PSI: O psích jménech

Úvahy o (nejen) psích jménech mě vždycky bavily. Pokaždé, když slyším nějaké netradiční nebo, z mého pohledu, legrační jméno, přemýšlím, jakými cestami se asi mohla ubírat mysl pejskových páníků, když ono jméno vybírali. Pokud se zrovna s nějakým pejskem aktivně kamarádíme, nedá mi to, a takřka vždy se zeptám. A tohle povídání je tedy částečně o konkrétních pejscích, ale i obecně o tom, že by si člověk měl předem dobře rozmyslet, jak bude svému čtyřnohému kamarádovi říkat, protože jméno ho bude provázet celým životem.

Zrovna nedávno jsme s Edou opět potkali při procházce známého se dvěma dogami – fenkou Flórinkou (psí dáma, i přes svou velikost, něžná jako květinka). Parťákem Flórinky býval ještě větší dogák, Edův jmenovec, s nímž bylo moje fousisko velký kámoš. Bohužel velký Eda loni na Vánoce odešel v pouhých pěti letech za duhový most, tudíž Flórka má teď nového kamaráda jménem Barbucha. Barbucha je zatím mladinký puberťák, ještě spíš takové „Barbuchátko“, ale je to moc milý, kamarádský pejsek a žádné „strašidlo“, jak by se mohlo zdát podle jména (mnozí si vzpomenou na večerníčkového Kubulu, Kubu-Kubikulu a strašidlo Barbuchu). Tenhle Barbucha je ale jen upravené jméno Barbarossa, které má v PP. Takže fousisko má nového „dogámoše“.

Eda a Barbucha při hrátkách. Těžko uvěřit, ale 20kg pes dokázal složit 50kilového :-)

Patřím k těm, kteří vymýšlejí jméno pro psa s tím, že se k němu nějak musí hodit a líbí se mi, když mají pejsci lidská jména, nejlépe ta česká (nebo prostě v Čechách zdomácnělá). Už proto se taky z původně zamýšleného Eddieho (na přání mé dcery podle vačičáka z animáku Doba ledová) stal takřka ihned Eda, Edík anebo taky Eduard.

Náš první knírač Ferda zase dostal jméno podle Ferdy mravence, o kterém se den před příchodem Ferdy k nám zdálo mé mamince. Můj dědeček mu říkával často Ferdinande, z něhož mí, tehdy malí bratranci udělali „Ferdaninda“.

Ferda s Akínkem se měli moc rádi a Ferda rád využíval Akiho jako ohřívadlo.

Když jsme si vzali z útulku Griffinka, jméno mě napadlo přirozeně podle Griffčova vzhledu (původní jméno nikdo neznal). Něčím mi prostě (zřejmě hlavně tou hřívou chlupů kolem krku a na plecích) připomínal známé heraldické zvíře hypogryfa, neboli Griffina. Již od druhého dne u nás na jméno krásně reagoval.

V případě choďáčka Akínka se mi výběr jména zrovna nepovedl v souladu s mou představou, ale to bylo dáno tím, že musel o týden déle zůstat u chovatelky, kvůli mé operaci, a ona mu mezitím začala říkat papírovým jménem Akíčita (z lakotštiny „bojovník“). Paradoxně byl Akínek celý život spíše submisivní, rval se nerad, a jméno se tedy k němu vůbec nehodilo, volací Akí už mu nicméně zůstalo. Zas takovou potřebu to měnit, když už na to krásně slyšel, jsem zase neměla.

Jedna z mála zasněžených zim, které Akinek zažil.

Někdy se ale stane, že si nový majitel štěňátka řekne, že mu bude schválně říkat jménem z PP, ale pak si to rozmyslí, jméno, na které už pejsek slyší, se mu přestane líbit, a tak ho přejmenuje. Chvilku třeba trvá, než si pejsek zvykne, ale nakonec pochopí. Takto to měl jeden náš soused se svou ovčandou Civi. To je její „křestní“ v PP, ale pánovi se zpočátku nelíbilo, a tak jí překřtil na Kety. Ovšem po nějaké době dospěl k závěru, že Civi je přece jen lepší, a vrátil se k tomu. Civině je to fuk, slyší i na různé jiné přezdívky. Když jdeme s Edou kolem její zahrady, pokaždé jí pozdravím „čau frajerko“; vždy se otočí a přiběhne se pokámošit.

Když se potkají Eda s Civinou, vždycky je z toho pořádná „rvačka“, ale jen v dobrém. Hrají si divoce, znají se od štěňat a je to jedna z mála čubinek, ve které vidí Eda spíš „ségru“ a fakt jen na blbnutí a nic na ni nezkouší :-)

Ještě se vrátím k těm lidským jménům či ryze českým oslovením. Černobílá klasika je film „Bohouš“, což byl bernardýn, který sežral všechno kromě chleba (pro natáčení mu ho prý museli namočit do benzínu, jinak by ho sežral taky). Znala jsem jednoho bernardýna, kterého pojmenovali právě podle toho filmu, a co do té žravosti dělal svému filmovému jmenovci opravdu čest.

A přijde mi třeba zajímavé, že pejskům lidé mnohdy dají české lidské jméno, zatímco svým dětem vyberou „cizí“. Znám tak pejska Frantíka, jehož malí páníci se jmenují Sára a Dominik. Anebo má kamarádka má zase doma tři holky: Kláru, Sáru a Elišku. Říkává „... naše holky tohle“, „holky támhleto“ a jen ten, kdo je zná, ví, že jen Eliška je dcera a druhé dvě „holky“ ovčandy. Náš nebožtík Akínek měl zase ovčandí kamarádku Vendulku a moje známá má teď zase pro změnu choďandu Verunku (papírově je Vera, takže to něžné oslovení se úplně nabízelo).

Ovčanda Vendulka byla moc fajn.

Fousisko se zase kamarádí s Bárou, Dorotkou a už se moc těšíme, až se bude moci seznámit s Emičkou, což je půlroční goldenka mé kolegyně. Andělské jméno i andělský zjev v sobě ale skrývá pořádného čerta, alespoň soudě dle toho, co kolegyně vypráví, takže až se ti dva potkají, dá se čekat, že z toho bude pořádná honička a dovádění. Kolegyně dříve měla labradorku Angel, která skutečně andělem byla. Tak hodná a poslušná na slovo, klidná, dobromyslná, zkrátka hotový opak své nástupkyně.

Kámošky na hraní jako je Dorotka Eda miluje – nejsou totiž citlivé na své pozadí :-)

Nebo pes jedné známé jménem Karel. Je to karelský medvědí pes, takže jméno se přímo nabízelo. Ovšem manžel paní se též jmenuje Karel, tudíž občas doma u nich dochází k humorným situacím jako třeba: „Karle! Už zase?!“ A oba Karlové se vymrští, co zase provedli. Známá mi povídala, že přesně toto zvolání, původně určené psovi, který opětovně rozkousal papuči, však mělo účinek hlavně na manžela, který šel ihned bez řečí uklidit své svlečené špinavé montérky rovnou do pračky.

No a málem bych zapomněla na naše sousedy. Jedněm před pár dny odešel za duhový most labrador Otakar, domácky Otík. Byl to moc hodný a milý pes a dožil se na labradora dost vysokého věku 14 let. S naším Edou se sice zrovna nevyhledávali, ale přes plot se bez problémů tolerovali. Zato s pejsky sousedů odnaproti měl Eda odmala problém a oni s ním. Byli to dva staří australští ovčáci, pes a fenka, kteří si žili tak nějak sami pro sebe a s ostatními psy moc nevycházeli. Edu jako malé štěně dost vyděsili, a protože knírači mají paměť jako sloni, fousisko si k nim už cestu nikdy nenašel. Jeden z oněch starých pejsků odešel za duhový most již loni a fenka skoro stejně jako labík Otík letos.

Když jdeme okolo, Eda u sousedovic plotu stále čenichá. Pokaždé mu říkám: „Edí, vždyť už tam pejsci nejsou, jdeme!“ Ale před pár dny se ukázalo, že jsem se mýlila a Eda měl samozřejmě pravdu. Nejsou tam tedy pejsci, ale jedna fenečka. Malá rozkošná australanda – chlupatý obláček jménem Zůza anebo též Zuzanka. Sousedi si pořídili za chlupaté kamarády nástupkyni, takže teď již jen čekáme, až bude mít potřebná očkování a budeme se s ní moci seznámit při procházce. Nepochybuji, že Zůza se Edovi líbit bude. Teď jen, aby se líbil i on jí :-)

Úplně nejraději z pejsků s lidským jménem jsem ale měla velikého křížence Pepíčka. Byl to neskutečný dobrák, kámoš s každým a jeho páník byl starý pán, zjevně velký kliďas a pes byl jako on. Pokud se snad někdo bál toho velkého, černého psa, pán jen zavolal stylem, jako by vyprávěl pohádku: „Pepíčku, ke mně,“ a Pepíček okamžitě přiklusal. Pro nás s Akínkem byla vždycky radost Pepíčka potkat. Když jsem se kdysi zajímala, jak pejsek ke svému jménu přišel, odpověď pána mě úplně dojala a zároveň mi bylo trapně. Pán totiž v dětství přišel tragicky o bratra, takže všichni jeho psi vždy byli nositeli nějaké varianty jména Josef na jeho počest.

A také mám moc ráda majitele psů se smyslem pro humor už ve výběru volacího jména. Rozhodně velmi vtipné mi přišlo, když měl kdysi herec Zdeněk Srstka pražského krysaříka jménem Goliáš. A můj muž zase chodil občas na pivko s kamarádem, který měl dogu s papírovým jménem Goliáš, ale on mu říkal Drobečku či Drobku. Drobeček byl prý neskutečný poseroutka (jak o něm sám říkal i jeho majitel). V hospodě se vždy nasoukal pod stůl, a když do „výčepu“ jednou vstoupil pán s čivavou, která se, spatřivši dogu pod stolem, hystericky rozštěkala, Drobeček se tak vyděsil, že prudce vstal i se stolem a pivo skončilo v klíně páníka i mého muže.

Při výběru jména se však často „vyřádí“ především registrovaní chovatelé. Jména štěňat v PP někdy opravdu, jak se říká, stojí za to. Novému majiteli tedy často nezbude nic jiného, než si buď jméno nějak upravit, aby vůbec bylo volatelné, pokud chce (třeba z úcty k chovateli) aspoň trochu zachovat to původní, anebo vymyslet úplně jiné, což se (alespoň podle mě) děje asi častěji. Je ovšem moc fajn, pokud jsou chovatelé s novými majiteli již předem v kontaktu a výběr jména nechají z větší části na nich.

Protože několik mých známých má svou chovatelskou stanici, vím, že při odchovu prvního vrhu vybírali jména velmi pečlivě, aby byla neotřelá, ale i hezká, dobře vyslovitelná atd. atd. atd. Ovšem s každým dalším vrhem už to vymýšlení jmen bylo stále náročnější a náročnější, takže pak nakonec sami uvítali tu možnost nechat to – jak jen to jde – na nových pánících, pokud mají štěně vybrané ještě před načipováním. Rozhodující je jen to konkrétní písmeno, od kterého vrh musí začínat. Např. moje fousisko mělo být od „M“. Mě napadalo tolik, z mého pohledu, zvučných a hezkých jmen, že jsem kamarádce – chovatelce napsala, zda se jí nějaká z nich nehodí. Ta tehdy ale již měla vymýšlení jmen „zadáno“ jinde a již byla nahlášena. Tak holt je oficiální křestní jméno Edy Matrix-Revolutions. Mně to ale vlastně nikdy nevadilo (byť mu tak neříkáme), protože k němu (stejně jako Eda) ohromně pasuje. Revoluci nám doma způsobil velkou, ale s odstupem času bych řekla, že v mnoha ohledech k lepšímu.

Závěrem bych ještě dodala, že pejsci mají, na rozdíl od dětí, tu výhodu, že ať jim jejich člověk vybere sebešílenější jméno, jim je to úplně fuk. Takže zatímco třeba takový voříšek Pinďa, kterého jeho lidé zahrnují láskou a péčí, prožije i s takovým jménem šťastný život, holčička, které k typicky českému příjmení dají její rodiče (ovlivněni jistým seriálem) jméno Daeneris, se možná nebude moci dočkat, až vyroste, aby se mohla nechat přejmenovat.

A úplně nakonec chci upřímně vzkázat těm, kteří si toto povídání přečtou a „najdou“ se v něm, že rozhodně nebylo mým úmyslem je jakkoli zesměšňovat; jména jsem použila pouze jako příklady pro to, co jsem chtěla především sdělit, a sice že jméno je třeba vybírat jak hlavou, tak srdcem, ale zároveň i že „proti gustu žádný dyšputát“ :-).

Foto: Eva Zvolánková