Cestou z Německa z historické akce jsme potřebovali zastavit u motorestu. Zastavovali jsme u něj už cestou tam a nabrali do autobusu další dva účastníky, kteří si nechali v koutku parkoviště odstavené auto. Po cestě tam byl motorest plný, někteří z nás si dali kávu, jiní si jen odskočili na toaletu a po povinné přestávce jsme jeli dál.

Cestou zpátky jsme proto museli zastavit na stejném místě. Byli jsme po třech dnech v dešti, slunci a dýmu ze střelného prachu trošku různobarevní, ale v dobrém rozmaru. Chlapi toužili po točeném pivku a ženské po kávě, která nebude mít odér kouře z ohniště. Navíc řidič potřeboval půlhodinovou pauzu.

Do naprosto prázdné restaurace vešlo prvních osm lidí. Službu konající číšník vyběhl ke dveřím na toaletu, zahradil je vlastním tělem, rozpažil ruce a zařval: „Ne! Já vás sem nepustím! Ať vám zastaví na benzince!“

„Ale my chceme kafe! A pivo!“

„Ne! Mně je to jedno! My tu nemáme kanalizaci! Jeďte na benzinku!“

„My tu chceme ještě posedět!“

„Ne! Jeďte na benzinku!“

Pochopili jsme, proč si majitelé restaurací stěžují, že lidi málo chodí do restaurací. Taky sem už nikdy nepůjdu.

Řidiči jsme vysvětlili, že přestávku si musí udělat jindy, vyčurat jsme se šli na přilehlé pole (jako dáma podotýkám, že bylo po dešti a byly tam kopřivy).

Odjeli jsme na tu benzinku. Ostatně, maličká benzinka patřila i k dotyčnému motorestu. Visela na ní cedulka s názvem benzinky – U krobiána.

Bylo to naprosto výstižné.