Ferdinand nám přibyl do rodiny jako vánoční dáreček od potomků v roce 2001 jako malé štěnisko velikosti i barvy přerostlé krysy. Ostatně zde je, co jsem o něm nadatloval v únoru v roce 2002:

Okresní krasavec

Ferdu jsme dostali pod stromeček jako šestitýdenní šedivou rukavici, co vážila 3,5 kg. Na pelíšku, jakémsi polštáři, co také ON dostal pod stromeček, se ztrácel uprostřed jako šedivá hromádka.

Ferda na vánoce 2001

Ferda je křížený kelpie, tedy australský farmářský pracovní pes. Roste jako z vody, chutná mu až moc a ještě víc roste. Dumáme, kdo je asi jeho tatínek, a doufáme, že to není dánská doga. Ferda už váží přes 10 kg, pelíšek, co dostal pod stromeček, mu stačí jen na tělo, ale hlava a nebo nohy obvykle spočívají mimo.

Ferda je štěně velice aktivní a naše ranní procházky bušem se v poslední době změnily v dvouhodinové túry náročným terénem po strmých svazích, skalními útesy a divokými údolími. Psovi to dělá náramně dobře a pánovi ten tělocvik taky není na škodu. Třeba včera. Došli jsme na konec naší osady ulicí, co vede po hřebenu a kde se o vánocích bojovalo o každý dům s ohni. 

Zde jsme vstoupili do vyhořeného, ale pozvolna obrůstajícího buše. Normálně bychom se ponořili do husté zeleně těžko prostupných křovin. Nyní je ale všude čisto a jde se jako po silnici. Tak jsme po hodince došli dolů k řece Nepean. Tok velikosti Dyje někde u Vranova. Zvláště teď po deštích. Po hladině se prohánělo vodní ptactvo, kačeny a pelikány nevyjímaje. Ferďas se zápalem mu vlastním zkoumal pachy kolem vody, až se mu podařilo s prudkého břehu upadnout do vody. Vzal to jako součást průzkumu okolí, zapádloval si kolem a pak docela šikovně vylezl na břeh. Vůbec ho to neuvedlo do rozpaků. 

Cestou zpět, po skalním okraji kaňonu, který v místním pískovci vyhlodal Fitzgeraldův potok, jsme vylezli 250 výškových metrů zpět na úroveň naší osady. Šli jsme neobvykle „čistým“ bušem většinou po skalách. Po naší pravé ruce zela díra kaňonu, na konci cesty přes 200 m hluboká. Však tam tomu říkáme Jelení Skok. Je to oblíbené místo těch, kteří se rozhodnou, že život je příliš těžký k žití a nebo je omrzel. Jen z naší ulice tam skočila jedna paní a za deset let ji následoval její nejstarší syn. Ferda má z výšek respekt a hlubin se bojí. Když má přeskočit jen třičtvrtě metru širokou puklinu ve skále a je tam víc jak 2 m hloubka, tak odmítá. Takže se má ještě co učit, jinak by toho se mnou moc po buši nenachodil.

Cesta domů po ulicích je vždy ve znamení obdivu kolemjdoucích. Pejsan se všem VELICE líbí. Ať už to je jeho vzhled, tak jeho šedivá barva a modrošedé oči, nad kterými každé srdce ustrne. A oči dělat ta mrcha dovede. Každý kolemjdoucí se s Ferdou zastaví, se mnou prohodí pár vět a tak cesta po ulicích obvykle trvá déle, než by bylo nutné. Šedivá barva pomalu tmavne, kolem páteře má tmavší pruh a modrá mu z očí pomalu také mizí a pomalu se mění do šedozelena. Takže teď dumáme, co nám z Ferdy vyroste. Konečně, kdyby byl skutečná obluda, tak ho vrátíme Martinovi a Editě, aby byl se svým bráškou Maxem. Aspoň by jim bylo dohromady veseleji.

Psáno 28/1/2002

Ferda na vánoce 2002

Takže mládí a potom i další život měl Ferdinand ze psího hlediska parádní. Aspoň si to myslím, nikdy si nestěžoval. Pokračoval takto:

Konec bezstarostného dětství

Ferda není malé dítě, ale štěně, avšak věkem se řadí stále mezi psí děti. Za pár dnů mu bude osm měsíců. Protože to je australský pes farmářský – pracovní a nadmíru agilní, tak je mu nutno neustále poskytovat spoustu pohybu a zábavy, jinak se nudí a tropí neplechu. Okolní buš máme prolezlý skrz naskrz, po balvanech a skalách se naučil skákat jako kamzík a vodu neskonale miluje. Zvláště když je bahnivá. To se pak rázem přemění v prase a v bahně se vyválí. Neodolá. 

Takže každý den zrychlený přesun bušem aspoň hodinu a mnohdy dvě. Jinak není doma klid. Ferďas se v buši, kde pobíhá volně ložený, drží u nohy a i když něco zvětří a poodběhne, tak na zavolání a nebo zapísknutí okamžitě přiběhne. Ovšem to není to pravé ořechové a tak jsem se rozhodl, že Ferďas dost odrost a že půjde do školy. Máme tu místní „Blue Mountains Dog Training Club“ a tak jsem tam Ferdu přihlásil. Vlastně nás oba dva. Já platím příspěvky – královskou sumu A$ 25 na rok a čokla pod vedením instruktora-dobrovolníka každé úterý večer drezůruju. 

S bratrem - Habsburkové si dávají dvacet na schodišti

Za tímto účelem byl Ferda do školy, na radu instruktora, vybaven dvoumetrovým vodítkem a zadrhávacím řetízkem kolem krku. Ve škole, která se odehrává na travnatém hřišti v osadě Lawson, se k instruktáži sejde kolem 25 psů a o něco víc pánů, protože někteří chlupáči mají pánečky dva. Pro psiska i pány to je mimo jiné i společenská událost, kde si pánečci navzájem povídají o pejskách a pejsci se nejenom oňuchávají a hašteří, ale jistě i pomlouvají svoje pány. 

Škola trvá dvě hodiny, od 19 do 21 hodin, s patnáctiminutovou přestávkou, kdy je pro pány k dispozici horký čaj a sušenky. Zdarma. A řeknu vám, vážení, že za stávajících zimních večerů, kdy je tma, zima a ledově duje od Antarktidy, ten horký čaj „kopne“. Pejsani jsou rozdělení do pěti tříd podle znalostí a výkonnosti. První večer jsme pochopitelně s Ferdou začali v první třídě, kde jsme se naučili, kterak správně psa vést a dávat povely a tyto povely vykonávat. Ferda exceloval a stal se místní hvězdou. Jak rychlostí, kterou pochopil, co se na něm chce, tak přesností výkonů. Ovšem se také stal miláčkem ostatních pejskařů díky své neobvyklé šedé barvě a kouzelným očím. V kynologické mluvě to však není pes šedivý ale modrý (Blue dog). 

Instruktoři mu předpovídají „stardom“ v našem klubu. Tak jsme za první večer zvládli 4 povely. Chození u nohy (heel), sednout (sit), zůstaň (stay) a stůj (stand). Během následujícího týdne se Ferďásek ještě zdokonalil a druhý večer jsme už začínali v druhé třídě, kam Ferda postoupil po zkoušce, kterou bravurně zvládl. Takže druhý večer jsme se naučili další dva povely. Lehni (drop) a ke mně (come). Navíc jsme se naučili také pravou a levou otáčku o 180°.

Za ty dva týdny Ferda jaxi dospěl, zvážněl a jakmile dostane zadrhávací řetízek kolem krku, tak se z něj stane důležitý a poslušný mladý muž. Ano, skončilo mu bezstarostné dětství a teď už ho čeká jen učení a poslouchání povelů. Vypadá to ale tak, že se mu ta nová role velice líbí. Asi to má všecko v genech. Není snad jeho bystrost zaviněna tím, že Ferda je pes bilinguální? Rozumí jak anglicky tak česky a jestli pro psy platí to, co pro lidi, tak by to tak mohlo být. Dle výzkumů jsou děti, co se v útlém dětství naučí hovořit dvěma a nebo i více jazyky, později ve škole daleko bystřejší než jejich jednojazyční vrstevníci.

Psáno 13/7/2002

Packa na vánoce 2002

Za rok, na další Vánoce, přibyl Ferdovi kamarád. Opět dáreček od potomků, tentokrát kočičák Packa. Tedy v době, kdy přibyl do domečku, byl koťátko zvíci rukavice, ale dva roční brášky kelpies, našeho Ferdinanda a jeho brášku Maxima, už uměl postavit do lati.

Skoro před čtyřmi roky dostal Ferdinand dalšího kamaráda, téměř dvouletého Maxmiliána, také kelpieho od sousedů, kteří se stěhovali tam, kde pejsani být nemohou. Znali jsme ho od malého štěňátka a tak jsme skončili s Habsburky, Ferdinandem a Maxmiliánem, které má pod dohledem Packa, který celý ten zvěřinec komanduje.

Poslední jsem přibyl já, Maxmilian

Od té doby nejen Fderdinand ale panička i pán jaksi zestárli a za svoje hříchy z mládí začali platit. Tím myslím různé choroby a fyzická omezení kvůli tělu, co odmítá spolupracovat. Nakonec jsme dosáhli zhruba stejné úrovně, co se pohyblivosti a aktivity týče. To se v poslední době stalo proto, že v neděli 1. února 2015 dopoledne, kolem desáté, klepla Fedinanda pepka.

Já byl dole u počítače a vyřizoval jsem e-maily. Míla byla pryč a já zaslechl podivné zvuky z patra, jako by tam Ferďas něco prováděl. Než jsem stihl vyjít po schodech nahoru, tak se čokl po nich řítil dolů. Ano, řítil se po břichu. Ještě se stihnul dostat na zahradu a tam vykonat jak velkou tak i malou potřebu, a pak se zřítil a jen hrabal předníma nohama. Zadní měl natažené, ztuhlé a nehybné. 

Postavit se nemohl a já nevěděl, vo co de. Tedy že má obě zadní ochrnuté, to jsem poznal, ale nevěděl jsem proč. V neděli naše veterinářka Erika něpremává a tak jsme po Mílině návratu zavolali našemu kamarádovi, veterináři na odpočinku, co se nám dříve staral o zvířata, a po telefonu se domluvili, že to je buď od páteře a nebo mozková příhoda. Poradil držet psisko v klidu a v pondělí ráno naklusat i se psem k Erice.

Stalo se. Psa jsme odnesli ve starém prostěradle. 25 kg je 25 kg. Erika diagnostikovala mozkovou mrtvici a že si Ferdu nechá pár dnů na pozorování. Opět se stalo. Při tom opatrně naznačila, že kdyby to trvalo a nebo se zhoršilo, že by to bylo na uspání. Každý večer nám Erika telefonovala, jak se Ferda má a co se děje. Každý den se zlepšoval a tak u Eriky nakonec zůstal celý týden, do dalšího pondělí.

Když jsme si pro něj v pondělí po poledni přijeli, tak ho už Erika dovedla do čekárny na vodítku. Ještě sice kráčel dosti vratce, ale byl na všech čtyřech. Byl evidentně rád, že nás vidí. Zadní se mu podlamovaly, ale do auta jsme ho bez potíží dostali. Doma byl na pelechu dole u počítače a podle vzoru na internetu jsem mu udělal nouzový postroj ze staré horolezecké výbavy, a tak se dal pes odnést jako kufr jak do schodů tak i hlavně se schodů. Ke slovu přišla i ohrádka, která tu je po vnucích, co zabraňuje sejít a nebo spadnout se schodů.

Čtení místních zpráv je nejlepší terapie

Za další 4 dny se zlepšil natolik, že už sám vylezl po schodech do patra, a dnes, po dalším týdnu, už to zvládne i dolů bez toho, že by plachtil po břichu. Takže ohrádku na schodech jsem dnes oddělal. Naučil se, když jde a zadek mu začne upadávat, že obě zadní vystrčí do boku jako nohy stativu na foťák, a tak balanc udrží. Dokonce jsme už byli i v buši, kde klusal po rovné cestičce a s chutí oňuchával zprávy zanechané v okolí jinými psy. Při čůrání sice nohu nezvedne, při pokusu mu tělo upadne, ale v dřepu to jde. Lepší se den ze dne, bylo nám řečeno, že za dva měsíce by měl být v pohodě, a pokud ho pepka neklepne znova, tak se asi dožije svých 15 a možná i 17 let, jak je u tohoto plemene zvykem.

Psáno 18. 2. 2015

Více fotografií najdete zde.

Foto: autor