouří krasavec. Vybral si ho moc hodný pán z Brandejsa. Oběma to spolu hezky klape a čistě chlapská domácnost jim svědčí. Jenže... Asi tak před měsícem měl Monty epileptický záchvat, který pána pořádně vyděsil. Ani se nedivím, ona to je opravdu strašidelná podívaná. Pokud by se záchvaty měly opakovat často, přál by si pán pro Montyho jiný domov, kde by nebyl celý den sám, aby se mu dostala včasná a co nejlepší pomoc. Tak držte Montymu palce, aby se nemusel znovu stěhovat z domova, kde mu je momentálně tak dobře.
S Týnkou to bylo složitější. Zůstala u nás sama a asi aby se nenudila, rozhodla se terorizovat mého vlastního kocoura. To, že to byl můj kocour, neříkám proto, že bych svým kočkám nějak nadržovala, ale proto, aby bylo jasné, že tenhle kocour nikam neodejde a problém tak lehce nezmizí. Pro Alberta tak začaly těžké časy.
Drobounká Týnka dokázala našeho šestikilového ňoumu držet v rohu místnosti tak dlouho, jak jen se jí zachtělo. A když se pak rozhodla ho pustit, nezapomněla mu jich pár střihnout na cestu. Albert nás pak za tato příkoří trestal tak, že mírně řečeno pročůral půlku bytu. Po té, co jsem musela vyhodit starou válendu, vyměnit část koberce v obýváku a celý v zadním pokoji, jsem volala SOS.
Týnky se dočasně ujala moje depozitující kamarádka Kristýna.
Od ní pak byla Týna umístěna ke starší paní a vše vypadalo růžově. Ale... znáte ta ale, která se vždycky objeví, když je vůbec nečekáte? Ale... starší paní, bydlící v garsonce byla zvyklá na mírného, mazlivého obstarožního kocourka. Týna, i když dáma v letech, občas zahýří energií, kterou by jí mohlo závidět i klubko koťat.
Pro své průzkumy a skoky střemhlav si vybrala dobu noční a jako "přistávací plochu" pak postel oné nebohé paní. Po měsíčním soužití s naší černou teroristkou paní zestárla o 10 let. A bylo jasné, že takhle to dál nejde. Týna se na dobu dočasnou přestěhovala k vnučce, která ale vlastní dominantního kocoura a bitky téměř do krve na sebe nenechaly dlouho čekat.
Další naší nadějí, i když malou, byla výstava "Sen zvířat". Jenže v záplavě malých roztomilých koťat nebyla skoro žádná šance. Kdo by si vybral obyčejnou, černou, poměrně starou a z výstavy silně naštvanou kočku, když se z každé klece nabízel někdo atraktivnější a momentálně lépe naladěný?
A tak Týnka putovala zpátky ke Kristýně. Ale jestli chceme, aby u Kristýny i nadále fungovalo depozitum, a to my chceme a moc potřebujeme, je toto řešení jen velmi, velmi dočasné.
Moc vás proto prosím, nevěděli byste o někom, kdo by se jí mohl alespoň dočasně ujmout? Týnka musí být jediné zvíře v klidnější rodině. Pak vám dá veškerou lásku a oddanost, bude vás následovat jako pejsek a tím svým krásným chrapláčkem vám povypráví celý svůj životní příběh. Pokud ovšem nebude mít zrovna nával své kotěcí hravosti :)
Radka Morrisová
