PSI: Prostě Ernest – II.
Ernest roztomilý foto: Yga, Neviditelný pes
Tak jsem vám slíbil, že napíšu, jak mne přijali ostatní členové rodiny. Jenže dostat se k počítači a něco sesmolit, to dá člověku, neřku-li pejskovi, dost zabrat. Ona panička momentálně není v dobrém rozpoložení, ale sliby se mají plnit nejen o Vánocích, ale i během roku, tož jsem zase tady.
Je to už strááááášně dávno, co jsem překročil hranice a zakotvil v cizině, na Jižní Moravě, tak už mi ty prvotní dojmy tak nějak vyvanuly z paličky. Ale snad něco vyštrachám ...
Ernest po kolena
Asi tak – Brooke se ze začátku netvářila nijak nadšeně. Nejprve doufala, že jsem se na té louce k ní připojil jen tak mimochodem a odchodem domů zase bude všecko, jak má být. Dost ji překvapilo, že jsem se do baráku narval i já. Navíc jí nebylo dovoleno mne zadávit na potkání. Za pár dnů odjela na týden pryč, a velice byla udivená, že po návratu pod téměř rodný krov jsem byl první, kdo ji vítal...
Ona mne nevítala vůbec, ba se vůbec neradovala. Nechápu! Já byl nadšený, že se mi vrátila kamarádka. Pak zas odjela a pak zas přijela a když se to takhle už opakovalo asi třikrát, a já furt na značce, asi rezignovala. Pochopila, že ten černý mamlas (jako moje roztomilost) je jí už souzený.
tak si jezdí na pár týdnů oddychnout do Čech, aby se na jihu Jižní Moravy mohla vrhnout do víru pravého psího života. Nejlepší je to na vycházkách – tam se honíme do bezvědomí (mojeho). Většinou honím já, ale někdy je to i naopak. Navíc jsem velmi chytrý pejsek. Vím, že normálně Brůču nedoběhnu (má delší nohy a lehčí kostru), tak vyčkávám na chvíli, kdy je odvolána ke své paničce – ona nabere kurs, já spočítám její dráhu a mou dráhu (beru v potaz rychlost pohybu i terénní nerovnosti), vyjde mi bod protnutí a v pravý okamžik vyrazím, bych ji popadl za ocas (:o)). Brooke taky není blbá a po několika výpadech se začala pohybovat po elipsoidní dráze, takže mnohdy jsou mé výpočty chybné a já minu ...
Ernest hlodající
A někdy nasadí fintu fň „Tak ty se chceš hrát? Tak se budeme hrát tak dlouho, dokud budu chtít já!“ A to je pak drsné – už kolikrát se mi ani nechce, ale Brooke se nevzdává. Pak už poplakávám, ale musím se hrát s naší černou rukou – tlapou – tak dlouho, dokud mne panička nezachrání.
Večerní hrátky jsou taky výživné. Já opět nasadím chvat „Raf za ocas“, kdežto Brooke jde na mne od zadu - jakože si na mne sedne. Když dál doráží, chytne mne pod krkem (ale nestiskne, bane, to by bylo asi hned po hře, s mrtvolkou mojí váhy se blbě hraje - cheche) a temně vrčí. Vrčí temně a hlavně nahlas, navíc obecenstvo povzbuzuje své favority, takže korida hadra ... navíc do toho páneček zvýšeným hlasem (no, teda řevem, že jo) pronáší perly typu „Zas z toho fotbalu mám ho...uby, nic neslyším!“ ... „Ať se jdou rvát jinam!“ ... „Ještě jednou si moji nohu Ernest splete s Brůčou, tak je nakopnu oba!“ a tak podobně. Ale nevím, proč si namáhá hlasivky, když je mu to stejně plat prtné?
No ale jak říkají obě paničky „Ani jsme nedoufaly, že to tak dobře mězi těma dvěma dopadne.“
Ernest roztomilý
Fotky z hrátkek s Brooke panička nemá, ale je tu malý fotoseriálek „Kterak vzniká pískovcová socha“. Ten byl nafocen při cestě ke Svatému Hubertovi a hlavním aktérem jsem tam samosebou já - po pravdě JEDINÝM aktérem. Ovšem neodolatelným a zulíbání hodným - kór na posledním fotoobrázku.
No a jak jsme si sedli se Zikmundem, tak to si povíme zase někdy příště ...
Váš Ernest Vaší YGY (:o)))
Foto: autorka. Zmíněný fotoseriálek a další obrázky si můžete prohlédnout přímo tady na Rajčeti.
