Dávno dávno je tomu, co našla jsem malou černou Kikinku na jedné pražské ulici. Než jsme jí našli vhodného páníka, pobývala s námi asi 3 neděle a bylo to nezapomenutelné a výživné.

Původně se jevila být cca půlročním hravým a milým koťátkem, ale možná byla i o něco starší.

Byli jsme tenkrát v majetku jedenáctiletého černého Mulisáka, už deset let vykastrovaného, a mourovatého Filipa, který od doby, kdy byl vykastrován, celkem úspěšně předstíral, že je březí kočkou. Nebezpečí z této strany tedy nehrozilo. Kikinka se docela brzy zabydlela a zapojila do smečky, takže se všechno jevilo být v pořádku.

„Vrk vrk,“ pravila jednoho dne Kikinka neomylně milostným hláskem a vyšpulila na Mulisáka zadeček. Mulisák byl tím pohledem patrně znechucen, neboť zapráskal fousama a vyskočil na ledničku a na almaru, odkud sledoval další dění.

Kikinka rejdila po kuchyni jak autíčko na klíček a vrkala jak hejno holubů. To vydržela dělat několik dní, ale jelikož kočkouři nereagovali, začala být poněkud agresivní. Snad v úpěnlivé prosbě vrhla se babičce pod nohy, což způsobilo, že byla srdečně nakopnuta.

„Jééééééé,“ vyvřískla kočena a babička se na ni přemítavě zadívala. „Na to, že je to kotě, má tu říji nějakou silnou,“ pravila pochybovačně.

„Jóóóó,“ odvřískla Kikinka a dodala něco ve smyslu: „Proboha dělejte s tim něco, dyť se z toho zbláznim.“

Zatím to však vypadalo, že se zblázníme my všichni.

Temnou nocí rozlehl se kvil duše ztracené v očistci a dědečka to vyhodilo z postele. Zakopl o knihovnu a narazil si palec.

„Auauauauau,“ vřeštěl dědeček.

„Aúúaúúaúúú,“ ječela Kikina.

Černé kotě, zdroj Kedi Karikatürleri

Babička rázně namočila utěrku, propleskla s ní párkrát kočenu a pak ji mrskla dědečkovi na palec. „A spát,“ nařídila nekompromisně. Kupodivu poslechli oba.

Ráno Kikinka pochopila, že musí převzít iniciativu. Naskytl se nám pohled, jako když se na jaře honí dva zajíci po poli. V tomto případě byl ovšem tím prvním Filip a v očích měl děs a beznaděj. V zoufalství se chtěl nacpat pod almaru, leč bohatýrský pupek se ne a ne zplacatit na potřebnou výšku, a tak tam jen uvízl, nemohl tam ani zpátky a tiše kvílel. Kikince se to nezdálo být jako vhodná poloha a tak předstírala, že si ničeho nevšimla a olizovala si tlapku.

Babička Fildu vytáhla za zadní nohy, konejšila ho v náručí a poněkud popuzeně komentovala: „Sodoma-Gomora! Já už chápu, že tu kočku někdo vyhodil!“

Další obětí Kikinčina chtíče se stal Mulisák. Postaršího gentlemana ani nenapadlo, aby se snad nechal trapně honit po bytě, a když se Kikinka kolem svůdně nakrucovala, vždycky jen otočil hlavu a decentně koukal jinam.

Kikince zjevně povolily nervy. Nenápadně ho obešla dozadu... a skočila! Držela ho za krkem a třepala s ním jak se šnuptychlem. „Takhle, ty troubo!“

Účinky byly nevídané! Mulisák jakoby se rozpomínal... co to jenom bylo... jak...?

Pak blesklo mu v očích poznání a on se málem praštil do čela! A skočil! A učinil slovo skutkem!

Ráno jsem žhavila dráty na spřáteleného veta a předestřela mu vzniklou situaci. „Hohoho hahahá hehehé...!“ Vet řval jak buvol, řičel jako kůň, hýkal jako osel a v posledku už jen pištěl jak myš.

„Jsem ráda, že jsem tě tak rozveselila,“ pravila jsem poněkud sarkasticky. „Ale já bych vážně ráda věděla, jak je možné, že deset let vykastrovaný kocour...“

„Uáááá chrch chrch...Víš,“ chroptěl veterinář: „Mně se líbí ta síla vůle... Hahahááá heheééé hihihíííí...!“

A tak dodneška nevím...

Vaše Rpuť