Nepohádka o Červené Karolínce

Byla jednou jedna holčička. Jmenovala se Karolínka Červená, což bylo docela legrační, protože vůbec neměla ráda červenou barvu. Ale co mohla dělat? Jméno si změnit nemohla a mamince už mockrát říkala, že červené šaty nechce. Až vyroste, třeba se vdá za pana Modrého a bude po problému.

Karolínka

„Karolínko, už jsi velká holka,“ řekla jí jednoho dne maminka. „Zabalím ti do batůžku něco pro babičku a ty jí to zaneseš, platí?“ Karolínka nevěřícně vykulila oči. Zadívala se na maminku a podezíravě se zeptala: „Jako sama?!“ „No, cestu přece dobře znáš a babička na tebe bude čekat, zavolám jí.“ Karolínka chvilku přemýšlela. Jak že to říkala maminka? Že už jsem velká holka. No jo, vlastně, malou holku by nepustila. To dá rozum. Karolínka si začala připadat nesmírně důležitě. Trošku se bála, ale trošku se na nové dobrodružství těšila.

Maminka vytáhla z kabelky mobilní telefon, zavolala babičce a ještě během hovoru stihla sbalit batůžek. Karolínka na ni obdivně hleděla a v duchu přemítala, jestli taky zvládne dělat tolik věcí najednou, až bude dospělá. „Jo… Jo, obleče se a jde. Ahoj!“ rozloučila se maminka do telefonu. Karolínce podala batoh a připomněla jí známou pohádku. „Víš, že Karkulka šla taky k babičce. Zastavila se s neznámým vlkem a jak dopadla… Tak na sebe buď opatrná.“ „Ale jo, budu.“ „Karkulka byla taky červená!“ „Ježišmarjá, jo. Ahoj.“

Sotva se však zavřely domovní dveře a Karolínka na ulici osaměla, padla na ni podivná tíseň. Cestu k babičce bezpečně znala, to ano, ale jak že to bylo s tou Karkulkou…? A co když…? Ne, vlka se nebojí a pejsky má ráda. Ale kolem dokola bylo tolik cizích lidí! Hlavně se s nikým nezastavovat, nemluvit. Nebo skončí jako Karkulka. A ve městě myslivci nejsou, neměl by ji kdo zachránit.

Karolínka šla, šla, občas i popoběhla, to když se na ni někdo zadíval. Ulice byla plná zvuků a pachů, celá úplně jiná, než když se tudy chodí s maminkou. Tu a tam někdo zakřičel, motory aut hučely ze vzdálené silnice, okno jednoho domu bylo otevřené a vonělo z něj pečené maso. O kus dál postával pán a na vodítku měl… Karolínce ten pes trochu připomínal vlka. Mráz jí projel po zádech, když ho spatřila.

Ach jo, proč se jen nemůžu myšlenek na tu pohádku zbavit? Karolínka byla celá nesvá. Rozhlédla se. Konečně neviděla nikoho cizího. Jediný člověk šel proti ní. A vypadal taky celý nesvůj. V ruce držel pomačkaný papírek. Letmo si z něj něco přečetl a divným přízvukem zavolal na Karolínku: „Nadrazi?“ Co? Nádraží? No, to bylo nedaleko, ale Karolínka věděla, že se nemá s nikým bavit. Předstírala, že cizince nevidí a šla dál. „Hey, little girl!“ ozvalo se za ní. Co říká? G… L… Gril? Že on si mě chce ugrilovat! Karolínka se dala na zběsilý útěk.

Až u babiččina domu si dívenka dovolila zpomalit. Už se na setkání těšila. A taky byla šťastná, že to zvládla. S úlevou zazvonila u dveří, ale babička nepřišla otevřít. Z okna v přízemí zazněl její hlas: „Pojď dál, není zamčeno.“ Karolínka se zarazila. Byl to skutečně její hlas? Nebyl trošičku jiný…? Opatrně vzala za kliku. Nikdy dřív si nevšimla, jak ty babiččiny vchodové dveře vržou. A jak chladno je na chodbě. „Babi?“ Bylo ticho.

Karolínka s obavami vešla do pokoje a zůstala jako zmrazená stát před gaučem. To, co se na ni z gauče dívalo, rozhodně nebyla babička. Černý nos, jiskrné hnědé oči, obrovská ušiska. A ty zuby! Z tlamy tomu visel dlouhý jazyk. Dívalo se to na Karolínku. „Ba… Babi…?“ vykoktala ze sebe holčička. Hlavou jí blesklo jediné. Je to tady. Je to nevyhnutelné. Smířená s osudem začala odříkávat svoji repliku: „Proč máš tak velké uši?“

„Baf! Překvapení!“ ozvalo se najednou a zpoza skříně vyskočila rozesmátá babička. Když však viděla, jak je její vnučka bledá, honem zvážněla a dodala: „Počkej, tobě se nelíbí? Když máš tak ráda pejsky, rozhodla jsem se, že si jednoho pořídím. Z útulku. Jmenuje se Rex a má moc rád děti. Můžeš sem za ním chodit! Ty nemáš radost?“ Karolínka chvíli nehnutě stála a pak se sesunula na gauč vedle Rexe.

„Babi?“ vypravila ze sebe konečně. „Musím ti něco vyprávět. To bylo teda dobrodružství.“ Rex se naklonil a olízl Karolínce ruku. Teprve potom se holčička usmála. Nejdřív jenom trochu, ale pak se rozesmála na celé kolo. A babička, ta se smála taky, i když zatím ještě pořádně nevěděla čemu.

Ilustrace: Ivana