Pranostika: Když máj vláhy nedá, červen se předá.

Začátek května byl – řekněme překvapivý. Zatímco poslední dubnové dny začínaly i v Praze mrazivým ránem, na konci týdne jsme se dočkali letních teplot, směřujících ke třicítce. Takzvaný teplotní šok…

Veteráni Roztoky 2026

8. května se pořádá už dlouhá léta motoristická akce Veteráni Roztoky, letos to byl 47. ročník. Jenomže to už zase bylo velice nevlídno (až tak, že zrušili přehlídku módy z dob veteránů). Tradiční závody do kopce taky nebyly, tam snad nastal nějaký problém s městem. Nicméně aut tam byla spousta a krásných.

Ledoví muži se letos pochlapili a po pár až překvapivě teplých dnech přinesli skok o nějakých deset stupňů dolů. Ale usoudila jsem, že do botanické zajít musím, nebo už ty pivoňky letos neuvidím. A to jsem měla pravdu, protože co stihlo vykvést před deštěm, déšť rozmáčel a oškubal – květy pivoněk jsou těžké. Vyfotila jsem přeživší – naštěstí nekvetou všechny najednou.

Pivoňka

Pak nás čekal zase Hradec, ovšem tentokrát Jindřichův. Zase jsme jeli vlakem a já obdivovala krásně zelenou krajinu, takovou tu jasnou zeleň čerstvě rozvinutého listí, každý strom trošku jiný, do toho tmavé jehličí borovic a smrků.

První celý pobytový den byl pátek. Už od čtvrtka večer pršelo (oni to slibovali) a mělo pršet až do večera, takže jsem moudře usoudila, že je ten pravý čas na svezení letos slavně obnovenou Jindřichohradeckou úzkokolejkou.

Z okna vláčku

Nebyl to dobrý nápad. Vláček stál (samozřejmě) celou noc venku, takže ráno bylo uvnitř těch samých 8 stupňů jako venku. A netopil. A cesta do Nové Bystřice trvá skoro dvě hodiny (ne že by to bylo tak daleko, ale nejčastěji vláček uhání rychlostí 10 km/hodinu, občas se rozběsní na 30).

Franta tvrdil, že taková zima mu ještě v životě nebyla…

Muzeum amerických veteránů

No, neustávajícím deštěm jsme došli do muzea amerických veteránů – prý největšího u nás (věřím, mají toho fakt mraky a prý stejně nevystavují všechno). V muzeu byla taky zima, bývala to nějaká fabrika, takové rozlehlé haly… V první chvíli jsem zaregistrovala krásná historická kamna s blikajícím… kdepak oheň, žárovky to byly! Kamna (bylo jich tam docela dost) byla taky exponát.

Muzeum amerických veteránů - historická kamna

Naproti muzeu je pivovar, doufali jsme, že aspoň tam bude teplo. Otevíral ale až v poledne a my dorazili prvním vláčkem relativně brzo, takže nezbývalo, než se chvíli trápit v prochladlém muzeu. Ale konečně otevřeli, my jakž takž roztáli a byli jsme schopni znova jít na auta. Upřímně řečeno, mě ameriky neoslovují, je to absurdně obrovské, mraky chromu… No ale taky jsem si našla pár kousků, které se mi líbily.

Cestou zpátky bylo ve vlaku trošičku tepleji – měl za sebou tři jízdy z Hradce a dvě zpátky, tak se to zadýchalo.

Krýzovy jesličky

Původně jsme plánovali, že se vláčkem svezeme ještě v neděli opačným směrem do Kamenice nad Lipou, ale to jsme rázně zavrhli a místo toho zůstali celý den v Hradci a obešli místní pozoruhodnosti. Začali jsme v Muzeu Jindřichohradecka, to byla jasná volba, protože – i když už jsme tu byly potřetí, ještě se nám nepovedlo podívat se na Krýzovy jesličky.

Tak tentokrát to vyšlo. Strávili jsme tam dost času, pak tam Franta objevil výstavu o letecké bitvě nad Hradcem a okolí za 2. světové války a já obešla další atrakce – historii řemesel, tisku, síň Emy Destinové a další.

Nádvoří zámku - dlažba

Pak jsme konečně vyrazili dál, podívali se na čápi na komíně vedle zámku a zamířili na zámek. Tam už jsme byli, tak jsme si ho jen prošli. Vypadá výborně, jak kdyby ho loni dostavěli. On vůbec Hradec je jak ze škatulky (a kde není, stojí lešení). Bylo to příjemné až na to, že celý areál, upřímně řečeno celé historické centrum Hradce, je vydlážděné kamením. A když říkám kamení, nemyslím nějaké opracované ploché kameny, ale šutry, očekávající turistu v pohorkách.

Dožadovala jsem se zámeckého mlýna, údajně funguje… no, bylo zamčeno. A tak jsme se vydali vstříc další části muzea sídlící v minoritském klášteru s kostelem sv. Jana Křtitele. Taky tu mají různé zajímavé věci, ale nás naprosto uchvátilo něco, o čem jsme nevěděli, co to je. Vešli jsme do místnosti, kde uprostřed ležela hromada haraburdí. A před ní velká čočka s doporučením podívat se.

Anamorfní portrét autora jesliček

A objevil se portrét, portrét Tomáše Krýzy, autora jesliček. Říká se tomu anamorfní portrét a nechápu, jak je možné takovou věc vymyslet. Mrkněte na popisek z muzea (tady).

Prošli jsme ještě další kostely, naobědvali se ve středověkém domě a skončili v jedné z mnoha rajských zahrad toho dne (každý pořádný klášter měl rajskou zahradu – atrium, vnitřní dvůr, obklopený křížovou chodbou). V téhle zahradě měli kinetickou fontánu, což je pro změnu nejčastěji kamenná socha, uváděná do pohybu vodou, prostě voda natékala do žlábků, a když se jeden konec zatížil víc, naklonilo se to celé a voda vyšplouchla. A znova se to naplnilo a voda vyšplouchla na druhou stranu…

Klášterní zahrada s výhledem

Hned vedle byla krásná malá (samozřejmě klášterní) zahrada s úžasným výhledem na kostelní věž.

Mimochodem celý den nepršelo, ale teplo vypadá jinak.

Foto: Zana. Na další fotky se můžete podívat tady na Rajčeti.