Pandemie Covid-19 se žene světem jako stádo splašených mustangů a vlády různých zemí se snaží různými způsoby šíření covid zmírnit, když už ne zabránit. Ovšem jak už je v posledních, zhruba třech desetiletích zvykem, jisté vrstvy obyvatel se proti vládním opatřením bouří. Ve své většině tito vzbouřenci patří do skupiny profesionálních buřičů, ale ne všichni. Najde se i celá řada odborníků ověnčených několika akademickými tituly v relevantním či příslušném oboru, tedy epidemiologie a mikrobiologie, kteří zmíněným zásahům vlád vehementně oponují. Mezi tyto oponenty patří i ti občané, kteří svůj mozek používají k myšlení a kladou tak i nepříjemné otázky těm, co různé zákazy a omezení nařizují.

Protože v přírodě souvisí všecko se vším a my, jako lidská společnost, máme jen velice mlhavé představy o tom, jak je vše skloubeno a vzájemně provázáno, tak toho o Covid – 19 moc nevíme. Ať už byl virus původně nějakým šíleným vědcem vyroben a nebo vznikl samovolnou a zcela přirozenou mutací, není nyní, po jeho rozšíření, podstatné. Podstatné však je, jaký a v jakém prostředí vedeme svůj život.

Po celou dobu, co homo sapiens sapiens začal běhat po dvou zadních nohách, až do počátku doby průmyslové revoluce, která vypukla kolem roku 1760, žili lidé v jakési symbióze s prostředím a jeho ostatními obyvateli, tedy zvířaty. Většina lidí se věnovala zemědělství, byli úzce spojeni se zemí – půdou – prstí, ve které se téměř každý den rýpali, hrabali a jinak se jí dotýkali. V obydlích, vesnicích i městech vzduch zrovna nevoněl.

Ostatně ve starověkém Římě, díky vyspělé kanalizaci, byl vzduch dýchatelnější než třeba v Londýně v letech 1680, kde ve většině ulic byla kanalizace otevřená a řeka Temže připomínala stoku plnou toho, co se dnes odvádí do čistíren odpadních vod. Ještě počátkem století 19. bylo v Londýně dobrým zvykem zbavit se obsahu nočníku tak, že se ráno otevřelo okno a nadílka za celou noc se vyprázdnila na ulici, ať už z přízemí a nebo třetího patra. Takže od časného rána bylo postaráno o to, že ulice, jejichž středem veškerá ta nadílka tekla, „voněla“ neodolatelným odérem vhodným na gasmasku. Ostatně podobně dosud „voní“ ulice v Asii, stačí trochu provandrovat Indii, Nepál a nebo zemědělskou Čínu, či přilehlé okolí.

Takže dříve byly dětičky od útlého věku vystaveny nesčetným patogenům, které se postaraly o zdárný vývoj jejich imunního systému. Tento byl od útlého věku „trénován“ bojovat s přítomnými patogeny, kterými prostředí oplývalo. Toto vše začíná dobrou, přírodní, člověkem pokud možno příliš nedotčenou hlínou. Zdravá prst v pralese má nejen jinou strukturu než půda na obdělaném poli, ale i jinak „voní“, je plná kořínků, semínek, tlejících kousků dřeva, plísní a ohromného počtu symbiotických mikroorganismů, kterých ve zdravé půdě bývá v pouhé jedné čtvrtině gramu až 5000 různých druhů. Oproti tomu „ošetřená“ půda na pastvinách a nebo na polích, kde se pěstují různé plodiny, či v městských parcích a lesních monokulturách vykazuje v prvé řadě jiné druhy mikroorganismů, a jejich diverzita a počet je dramaticky nižší, v řádu několika stovek.

Klíčem zdravé přírody je její nesmírná rozmanitost, tedy diverzita. Ať už to jsou mikroorganismy v prsti, rostlinách, které z této prsti rostou a zvířatech, která v takovém ekosystému žijí, včetně lidí. Takže co nejvyšší diverzita všeho živého v ekosystému je znakem jeho zdraví. A naopak, nízká rozmanitost rostlin i živočichů v daném ekosystému svědčí o tom, že stůně.

Toto platí v rozměrech jak makrokosmických, tak i mikroskopických. Vezměme si příklad nám hodně blízký, jako je lidské tělo. To tvoří zhruba 37 trilionů jednotlivých buněk. Tělo je pak jako hostující ekosystém pro symbiotické mikroorganismy, bakterie, virusy, plísně a prvoky, kteří žijí jak uvnitř tak i na povrchu. Nu a těchto potvůrek je ve zdravém těle zhruba 100 trilionů, tedy téměř 3x více než buněk, co vlastní tělo tvoří. Jsou ale tak mrňavé, že všechny dohromady váží zhruba 1,2 kg a nazýváme je mikrobiom. Čím je tento mikrobiom pestřejší, tím je tělo zpravidla zdravější.

Tato komunita symbiotických mikroorganismů na povrchu a uvnitř lidského těla podporuje celou řadu tělesných funkcí a některé zastupuje docela. Na pokožce i pod ní, na příklad, zabraňuje infekcím. Náš gigantický mikrobiom funguje jako stínový tělesný orgán, bez kterého bychom nemohli žít. Převážné množství, kolem 70 %, mikrobů v lidském těle žije v zažívacím traktu. Ústa, hltan, žaludek a střeva mohou vykonávat své funkce jen díky jim. A to tím lépe, čím je tento mikrobiom pestřejší.

Porovnáme-li diverzitu flory zažívacího traktu zemědělce, který pěstuje plodiny a chová domácí zvířata, s diverzitou mikrobiomu toho samého u obyvatele města, tak zjistíme, že se podstatně liší jak druhy, tak i množstvím. A právě nedostatek správné diversity u obyvatel měst vede k výskytu zánětlivých onemocnění, alergiím, obezitě, poruchám spánku, různým fobiím, včetně úzkostných stavů, strachu a k celé řadě dalších, vážné psychické problémy nevyjímaje.

Tento stav nám třeba ilustruje nedělní výlet do lesa pro obyvatele města. Prales by byl lepší, ale těch moc už jaksi není. Zde je výletník vystaven bohaté rozmanitosti mikrobů, které o město ani nezavadí. Jsou všude. Ve vzduchu, který vdechujeme, v půdě, rostlinách a zvěři. Zvláště po dešti vzduch voní, je obzvláště bohatý na, pro lidské tělo přívětivé mikroby, a toto je „hladově“ absorbuje.

Už jen proto, že po celou dobu vývoje lidstva žilo se zvířaty, rýpalo se v hlíně, kterou láskyplně hnětlo a ošetřovalo, pojídalo převážně obiloviny a maso a hlavně stále pobíhalo po okolí, kde buď lovilo a nebo tvrdě fyzicky pracovalo. Ovšem i krutě s okolními kmeny válčilo. Navíc lidé také jedli to, co v krajině a roční době, kde žili, rostlo. V zemích, kde v zimě toho k snědku moc nebylo, se člověk naučil potravu různě konzervovat, aby do jara přežil. V tu dobu moc vitamínů neměl a tak, než si stačil vyčerpané živiny a vitamíny v těle obnovit, propukala z jara „jarní únava“.

Panenská půda oplývá takovým množstvím „dobrých“ bakterií, že ty škodlivé, či patogenní zpravidla nepřežijí, jaksi pro ně není dost místa a vhodné prostředí. Ovšem to platí i naopak, v degradované půdě si své místo tyto mrchy najdou a tak bakterie, co člověku škodí, třeba bacily Clostridium, Enterobacter, Legionella a Pseudomonas v této půdě úspěšně bují.

Díky podstatně vyšší diverzitě mikrobiomu v přírodě jsou děti, co vyrostly vedle kupy hnoje na dvorku obydlí, suchého záchodu hned vedle, pojídaly čerstvou a většinou doma vypěstovanou stravu a byly v kontaktu s domácími zvířaty, obvykle zdravější než děti z měst, kde je chabá diverzita mikrobiomu, která se odráží v časté nemocnosti, výskytu cukrovky typu 1, obezitě, astma a podobně. V podstatě děti, které vyrostly na vesnici, kde rozmanitý ekosystém od narození trénoval jejich imunní systém, jsou na tom lépe než ty, co vyrostly ve městě, kde je ekosystém podstatně chudší. Imunní systém těchto dětí se „nudí“ a potom, když se v těle objeví zrnko pylu, tak dostanou záchvat astma, imunní systém je přetížen a nebo zmaten.

Lidstvo od roku 1864, kdy Louis Pasteur založil moderní bakteriologii, udělalo obrovský pokrok ve vymýcení celé řady, zvláště infekčních, chorob. Vyhlásilo válku mikrobům formou různých zdravotnických opatření, zvýšenou osobní hygienou, vakcinací, pasterizací, antibiotiky a podobně. Jenže jak už je u člověka zvykem, tak to vše trochu přehnal a všech těch opatření bylo příliš až na škodu. Výše zmíněná opatření si nevybírala a plošně ničila bakterie zlé – patogenní i ty hodné, tělu přívětivé a prospěšné. Tak prudce poklesla diversita mikrobiomu a následně se snížila imunita a zvýšila nemocnost populace. Začarovaný kruh.

Nezbude nám než se vrátit k přírodní medicíně a nebo i čínské, kdy se léčilo bylinkami, hodné bakterie se tak neničily a těm zlým bylo v mnoha případech pouze zabráněno tropit neplechu a množit se.

Krajina lidskou činností zničená, ať už průmyslem a nebo moderním zemědělstvím, se do původního stavu vrací nesmírně pomalu. Když však člověk krajině trochu pomůže, jako dovozem prsti z pralesa, tak to potom vezme jen takových 10 let, než se půda uzdraví. Moc růžově to nevidím, pralesů se nedostává a vůle běh věcí napravit také ne.

Takže nám nezbude než žít někde v lůně přírody, s hygienou to nepřehánět a udržovat si pestrý mikrobiom. Trochu se přiučit od přírody by na škodu také nebylo. Různá zvířata a také malé děti, pokud je dospěláci neruší, si dovedou udržovat pestrost symbiotických mikrobiomů po svém. Proto si snad někdy psíci pochutnávají na exkrementech, pasou se na travách a olizují kameny a skály.

Že totéž, když se jim do toho nepletou dospělí, s chutí jim vlastní činí i malé, ještě nemluvící děti snad není nutno dodávat. V některých zemích a kulturách, které raději jmenovat nebudu, provádějí osobní očistu močí, ať už zvířecí či lidskou a v některých případech dokonce i pijí moč dobytka i lidí k vyčištění celého zažívacího traktu, od úst až po řitní otvor. Být očitým svědkem této činnosti se všemi zvuky a hlavně opojnými odéry je pro průměrného Evropana nezapomenutelný zážitek. Ostatně nedávno jsem četl následující, původně anglický text, který mě dovedl k tomuto zamyšlení.

Šťourání v nose a pojídání vyloveného obsahu, tedy holubů či šušňů, je všeobecně považováno za nechutný zlozvyk, kterého je radno se co nejrychleji zbavit. Vědecká studie Ericy Shapiro Frenkelové a Kathariny Ribbeckové ale staví tento nešvar do zcela jiného světla. Podle odborníků bychom naopak měli holuby z nosu jíst, protože prospívají našemu zdraví.

Vědci přišli na to, že zaschlý hlen z nosu obsahuje muciny, které se běžně vyskytují ve slinách v ústech, která chrání zuby před různými bakteriemi. Pokud tedy příště uvidíte své děti pojídat tu dobrotu z nosu a budete-li je chtít okřiknout, rozmyslete si to. Možná tím právě zabraňují tomu, aby se jim na zubech usadila bakterie známá jako Streptococcus mutans, která se často podílí na vzniku zubního kazu.

Hlenem z nosu bychom si navíc jednou mohli čistit zuby. Odborníci se je snaží vyrobit v laboratoři. Pokud se jim to podaří, mohly by být jednou součástí zubních past nebo žvýkaček. Ochrana zubů ovšem není jediný přínos, který má obsah nosu pro naše tělo. Vědci se domnívají, že muciny mohou bránit infekcím dýchacích cest, žaludečním vředům a dokonce i HIV.

Protože muciny nezabíjí bakterie – pouze jim zabraňují páchat škody – někteří odborníci je považují za vhodnější léčebný prostředek, než jakým jsou antibiotika. Ty totiž zabíjí bakterie všechny, včetně těch, které tělu pomáhají. „Uměle vyráběný mucin by se mohl používat k předcházení infekcí,“ vysvětlila pro server Ozy.com Katharina Ribbecková, jedna z autorek studie o pozitivním přínosu mucinu.

Podle Friedricha Bischingera, rakouského plicního specialisty, jsou lidé, kteří pojídají holuby z nosu, zdravější, šťastnější a lépe rozumí svému tělu, než ostatní. „Pojídat suché zbytky toho, co vaše tělo vyloučilo, je skvělý způsob, jak posílit svůj imunitní systém. Z medicínského hlediska to bezesporu dává smysl a je to přirozené,“ uvedl Bischinger pro server the Independent. „Nos je z hlediska imunitního systému filtr, který zachytává velké množství bakterií; když se tato směs dostane do střev, funguje jako lék,“ vyzdvihl Bischinger.

Ostatně vysoká antiseptická schopnost očních slz je dosti známá a tak na různá poranění kůže je nejlepší ukápnout nějakou tu slzu. Příroda si tak sama pomáhá. Když malé robě po drobném úrazu či oděrce řve jako tur a slzy se mu při tom řinou proudem Niagary, tak si vyrábí vlastní antibakteriální tekutinu na desinfekci zraněného místa. Ze stejného důvodu si rány olizují psíci, a to nejen sami sobě, ale mnohdy se o to snaží i u jejich pánů. Dobře čoklem vylízaná rána se nezanítí a bude se dobře hojit.

Psáno 20/9/2020.