Říká se, že trpělivost růže přináší. Řekla bych, že to platí téměř všude, ale v práci s dětmi a psy dvojnásob.

Jako malá a hodně mladá jsem bývala poměrně netrpělivý člověk, ale mí předchozí chlupatí kamarádi (hlavně Griffča) a následně i moje dcera mě trpělivosti naučili. Díky nim jsem se také před šesti lety rozhodla, že už jsem snad nasbírala dostatek zkušeností i té trpělivosti, abych zvládla výchovu temperamentního knírače.

To, že první dva roky s fousatým torpédem byly na trpělivost opravdu hodně náročné, si tak nějak uvědomuji až zpětně, ale tehdy jsem to tolik nevnímala. Brala jsem vše, jak to přicházelo, z ničeho se nehroutila a ono to zkrátka všechno šlo. Pokroky se dostavovaly. Někdy rychle, jindy pomaleji, ale hlavně, že byly a měli jsme z nich já i pes radost.

Foto: Tak jsem udělal, cos chtěla, tak čekám na to kokino... tak co bude?

Je zajímavé sledovat, co všechno dělají s člověkem i psem postupující roky. Z namachrovaného čtyřnohého frajírka se postupným tréninkem i odžitými léty stává vyrovnaný pes, který už si nepotřebuje s každým na potkání dokazovat „já jsem king“. Páník s nabytými zkušenostmi už také leccos neřeší a mnohé situace ho nechávají chladným.

Důvodem, proč jsem se rozhodla napsat tenhle článek, jsou ale situace, které mě osobně dostávají do varu pokaždé, a i když v dané situaci často reaguji poměrně chladnokrevně, teprve později mi tzv. „bouchnou saze“ a vře to pak ve mně ještě dlouho. Jde právě o situace, kdy je trpělivost lidská i psí již natolik pokoušena, že to pak „bouchne takřka vždy“, a může z toho být i malér.

Závěr roku 2020 a tak nějak to, bohužel, pokračuje i v tomto novém, byl u nás ve znamení mnoha zkoušek trpělivosti a jak já, tak moje fousisko jsme si odnesli šrámy na egu (hlavně Eda) a na duši (oba). Když to přeženu, tak jako by se nám snad někdo „odshora“ za něco mstil skrze všechny nezodpovědné pejskaře z okolí. Takže se z toho všeho potřebuji zkrátka vypsat...

V blízkém okolí máme několik tzv. „třídních nepřátel“. Jde o psy, s nimiž si moje fousisko kdysi z různých důvodů, jak se říká, nesednul, a s nimiž zkrátka kámoš nikdy nebude. Protože dobře vím, že knírači mají sklony k choleričnosti, snažila jsem se vždy o to, abychom při kontaktu s jinými psy sbírali pokud možno jen pozitivní zkušenosti. Samozřejmě, že toho není možné reálně dosáhnout. Nicméně se mi přesto dlouho dařilo docílit toho, aby těch pozitivních kontaktů bylo více, než negativních. A z těch negativních se posléze stali právě oni „třídní nepřátelé“, neb jde o psy, které, bohužel, potkáváme často, aniž bychom o to stáli. Kanály zkrátka chodit nemůžeme.

Byla jsem proto velmi pyšná na to, že se mi postupem času podařilo pravidelným tréninkem docílit toho, že byl Eda kolem problematických psů schopen procházet v relativním klidu u nohy, koukal na mě a co je hlavní, neštěkal a nevrčel po těch psech ani tehdy, pokud řvali (na vodítku či za plotem) oni. Docílila jsem toho trpělivým, avšak tvrdošíjným přesvědčováním fousiska v praxi, že ho ti psi fakt nepůjdou „sežrat“, že ho vždycky ochráním, takže s nimi sám nic řešit nemusí. Efektem zachování mého vlastního klidu, který se tím pádem přenášel i na psa, pak byla jeho soustředěnost na mě a neřešení „třídních nepřátel“.

Foto: Jedno z pozitivních setkání s dogokámošema. Barbušák dospívá, ale pořád jsou s Edou kamarádi.

Ovšem právě koncem minulého roku vzalo všechno to, co jsem tak dlouho pracně budovala, za své, že opět začínáme kompletně od začátku. Třídní nepřítel číslo jedna jsou dva psi majitelů blízké restaurace, kolem níž nutně musíme projít, pokud tedy nechceme jít do lesa dvoukilometrovým obchvatem podél rušné silnice. Ti dva hafani blízké okolí hospody považují za své území, což je z hlediska psího pochopitelné, ovšem zcela netolerovatelné z hlediska lidského je to, že ti dva majitelům často zdrhají z pozemku (vždy si najdou nějakou cestu) a nahání kolemjedoucí a štěkají na ně. Pokud jde zrovna kolem někdo se psem, vrhnou se na něj (na psa). Nám už se to, bohužel, stalo několikrát. Sice jsem Edu vždy ubránila, ovšem po každém incidentu jsme se vraceli zase o kus zpět v tréninku klidného průchodu kolem hospody.

Mezi vánočními svátky už to vygradovalo natolik, že se Edu volně pobíhající psi kolem hospody opět pokusili napadnout, ovšem postavil se jim do cesty můj muž a já zatím s Edou zdrhla oklikou. Když jsme se pak s mužem sešli doma, dozvěděla jsem se, že psi svou agresi přesměrovali na něho a napadli jej. Ovšem ani těch jejich dohromady cca 50 kg (jeden je menší, druhý větší, než Eda) nemělo na velkého a hodně naštvaného chlapa, takže manžel nakonec přišel domů nezraněn (psům se rovněž nestalo nic).

Nejsem typ člověka, který by kvůli takovým incidentům hned volal policii nebo udával někoho na obecní úřad. To se mi zkrátka příčí. Ráda vyjdu s každým po dobrém, když to jde. Zde už mi však ruply nervy a napsala jsem majitelům, co se stalo, se slušnou, nicméně důraznou žádostí, ať si ty psy už pořádně zabezpečí, než se jednou stane něco horšího.

Několik dní nato venčila Edu moje dcera s kamarádkou a přiběhla domů s tím, že na ně jeden z hospodských psů vylezl plotem od sousedů (ten druhý se tou dírou naštěstí nevešel) a začal je se štěkotem honit. Naštěstí je nepronásledoval až domů, protože si asi přece jen bez svého většího parťáka nebyl jist, že by střet bezpečně ustál.

A od té doby se nic nezměnilo. Psi čas od času z pozemku utíkají a působí potíže. Kolem té hospody chodí denně spousta lidí, včetně malých dětí a psů. Raději si nepředstavovat, co všechno by se mohlo stát. Ti dva psi přitom nejsou zanedbaní ani necvičení, své majitele poslouchají a tu teritorialitu jim lze jen těžko vyčítat. Chovají se prostě jako smečka a mají zkrátka svou představu o svém území. A majitelé tohle velmi dobře vědí, neb tím sami kdysi argumentovali po jednom ze střetů s Edou, u kterého náhodou byli. (Psi jim tehdy utekli z otevíraných vrat kvůli parkování auta).

Mně jen hlava nebere, že když vědí, jak se psi chovají a že by mohli mít se svým laxním přístupem k problému jednou velmi vážný problém, neudělají zkrátka nic pro to, aby se mu vyhnuli.

Pro mne z toho plyne ponaučení, že Edu už si opět venčím zásadně sama, resp. nedám do ruky jeho vodítko nikomu, pokud sama nejsem u toho. Nehodlám riskovat, že cizí pes kvůli neschopnosti a nezodpovědnosti svého majitele pokouše toho mého (nebo jeho momentálního průvodce) jen proto, že nikdo neví, co má v danou chvíli dělat.

Za ty roky se psy (a po několikerém pokousání cizím psem) už si věřím natolik, že se za svého psa klidně poperu a už i celkem vím, jak to udělat, abych sama nedošla úhony. Ovšem když se na vás potmě a jen pár kroků před domem vyřítí cca 70kilová chlupatá „koule“ a rovnou jde vašemu psovi po krku, zkuste zachovat naprostý klid a chladnou hlavu. V takové chvíli zkrátka jednáte instinktivně (a každý máme ty instinkty trochu jinde).

Ona chlupatá „koule“ byla sice na vodítku, avšak jeho konec držel asi tak 12letý kluk, vážící o mnoho méně, než pes. Tudíž ten kluka doslova dotáhl k nám a skočil po fousisku. I když se takřka ihned připojil otec kluka, měli co dělat oba, aby vzteklého psa odtáhli pryč. Já si mezitím strkala rovněž vzteklé fousisko za sebe a cpala se mezi něj a útočníka. Když bylo bezprostřední nebezpečí zažehnáno, dovolila jsem si za majitelem psa houknout, že dát tak velkého psa do ruky dítěti je nezodpovědné, ba nebezpečné. Moje odpověď buď zanikla ve štěkání psů, anebo jsem majiteli za odpověď ani nestála. Nevím. Každopádně nějaké „promiňte“ bych ocenila, leč nestalo se.

Nebyl to ale první incident s tímto psem, proto také Eda od toho prvního vždy aspoň blafnul, pokud jsme „třídního nepřítele číslo 2“ potkali více zblízka. Kolem jeho plotu však již procházel v klidu, i když za ním pes byl a štěkal, to jsme už měli natrénováno.

Ovšem po tomto posledním incidentu, kdy byl Eda napaden už takřka na svém území, začne řvát pokaždé, když psa vidí pomalu až na druhém konci ulice. Takto na dálku se mi ho ještě relativně rychle podaří zklidnit, avšak klidný průchod na vzdálenost několika metrů od toho psa vzal po napadení opět za své. Začínáme znova a dobře vím, že to teď nemůžu lámat přes koleno a na nějaký trénink s cíleným procházením kolem psa „na blízko“ mohu na dlouho zapomenout. Musíme zase začít průchodem kolem jeho plotu ve vzdálenosti z opačné strany ulice.

„Klídek, trpělivost, nerozčiluj se,“ řeknou mi na to doma, když vyprávím, co se zase stalo. A ve mně v tu chvíli úplně „bouchnou saze“. Zatímco pes si v klidu sežere večeři, zhroutí se nacpaný do pelechu a usne, já se zhroutím psychicky a zaspat bych to nemohla snad ani s práškem na spaní.

Foto: Po procházce a večeři ještě chvíli požužlat plyšáky a pak spinkat.

Po všech těch negativních zkušenostech už to prostě nešlo ustát v klidu. Brečela jsem vzteky a nadávala jak dlaždič. Já se tady snažím, jak nejlépe umím, vychovávat psa ke slušnosti, zatímco tolik lidí kolem mě na to kašle. Ale já jsem ten, kdo pak v parku dostává vynadáno, že s takovým „uřvaným a agresivním psem“ vůbec nemám chodit mezi lidi. Občas si někdo nechá vysvětlit, že pes není prvoplánově agresivní, že má jen za sebou špatné zkušenosti, a že právě proto s ním pod kontrolou chodím trénovat mezi psy, aby opět nabyl důvěry, že ho na potkání nechce každý „sežrat“. Ovšem těch, kteří se zastaví a vyslechnou si to, je minimum. Pro většinu jsem pak zkrátka nejspíš „ta blbka s agresivním čoklem“, jak mě jednou počastoval někomu do telefonu pán, venčící psa na volno, aniž by ho přitom zajímalo, že jeho pes obtěžuje mého (na vodítku). Nutno podotknout, že Eda nemá problém se všemi psími samci, jen s těmi svými „třídními nepřáteli“ a pak občas s takovými, kteří mu je připomínají.

Když píši tyto řádky, jsem již v klidu a smířená s tím, že svět prostě je nespravedlivý. Ano, trpělivost, klídek, nerozčilovat se. Samozřejmě! Nic jiného mi totiž nezbývá. Jinou cestou, než s klidem a trpělivostí, se totiž tam, kde jsme již s fousiskem byli, nedostaneme.

Tak jsem si postěžovala a samozřejmě tím nic nevyřešila. Jen se mi trochu ulevilo, protože vím, že nejsem s podobným problémem určitě sama. Kdo si taky potřebujete ulevit, pište do diskuse. Ráda si přečtu, jak tyhle psí problémy řešíte vy.

Foto: Eva Zvolánková