28.3.2024 | Svátek má Soňa


ROZHLEDNÍK: Americký postrach lesů a zahrad - jedovaté břečťany

23.5.2018

Přemýšlela jsem, jestli mám článek napsat, přiložené fotky totiž nejsou právě „pro potěchu oka“. Ale možná jste o tomhle „americkém postrachu“ dosud neslyšeli. Na internetu jsem našla jen tenhle český článek.

V článku se píše o dvou jedovatých břečťanech, v Americe existuje ještě třetí. Na konci článku je napsáno, že oba zmíněné brečťany rostou i na Bermudách a Bahamách. Blíží se prázdniny a s nimi i čas dovolených. Možná se někteří chystáte vyjet právě do těchto krajů. Není tedy na škodu vědět, na co si dát pozor. Pravděpodobnost, že byste se dotkli právě tohoto jedovatého listí, je dost malá. Jenže čert nikdy nespí a „co kdyby přeci“! Takže doporučuji odkaz přečíst jako varování před cestou. A já vám o nich napíši trochu víc a popíši svoje nedávné „břečťanové utrpení“.

Poison ivy, nejrozšířenější jedovatý břečťan

V celé Americe (kromě pouštních oblastí a Havaje), v Mexiku a části Kanady rostou tři druhy jedovatých popínavých rostlin-brečťanů. Poison ivy (východní - Toxicodendron radicans a západní - T. rydbergii), Poison oak (T. diversilobum) a Poison sumac (T. vernix). Všechny tři patří do skupiny Anacardieaceae, rostlin, které obsahují velice dráždivý olej urushiol (čti jurušiol). Už jen nepatrné množství při kontaktu s kůží způsobuje dlouho trvající a velmi intenzivní svědění. Některé statistiky uvádějí, že u 70-85 % lidí bude následovat negativní reakce. Asi u poloviny z nich reakce mírnější, u druhé rozsáhlejší. Zbývající procento šťastlivců pak na podráždění nebude reagovat vůbec.

Zrada je v tom, že alergická reakce na urushiol se bohužel nedostaví okamžitě, ale až za několik hodin. Někdy dokonce až za 24-72 hodin od kontaktu. Takže ani nevíte, kde a kdy přesně jste se při procházce o břečťan otřeli. Navíc se jedovatý olej dokáže dlouho udržet na oděvu, na srsti zvířete či věci, kterou jste v tu chvíli drželi v ruce. Takže jste si nebezpečný dotek břečťanu ani neuvěomili a nemáte pádný důvod se po návratu okamžitě a řádně vykoupat, sundat a vyprat oděv, připadně vykoupat i psa nebo mu alespoň vytřít kožich. Naštěstí zvířata alergií netrpí, olej jim srstí nepronikne na kůži (v odkaze píší, že i pes může dostat vyrážku. Nevím, jestli ano, já četla, že ne. A Trixie ani při své krátké srsti ji nedostala).

To, že vaše kůže byla potřísněna dráždivým jedem, tak bohužel zjistíte pozdě. Doba, během které jste okamžitě po kontaktu ze sebe nesvlékli potřísněný oděv nebo nesmyli olej z kůže, stačí k tomu, aby se vám jed vstřebal do pokožky. Odtud ho pak snadno, rychle a bezvědomky roznesete po celém těle, prostými doteky rukou.

U všech tří břečťanů jsou reakce a její průběh stejné, proto se o téhle vyrážce povětšině mluví jen jako o „poison ivy“. Jako první naskočí typické větší puchýřky, které začnou nepředstavitelně svědit. Sebehorší kopřivka nebo popálení od kopřiv se s tímhle děsem vůbec nedá srovnávat. Z prasklých, rozškrábaných puchýřů vytéká nažloutlá, lepkavá tekutina, naskakují další puchýře. Je nad lidské síly se ovládnout a nedrbat. Snažit se tomu násilím zabránit u mne spadá pod krutý způsob mučení. Žádná zázračná, okamžitá léčba neexistuje. Délka trvání může být od jednoho týdne do tří nebo čtyř. Samozřejmě se prodává celá škála přípravků na zmírnění svědění ve formě sprejů, vodiček, tekutých pudrů, nebo antihistaminové prášky. Jenže nakonec vám stejně každý řekne, že úleva byla jen dočasná. Když všechny domácí léky a rady selžou, jediná pomoc je předpis na silnou dávka prednisonu od doktora. Ale ani tehdy vyrážka nezmizí ze dne na den.

Snad každý Američan o těchto třech břečťanech buď slyšel, nebo si jejich účinek protrpěl osobně a už nikdy na to nezapomene. Téměř v každé společnosti, když na poison ivy dojde řeč, najde se někdo, kdo se rád podělí o svůj zážitek. A snad každý zná rčení „Leaves of three, let it be“ (trojlistu se vyhýbej). Jenže něco jiného je teorie, něco jiného praxe i při znalosti vzhledu listů. A kdo se při procházce lesem tak pozorně dívá, co za listí kolem roste? Já rozhodně ne. Vždyť kolik různých brečťanů má tři lístky u sebe na stonku a přesto nejsou jedovaté!

Můj manžel prý měl v dětství a mládí vyrážku několikrát. Jako dospělý se puchýřky osypal v sedmdesátých letech, když jsme žili v Illinois. Pohybovali jsme se tenkrát při procházkách a na zahradě oba ve stejné zeleni, přesto já jsem vyrážku nedostala. Došla jsem k závěru, že asi patřím mezi šťastlivce, kteří nereagují, nebo že mám „evropskou odolnost“. S manželovým utrpením jsem pochopitelně soucítila a bylo mi ho líto. O hrůze „poison ivy“ jsem už věděla, ale až u manžela jsem prvně reakci viděla na vlastní oči. Až teď, když jsem sama vyrážku dostala, došlo mi, co musel chudát manžel tenkrát prožít. I přesto, že jeho průběh byl kratší a „jen puchýřový“.

Za všechno může Trixie! V polovině března začaly zrát ostružiny a Trixie zase jezdila denně domů s břichem plným nejméně litru ostružin. Z manželovy dlaně je přímo vdechovala a dokud sama nezpomalila, nedala se z místa odlákat. Ostružiny jsem trhala jen já, ohnutá k nízké spleti ostružiní a jiného porostu. Plný kelímek jsem sypala do manželvy dlaně. Tohle místo je už jediné, které nám dosud nevysekali, a jezdili jsme tam už loni. Nikdy jsem vyrážku nedostala, břečťan se tam musel rozrůst až teprve letos.

Kromě rčení o trojlístku se tu ještě říká, že kdo měl „poison ivy“ vyrážku sedmkrát, víckrát už ji nedostane. Že si tělo postupně vytvořilo protilátky. Asi to bude pravda, možná dávná maželova vyrážka byla právě ta sedmá. Přestože se drželi s Trixie těsně vedle mne, vyrážku nedostal ani on, ani Trixie.

Zato na mém těle se na přelomu dubna a května vyrazila v plné síle. Ti, u kterých je kontakt s břečťanem krátký, je i průběh kratší, méně agresivní. Může zůstat jen u puchýřů a vyrážka je více lokalizovaná, jako byl případ mého chotě. Sice je to také očistec, ale trvá kratší dobu. Jenže já si opakovaným sběrem pár dnů za sebou na stejném místě a otíráním o listí zadělala na opravdu parádní reakci. O který brečťan šlo, jsem nepoznala, reakce jsou u všech stejné.

Když mi na obou rukách naskákaly svědivé puchýřky, nejprve jsem myslela, že mě pokousali mravenci. Jenže puchýře byly větší, plné lepkavé tekutiny a brzy bylo jasné, co se mi dostalo pod kůži! Na „očistnou koupel“ už bylo pozdě. Takové svědění jsem zatím v životě nazažila, a když se vyrážka pořádně rozjela, při sebevětším zapření jsem se nedokázala ovládnout a drbala jsem se tak silně, co jsem jen dokázala. Samozřejmě jsem vyzkoušela všechny dostupné přípravky, které mi manžel ochotně zajel koupit. Nepomáhaly vůbec, nebo jen velmi krátce pár minut. Nepomohly ani prášky na alergii, ani pití vody po litrech, ve snaze jed „vyplavit“. Ovazovat rozškrábanou ruku nešlo, lepkavá tekutina by se pod obvazem ještě víc „potila“, vyrážku zhoršila. Muselo to být na vzduchu, osychat. Trochu krátké úlevy přinášelo časté potírání lékařským alkoholem (91%), který kůži alespoň na chvíli vysušil a svědění zmírnil (ocet nezabíral, zdejší se slabší). V tu chvíli mi bylo pálení od alkoholu milejší, než síla svědění.

První polovinu týdne jsem vyrážku měla hlavně na rukách. Na prstech pravé ruky a na levé ruce (kterou jsem sbírala) jsem měla puchýře od hřbetu až do poloviny předloktí a ruka byla oteklá. Pokožka byla od alkoholu vysušená, ztvrdlá a mrtvá kůže se loupala. Ruka vypadala, jako když trpím malomocenstvím.

Přestože mě švagrová nabádala jít po týdnu k lékaři, říkala jsem si, že to přeci musí brzy odeznít, že nejsem žádný cimprlín a nějakou tu bolest snesu. Udělala jsem chybu. Mimo jiné i proto, že jsem si rukama nevyhnutelně a často nevědomky šmejdila po těle a vyrážku postupně roznesla, její odeznění prodlužovala. V krátké době mě svědila celá vrchní půlka těla. Při sběru ostružin jsem naštěstí měla dlouhé kalhoty, rukama si po nohách moc nešmejdím a tak se spodní části těla vyrážka vyhnula. Ale tu, co jsem měla, to už nebyly jen puchýře, ale navíc i rudé, napuchlé fleky, které nepředstavitelně svědily a každým dnem se zvětšovaly. Měla jsem rudé břicho, pas a boky. Nejhorší byl krk (kolem dokola a na záda), který jsem měla rudý a opuchlý až k bradě.

Jediné, co mi v tomto stavu ulevilo na delší dobu, byla dlouhá solná koupel. Prodává se zde mnohaúčelová sůl (Epsom salt), které mi manžel nakoupil zásobu, a já používala vždy celé, skoro dvoukilové balení na jednu koupel. Ve vaně jsem ležela asi dvacet minut, ve snaze vylouhovat to svistvo z kůže. S tělem prosoleným jako slaneček jsem pak vydržela neškrábat se (nebo jen omezeně) dvě až tři hodiny. Do vany jsem si lehala třikrát denně, naposledy těsně před spaním, abych vůbec dokázala usnout. To se mi dařilo, ale sotva jsem se probudila, celé to peklo začalo znovu.

Později bylo svědění už tak nesnesitelné, že ani solná lázeň nezabírala. Ve vodě jsem se doslova „rýžovala“ kartáčem, kolikrát si přímo „sypala sůl do rány“. Hrstí soli jsem si masírovala zarudlá místa. Pálilo to děsně, ale pořád to bylo snesitelnější, než to příšené svědění. Nedovedete si přestavit, jaké to je, když vás krutě svědí střed pupíku a nemáte možnost se tam dostatečně podrbat! Měla jsem pocit, že kdyby mi v tu chvíli někdo do pupíku vrtal, dala bych téhle bolesti přednost.

Snad jedině díky častému potírání alkoholem a máčení v soli se mi žádné rozškrábané místo nezanítilo. Mrtvá kůže na rukou se loupala, čerstvá pod ní svědila snad ještě víc, ale přestože jsem nechodila ovázaná, žádný zánět jsem nedostala.

S manželem jsem dále jezdila na procházky s Trixie. Ta musela oželet ostružiny, ale asi už stejně skončily, protože bez protestu přijala náhradní čmuchandu. Pro jistotu jsem s sebou vždy měla alkoholem nacucanou žínku v uzavřeném sáčku a podle potřeby si pod tričkem otírala svědící tělo.

Nadále jsem paličatě čekala, že už konečeně musí vyrážka odeznít. Místo toho ale červené fleky na několika místech dostaly fialový nádech a hlavně mě začaly svědit uši a víčka očí. U očí už jsem alkohol ani sůl použít nemohla. Začínalo to být nebezpečné a došlo mi, že bez lékaře se neobejdu. Než jsem k němu jela, naložila jsem se do vany, abych v čekárně nestrašila lidi svým nepřetržitým škrábáním. Jela jsem ráno bez objednání s tím, že si prostě počkám. Když sekretářka našeho doktora slyšela (a hlavně viděla), proč jsem tam přišla, vzali mě okamžitě. Při pohledu na moji „malomocnou“ ruku a zarudlé tělo doktor jen vysoko zvedl obočí a podivil se, jak jsem tohle mohla tak dlouho snést.

Dostala jsem silné prášky prednisonu a další prášek na potlačení svědění. Léky zabraly hned druhý den a ve spojení se solnou lázní jsem zvládla se téměř neškrábat. Teď po týdnu s léky už zarudlé tělo skoro vybledlo. Splaskla mi ruka, přestala svědit a já si mohu konečně suchou a krabatou kůži promazat krémem.

Jestli pro Trixie nenajdeme příští rok nový, spolehlivější zdroj ostružin, bude je muset oželet. Já rozhodně netoužím něco podobného prožít nejen podruhé, natož ještě šestkrát. Ani v případě, že bych příště nedělala statečnou a k lékaři si zajela dříve.

Foto: autorka. Další názorné a poučené obrázky najdete zde přímo na Rajčeti.

Marička Crossette Neviditelný pes