Z. Janaba 30.11.2020 12:09

Hezký článek o psích jménech. Psích hmm. Proti gustu žádný dišputát - lidská jména jsem své zvěři nikdy nedávala. Přišlo mi, že každý druh má mít svoje. Ale hbitě jsem měnila papírová jména, nad kterými tedy zůstával rozum stát. Náš nynější zlaťák byl pojmenován Hvězdná obloha (Stjernehimmel)! Tak jsme mu nechali jenom to S a je Scott.

Vlastně lžu! Jeden CeDečkář kocour dostal jméno Sigmund. Zapříčinil to můj muž, kterého jsem poslala s kocourem k veterináři, potřeboval jméno, tak ho ti dva slavnostně pokřtili na Sigmunda. Říkalo se mu Siggy. Nynější CD kocour se jmenuje Sorry, jméno si přinesl. Vlezl do baráku s tím, že sorry, máte smůlu, budu tady s vámi bydlet. No tak už desátý rok bydlí, no.

A víte co, teď jsem dostala chuť pojmenovat vrány. A co? Automaticky mi naskakují lidská jména! Divný, že.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Matylda 30.11.2020 11:58

Divná jména dávám psům já... z chovky vždycky mají něco exotického a já, páč pracuju pořád s angličtinou, ta cizí nedávám. Takže rvní Borrasca byla Borůvka, Beatrice byla Světluška, Iris je Karamelka a Verona je Vanilka :)

• reagovat
• nahlásit příspěvek

E. Šusová 30.11.2020 11:05

Hm.... tak mi jsme s jménama naprosto někde úplně jinde . Začal to Murphík (jehož skutečné jméno, než k nám přišel bylo pravda Edie), dále se přesuneme k Ešusovi, který byl původně vznešeným Ashem, Bubince, Burdlíně, Baníčkovi, jenž dle papírů byla Blanka, ke Steinovi, papírově Flake, jenž dneska zove se Rumíček, Rumoušek (a všechny ty jména směřují pochopitelně kam? K Rrrrramštajnům, že jo ) a zakončeme to Taliprtkou, Tazzimírou,docentkou Talířovou jenž v dokumentech taktéž vznosné Thalia nosí . Nikdo u nás nemá a nepoužívá svoje původní- možná normání jméno. Všichni slyší na xy variant a přejmenovat komtesu Blanku v jejím seniorském věku, mi trvalo pár dní a byla z ní kouzelná Bubinka.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Lika 30.11.2020 10:43

Naší kočce Suzince (z útulku Sazinka) říkám podle okolností jménem, nebo Beruško či Opico! Jedině na Opico slyší, když drápe pohovku, a nechá toho. Zvedne hlavu a tryskově odhopká nebo zapadne za gauč jako Němec do krytu.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

A. Zemanová 30.11.2020 10:20

My jsme měli fenku Píďu a Andulku. Píďa k nám přišla jako malé petitýdenní miminko (dnes vím, že to bylo předčasně, ale kolegyně měla strach o její zhřešilou maminku a já o psech nic nevěděla), takže jméno se nabízelo.

Když jsme jeli pro Andulku do útulku - mmch., rozhodně ji neavizovali jako knírače kříženého s mezkem a žirafou, ale poněkud neurčitě jako "kokříka s něčím", což byl můj původní požadavek, tedy když jsme pro ni jeli, čekali jsme v Buštěhradu v jakési kanceláři. Přinesli ji v náruči a dali mi ji na klín. Uši ani oči kokra nepřipomínaly, ale oči byly modré a důvěřivé. Pejsek byl také poněkud větší, než aby se vešel do přineseného košíku. Nicméně nevadilo, už jsem ji z náruče nepustila. Bavili jsme se v autě o jménu, když se mi poprvé na klíně postavila. Měla tak dlouhé nohy, byla vysoká. Vysoká jako... Andy! A už jí to zůstalo. Slyšela na Andy, tak na ni volala i maličká Emička z kočárku, stejně tak i na Andulku, Anýska i na Anku.

Mikeš byl Mikeš, když jsme si ho přebírali od švagra (nevhodný narozeninový dárek), Bertík byl původně snad Oskar?, ale to k němu vůbec nesedlo. Rozárka byla jasná Rozárka ve chvíli, kdy se ke mě připojila na předpanelákové zahrádce.

U dětí se musí jména vybírat dopředu. Řekla bych, že to je škoda. Asi by člověk měl mít pár jmen vybraných, ale to pravé jméno by se mělo dávat, až když je miminko na světě. Můj syn se jmenuje po svém otci a současně po mém otci Vladimír, ale jako malému jsem mu říkala Kubíčku a později Bobeši, Bobešku, z čehož v ústech Tadeáška vzniklo současné jméno Báďa.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Lika 30.11.2020 10:15

Kocourovi Sněhulákovi (jméno z útulku) jsem často říkala Prdelko - schovával se totiž jen do půl těla (tou s hlavou :-) a dojemně byl přesvědčen, že to stačí :-)

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Lika 30.11.2020 10:11

Potkala jsem onehdy mladou slečnu s pěkným psiskem navolno, nohatým, hladkosrstým, vyváženě silným i běhacím. Poslouchal ji na slovo a volala na něj Řízku :D Byl to prostě správnej řízek, to musím uznat.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

L. Jakovljevičová 30.11.2020 9:49

Moc hezký článek! a tak se přidám. První jezevčice byla Betynka. Přinesla si jméno z domova, protože jí bylo už pět měsíců. Greyhound Krek, zachráněný z hrozných podmínek, byl doma zván Krejda. A malý syn kamarádky říkal, že máme doma Kejdu a Bedýnku Pak jsme měli čuvače - Bodryk Lumen. No lumen to byl, ale říkali jsme mu Boďa nebo Bodýsek. A pak přišla Betynka druhá. Když odešel Body, nastoupila tibetská doga Miu, což tibetsky znamená panenka. A hodná panenka to byla! Teď mám druhou TD jménem Cambu (Lichotka). A té se říká Kamča, Kamísek nebo i Kamčatka Pak mi umřela Betynka a tak teď mám z dočasky prostého a veselého skorojezevčíka Míšu. A protože má jednu nefunkční nožku, tak mu syn říká Verpánku

• reagovat
• nahlásit příspěvek

L. Blaza 30.11.2020 9:47

Ona se ta jména postupně vyvíjejí, jak roste vztah majitele a zvířátka. Naše kočička Maria byla prostě Mařka, Mařena a to v tom nejněžnějším slovy smyslu. Pes Krejg byl Gregor, a ani si nepřejte vědět, na jaká jména ještě slyšel. No a kocour Bubby je prostě Bubíček.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Kytka 30.11.2020 9:44

Jednou jsem v parku slyšela mohutné volání ZETORE - traktor jsem opravdu nečekala a vyhlížela co se přiřítí k pánovi. Byl to nádherný mladý vlčák a to jméno mu slušelo.

• reagovat
• nahlásit příspěvek