Brooke alias Kelišová

Že kočka není pes, že včera není dnes… ano, to je pravda pravdoucí. Už dávno si lidstvo všimlo, že pes se drží pána, zatímco kočka baráku. A mně vrtá hlavou, proč? Vždyť oba druhy žijí v blízkosti lidí tisíce let a přitom každý je jiný. No ano, pejsci jsou družní, pro pánečka by dýchali a za každou laskominu či dobré slovo by skákali po uších, zatímco kočičky jsou spíše samotářské, dýchají si radši samy za sebe a laskominy umí z pánečka vyrazit jenom svým pohledem.

Ale proč je to tak? A já vám na to přišla!

Musíme to vzít hezky od prvopočátku a tak zjistíme, JAK A PROČ se jedna i druhá šelma přidala k Janečkům – a to je prapůvod jejich následného chování. Tak se hezky posaďte a čtěte:

Pračlověk Janeček a pračlověka Janečková vychovali své krásné a zdatné praděti a předali jim svou živnost (byli certifikovanými Lovci mamutů) i odešli na zasloužený odpočinek. Jejich hodné praděti jim zařídily menší, ale útulnou jeskyni, začaly je zásobovat masem a vnoučaty a Janečkovi si konečně začali žít jak praprasata v pražitě. Navíc, stále byli čupr a fit. Janeček sem tam šel na lov, a když narazil na prazajíce po flámu, tak ho dohonil a chytil a přinesl Janečkové, by z něj upravila chutnou krmi… a tady začal ten zádrhel.

Toya

Janečková byla sice stále roba fešná, však prasochař Michal Anděl dle ní vysochal svého Pradavida… éééé Venuše to byla, Venuše! Teda jak říkám, byla fešná, navíc měla stále páru (tuhle nakopala pranosorožce tak do zadele, že čtrnáct dní kadil brikety) a taky byla šikovná při stahování bárskoho a bársčeho z kůže, ale kuchařka a hospodyně byla mizerná. Prastarému Janečkovi to v podstatě zatím nevadilo. Donedávna jim vařila jeho pramamka, než si odešla dáchnout do urnového háje, a teď často přinesla kus brontosaura na tymiánu či podobnou mňaminu jeho prasnacha od nejstaršího prasyna, takže ani nezjistil, že Janečková se s vařečkou moc nekamarádí. Jenže teď ty prakrálíky jeho prastará chtěla mocí mermo upravovat sama.

Nač dlouhých řečí, nakonec to dopadlo tak, že Janeček ohryzával tu stranu, která byla méně spálená i méně syrová a s temným mručením „Kdybych měl prapsa, tak ani ten by to nežral!“ většinu úlovku házel za sebe. Jenže to se spletl – jeden prapes se zrovna toulal kolem, ucítil maso a nejen že ho za Janečkovými zády sežral, prapes si i pomlaskával a příště na hody k Janečkům vzal celou svou smečku.

Brooke - v peřině je to lepší než v jeskyni

A tak se stalo, že když se jednou Janeček maní ohlídl přes rameno, nevěřil svým praočím – za ním panáčkovala celá pratlupa prapsů v čele s Prarexem a čekala, až odhodí dalšího prakrálíka. No a protože praušáků byl přísun, Janečková se v jejich úpravě stále nelepšila, ba nakonec od ní i upustila (jak se dočtete dále), zůstali tam už natrvalo.

Jenže, neštěstí nechodí po prahorách, ale po pralidech. Co čert nechtěl, Janeček jednou v zamyšlení přehlídl v prazajochovi kámen (Janečková zkoušela nový recept – naklepání pazourkem, ale vzala to s takovým fortelem, že se kus uštípl a prošpikoval pravé stehýnko) a vylomil si zub – ten poslední. A co včil!

Prastará Janečková šla na poradu ke své prasnaše, která byla momentálně kuchařkou v Prapuppu, by jí poradila, co Janečkovi k večeři, když nemá čím pokousat její špikovanou spáleninu – teda pečínku! „Milá pratchyně, teď je moderní podávat kaši z roztlučeného obilí.“ Janečková se chutě pustila do díla, nasbírala venku semínka všelijaká, položila na vyhloubený kámen a začala do nich mlátit jak do festuňku tím, co bylo zrovna při ruce.

No výsledky byly z počátku (ale i později) podivné. Někdy popadla pazourek a pak se divila, od čeho jí chytla památeční tyranosauří zástěra po babičce. Jindy zas do zrnek udeřila takovou silou, že se milé obilí nacházelo všude, jen ne na kameni. Ale někdy se nějaký ten úspěch dostavil, rozmlácená zrna nasypala do bizoní lebky, zalila vodou a podala k večeři Janečkovi.

Zikmund na hlídce

Tak tentokrát měl pravdu, Janeček, ani prapsi to nežrali a bizoní lebky s podivnou náplní se hromadily v temném a teplém koutě jeskyně (Janečková se divila, proč se jí nedostává nádobí) a potichu si tam tak dlouho bublaly, až Janeček vynašel prapivo – ale to sem nepatří. Co sem však patří, je to, že se do pradomácnosti, kde všude na zemi bylo zrní, jak když naseješ, nastěhoval někdo jiný.

To takhle prababka opět vařila pivo (teda původně kaši, že) zase s pomocí pazourku, ale tentokrát se jí zdálo, že těch jisker po jeskyni je přece jenom nějak moc. Kam se podívala, tam blikala červená dvousvětýlka. Tak pořádně rozdmýchala oheň, rozhlídla se – zařvala a plavným skokem se dostala až na prapolici u stropu. Totiž na ta její rozsypaná semínka přišli noví strávníci – pramyši jak stodoly. Janečková byla teda žena statečná a nebála se ani rozzuřeného mamuta, kterému tuhle uvázala na chobotu gordický uzel, ale tyto mrňafky velikosti narozeného telete ji dostaly.

Zikmund: „Pojď dolů!“

Ale co to? Naráz hop a skok a mezi prahlodavci nastala panika. Zrovna do největšího chumlu skočil obrovský zrzavý prakocour a začala krvavá řež. Bral to hlava nehlava, podvyživené a staré vyhodil ven a ty tučné a mladé si pěkně skládal jednu vedle druhé (jak myslivci na honu bažanty). A tak se pro dnešek Janečkovi prakrys zbavili, Janečková slezla dolů a prakoče podrbala za uchem. No a protože ten předchůdce našeho Zikiho byl chytrý a bylo mu jasné, že Janečková se svým zvykem rozhazovat po zemi ječmen neskončí a tudíž invaze pramyšího národa bude denně na tapetě, zůstal. Koneckonců užitek z toho měl on i Janečci.

No a tak to je do dnešních dnů. Pejsci jsou stále věrní svým pánečkům, protože si stále pamatují, že jim vždycky hodí něco od svého stolu. Kočičky zas ví, že jenom ony jsou překážkou tomu, aby nás, lidi, neroznesly myši na tlapkách, a tudíž musí mít dobře zmapovaný terén, aby se jim dobře lovilo. A my lidi víme, že bez jednoho či druhého by nám bylo doma smutno.

Foto: autorka

Fotografie se můžete prohlédnout i zde.