KOČKY: Z bufetu u Mikeše aneb chudák kocour

Chocatr chovatr MŇAAAAAUUUU chovatrka MŇAUVAJS chovatelka je k ňyčemu...

Co tu děláš, Mikýsku? Co to píšeš? Prosím tě, co to má znamenat?

No co, pořád slibuješ, že o mně něco napíšeš, a pořád se k tomu nemáš. Tak jsem to chtěl napsat sám...

Ale vždyť víš, Miky, že mám fůru práce a starostí.

Už mám těch výmluv dost. Vezmu to do pacek sám. Sedni si pořádně a piš.

No tak dobře. Diktuj.

Ale napíšeš všechno, co ti budu diktovat. Takže... Nevím, jestli si na mne někdo po těch dlouhých letech (významný kočičí zamračený pohled) pamatuje, proto na připomenutí: tady a ještě tady je něco ze začátku.

Tehdy jsme se ještě měli dobře. Pak ale začaly problémy a těžký život kocoura. To jsme tak jednou v neděli večer šli venčit, já, Bobísek, Čandar, Asta a Stela. My tři kocouři jsme se krásně honili, moc rádi jsme tak spolu chodili. Už jsme se vraceli domů a najednou proti nám vyjelo auto.

Mikeš a Mour těsně před honičkou

Počkej, Mikýsku, to napíšu já. V té naší vesničce na kraji civilizace, v neděli pozdě večer, naprosto nečekaně se objevilo auto. No a jeden černý stín se rozběhl přes silnici a... rána, tři záškuby a ticho. V tu chvíli jsem nevěděla, který z mazlíků to odnesl. Mikeš a Čandar oba celí černí, stejně velcí, Čandar o něco kratší.

Věděla jsem jen, že to nebyl Bobísek s bílými tlapkami a náprsenkou. Odnesla jsem tělíčko do zahrady a uložila pod jabloňku... Beze slov jsme šli spát, ale usnout jsme nemohli. Po delší době otevřeným oknem postupně vklouzly dva stíny, takže už bylo jasno. Na silnici skončil Čandar, ten do domu nikdy nechtěl, nenechal si vzít svobodu pohybu.

Čandara jsme nějaký čas s Bobískem hledali, už jsme byli kamarádi, už nás neproháněl. Po čase chovatelka na hrozně dlouho zmizela... Miky, bylo to jen deset dní... říkám na hrozně dlouho! A už nepřerušuj. Tak tedy zmizela, a když se konečně vrátila, chodila ještě míň a hůř než předtím. Aspoň víc seděla a chovala. Já se moc rád chovám, vy taky?

Jednoho dne se ozvalo rázné bušení na dveře, za kterými stál pan soused s mrtvým holubem v ruce. Zlobil se, že prý mu s bráchou lezeme do holubníku a právě jsme mu zabili nadějné holoubě. Chovatelka se moc omlouvala a slíbila mu, že nás zavře a nebude nás pouštět ven. To se nám tedy vůbec nelíbilo. Ani trochu se nám to nelíbilo. Venku krásně teplo – a my jsme museli být zavření jako zločinci.

No jo, Miky, kdybyste nelezli do holubníku... Netrvalo dlouho, a jak byla chovatelka s těmi hůlkami nemotorná, Bobískovi se podařilo utéct. Mně ne, mě zavřela!!! Škandál! Však jsem jí to vytmavil. Několik dní jsem vězení trpně snášel a pak jsem to udělal. Vyskočil jsem na její pracovní stůl a... no, nečervenej se, Miky, a hezky řekni, co jsi mi provedl.

No, nešel jsem na kočkolit a vypustil všechno na stůl a na klávesnici. A vůbec ti mě nebylo líto, že jsem pár dní po operaci, nemůžu pořádně chodit ani stát, vlastně ani sedět a ležet, a ty jsi mi připravil takovou práci s úklidem tvého enono. A vůbec nemluvím o tom důležitém dopisu, který jsem musela vyhodit. No, když o něm nemluvíš, tak nemluv. Ale dosáhl jsem svého, heč, a zas jsem mohl chodit ven. Jen Bobís se už neukázal.

Miky, a proč vlastně chceš, aby se tvé povídání jmenovalo Z bufetu u Mikeše aneb chudák kocour?

To je jednoduché, prostě proto, že mám velké problémy s dodávkou jídla.

??? To tě špatně krmím? Vždyť tě sotva unesu...

Strakatka a Mikeš

Každopádně by to mohlo být lepší. Jen řekni, proč musím jíst venku? Radši to povím sám. Protože doma mi vždycky všechno zbaštily Asta nebo Stela. Jen si vzpomeň, jak Asta vylezla až na linku. A ne jednou.

Hm, a venku ti zas s jídlem pomáhá Strakatka.

To taky, ale zas je to hezká kočička a rozumíme si.

Jo, rozumíte? Strakatka si vybere ty nejlepší kousky a ty čekáš, až milostivě dopapá, a teprve potom se najíš.

To je sice pravda, ale když ONA je tak krásná... To Mour mě trápí mnohem víc.

Mour

Tehdy před zimou jsem se nad ním slitoval a dovolil mu, aby u nás zůstal. Ze začátku byl slušný a skromný, ale jen mu otrnulo, začal mě odstrkovat a honit. Docela jsem se zaradoval, když se přes léto odstěhoval. Jenže koncem podzimu se vrátil. A zas mě honil.

To už mě nebavilo. Dostal jsem jídlo – a napřed se nabaštili ti dva a já až na konec. Nejsem já chudák? Doma mě o jídlo obírají psice a venku kočky. Kdoví, jestli vůbec víš o Zrzounovi... Ten se objeví jen někdy, ale tváří se, jako by mu všechno patřilo. Kdybys věděla, co všechno mi o něm povídala Strakatka, jak ji honí a bije. A ty jsi taky neuznalá.

Já a neuznalá? Tomu nerozumím.

Jen si vzpomeň, co děláš, když si převrátím kyblík s psími granulemi? Aha? To je vždycky řečí. Zapomněla jsi, co jsi tuhle povídala? Zas jsem si jednou vysypal granule a ty jsi kvílela „rúbajte mu v opasok“ a mluvila jsi o nějakém Jánošíkovi. Ale takový kocour tady nikde není, to vím jistě. A málo mě chováš. Jen řekněte: chová mě sotva hodinu a pak mě dá na zem, že prý musí vydělávat na granule a konzervičky. Vždyť vydělávat může, když chci jít zas ven, a ne mě šidit a omezovat.

Mikýsku, kdybys věděl, jak se tvoje kilečka pronesou...

Chichi, ty máš nejmíň co mluvit o kilech.

Tak to jsi teda přehnal, Mikešku, víš! Už jsi toho napovídal fůru.

Mňaaauuu, vraauuu... Tak já tedy půjdu. Pojď mi otevřít. A nemysli si, že dovolím, aby ti zas tak dlouho trvalo, než o mně napíšeš. Vraaauuu...

Zapsala: MaRi

Strakatá trojka

Foto: autorka. Fotografie si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.