A je tu poslední díl série „Jak roste dogák Night“. Proč poslední?? Protože růst je u konce, před pár dny bylo našemu „štěňátku“ 14 měsíců.

Před rokem...

Night má mohutné svaly na ramenou i stehnech, přeci jen jeho pohybová aktivita v terénu je na něm poznat. Nabral přes hrudník – je z něj zepředu pěkná almara. Zato žebra z něho lezou a pas má jak vosa. Inu je to junior – nabere až kolem druhého roku. Jestli vůbec.

Není úplně ideálně narostlý. Spáditá záď ho nutí podsouvat zadní tlapátka pod sebe a pak je tak trochu hrbatý. Ale když se vyprsí (nejčastěji pokud je za plotem cizí psisko), tak umí stát moc pěkně. Dlouhý silný krk, hezká hlava, svaly na něm jen hrají. Pak je na co se zálibně dívat. Oproti Betce bohužel často používá mimochod, i když klusat pěkně taky umí.

Sice na výšku je asi již hotovo (doufám), ale dospělé chování rozhodně Night nemá. Sice již někdy nohu při čůrání zvedne, ale většinou si s tím hlavu neláme. Začíná hlídat. Jeho hluboký bas nezní často, ale když hafne, přikrčí se všechno živé kolem. Zatím stále všichni lidi, děti, psi, fenky jsou na světě pro jeho radost. Ani náznak nějakého vytahování se, stále je to v komunikaci rozverné štěně.

Přivolání, pokud vidí psa, je stále nulové. Bohužel. Odvolání ze hry se psy je stále nulové. I když lžu. Po dvou hodinách trysku s raslem Lojzou byl schopen zareagovat na zavolání alespoň zvednutím hlavy. A věnoval nám pohled... než utíkal dál... Nevím nevím, jestli zvítězíme.

S raslem Lojzou

Radost mi udělal na společné procházce s tryskovým raslem Lojzou a přespůlročním dogánkem Matýskem. Mates se totiž bojí. A ze strachu vrčí. Na všechny lidi i psy. A Night ho nechal na pokoji a řádil s Lojzou. Jen čas od času se zastavil u Matýska – zcela přátelsky na něj zavrtěl ocasem, šťouchnul do něj nosem: „Pojď taky běhat“, a když Matýsek bázlivě ulehl, nechal ho být a pelášil dál. Žádné vytahování, naskakování, otravování. Byl moc hodný.

No a nejvíc si tento měsíc našplhal ve své roli chůvy. Na 12 dní a nocí se mu změnila smečka. Najednou se musel dělit o paničku a o páníka s oběma trpajzlíky. Nebyly vždy ruce na hlazení, nemohl vždy s námi jít ven (do bazénu to opravdu nejde). Nebyl najednou náš jedináček rozcapený.

Přiznám se, že jsem měla trochu obavy. Hlídání přišlo snad v nejblbší čas. V čase puberty, uvědomování si svých možností. Věk, kdy mohl najednou nečekaně prohlásit:„Do kuchyně nepůjdete, tam mám misky“ nebo třeba: „Panička je moje, vypadni od ní.“ Obavy jsem měla zbytečně. Ano – špatně nesl, pokud jsme odcházeli s dětmi a on musel zůstat doma. Pak plakal. Ale to byla jediná potíž. Jinak byl vzorný a žárlil jen opravdu maličko.

Snažili jsme se ho odkládat minimálně. Bylo to náročnější na logistiku a všechny účastněné. Děda musel sám do ZOO s dítky, já lítala se psem po lesích nad ZOO. Do Německa či Prachovských skal na výlet jelo psisko s náma. Snažili jsme se mu zajistit dostatek času na odpočinek. V prvních dnech se musel zapojovat do každého kreslení, čtení, lepení, skládání... ke konci už uměl padnout na koberec a mít ihned půlnoc...

Když byl kufr auta zaplněn věcmi (ono kolo a odrážedlo a věci na dva týdny včetně zimní výbavy zaberou hodně místa), děti natěšeny na cestu domůůůů, bylo jasné, že nelze jen tak odjet a Nighta nechat doma. Věděl, že se něco děje. Pomoc byla relativně snadná. Děda naložil do auta obě dítka a vyrazili. Nikoli směr Praha, ale jeli jen pro benzín. Já jim s Nightem zamávala, šli jsme na kratičkou čmuchací procházku do sídliště... a pak jsem mu dala piškoty na pelíšek a normálně odešla (a nastoupila o pár metrů dál do auta k dětem).

Standardní fígl, který psiska většinou neprokouknou. Vždyť odešla jen panička a to se normálně stává. Nic se neděje, vše je v pohodě. A bylo...

Na konci dubna to bude rok. Před rokem to byl roztomilý veselý malý černý Španěl. Naše MACHO NEGRO... Nyní je to pětasedmdesátikilové hovado, není malé, není roztomilé, umí česky – zůstal mu ten jeho černý kožuch a veselá mysl.

Foto: Xerxovi

Další fotografie najdete kliknutím na foto v článku.