Jestli nevíte, kdo je obavista, možná vám to objasní příhoda, na kterou občas pobaveně vzpomíná naše neteř, dnes lékařka, se kterou jsme kdysi sjížděli Berounku. Je krásné teplé a slunné ráno, obloha modře modrá, bez mráčku. Ze stanu vyleze Vašek, postaví se, zachmuřeně pohlédne na nebe a s hlubokou obavou v hlase řekne: „Jen aby nepřišla bouřka!“

Obavista je člověk, jehož věty začínají slovy „jen aby“, „co když“ nebo „jestli“, za nimiž následuje barvitě popsaný ten nejčernější scénář, jaký by mohl nastat, kdyby všechny planety byly ve při, všichni bohové se rozzlobili na nás i naše všechna budoucí pokolení a současně nám přes cestu přeběhl černý slon.

V zájmu spravedlnosti musím přiznat, že občas se nějaká temně vyvěštěná skutečnost přiházívá, ale stává se to tak maximálně dvakrát třikrát za deset let. A ještě bychom mohli vést spory o tom, zda za onen průšvih ve skutečnosti nemůže obavista, protože ho do našeho světa svými řečmi sám přivolal.

Je nasnadě, že život s obavistou není žádná procházka růžovým parkem. Leda snad, kdyby všechny růže v něm byly černé a cestičky byly vysypány černým uhlím. Nasadit si alespoň růžové brýle příliš nepomáhá, má-li bytostný optimista a v dobro světa věřící blázen hned od rána čelit větám typu: aby měli otevřeno, aby to měli, aby to fungovalo, aby to vůbec bylo k něčemu, aby se to nerozbilo, aby to šlo reklamovat, případně aby to šlo někam vyhodit. Jsem už roky soužití s obavistou zocelená a podobné věty se snažím ignorovat, případně se proti nim vzepřu, přesto se občas přistihnu, že s Vaškem řeším problémy, které ještě nenastaly, a to dokonce někdy i opakovaně. Ono je to totiž tak snadné nechat se vtáhnout do světa obav, když jste se do takového světa narodili a vyrůstali v něm.

Člověk pak zbytečně ztrácí energii i čas, který by mohl a měl věnovat něčemu mnohem příjemnějšímu, užitečnějšímu, pozitivnímu. Je opravdu zbytečné vytvářet v sobě plány, snažící se řešit „co kdyby“. Protože čím podrobnější a přesnější plán, tím lépe a spolehlivěji může selhat, a navíc je víc než jisté, že žádný plán nikdy nemůže postihnout všechny možnosti. V některých zásadních věcech je dobře mít rámcovou představu o tom, co dělat, kdyby přišla katastrofa, ale v tom ostatním je potřeba věřit tomu, že když se vyskytne problém, vyskytne se i jeho řešení.

Život s obavistou časem nutně musí vyústit v to, že se obavisty stanou oba partneři, kteří se straší navzájem. Nebo že se ten druhý z partnerů stane neřízenou střelou, neb se po dlouhé době, kdy se snaží všechny obavy a předpovědi zlehčovat a umenšovat, dostane do stavu až sebevražedné lehkovážnosti.

Nebo se taky může stát, že pravověrný obavista, pravda ne zcela dobrovolně, časem začne věřit v to, že se mnohé problémy časem vyřeší samy a že ještě mnohem víc jich ani nevznikne, protože věci jdou přesně tak, jak mají jít. A že jdou (skoro) vždycky dobře, když se věří, že dobře půjdou.

Ještě že přesně takového báječného, téměř bývalého obavistu doma mám. Jinak nevím, k jakým koncům bych se nakonec sama dopracovala.

Tato kočka není obavista

Foto: Vave. Osobní stránky autorky: http://vaverika.blogspot.com/