Indický subkontinent je v současné době snad nejvyvinutější zemí Asie a druhý nejpočetnější, hned za Čínou. Není to snad tím, že tamní domorodci oplývají vyššími kvalitami či inteligencí než jejich sousedé, ale je to jednoznačně pozůstatek z dob, kdy býval kolonií britského impéria. Tehdejší imperialisté nejen že si řádně namastili vlastní kapsy, ale v zemi vybudovali státní správu, silnice a železnice, potažmo dopravu, nemocnice a celé zdravotnictví, školy a celý vzdělávací systém a četné jiné, včetně armády a systému obrany země. To nebylo z žádného lidumilství a nebo filantropie, toto vše jim usnadňovalo snadněji získat a následně přemístit bohatství do mořských přístavů a odtud loďmi do staré dobré Anglie.

Nebyla to procházka růžovým sadem, jak už to v podobných případech bývá. Rozlehlá a nesmírně bohatá území obývaná indoarijci byla cílem mnohých dobyvatelů (více zde). Již ve třetím století před naším letopočtem se tam se svými vojsky objevil Alexandr Veliký, aby v roce 1498 Vasco De Gama vytvořil spolehlivou námořní cestu k nevídaným bohatstvím tohoto subkontinentu. Zde začíná koloniální historie dnešní Indie a Pakistánu. Když se vystřídali Portugalci, Holanďané a Francouzi, tak celou záležitost převzali do svých rukou Britové, lépe jejich Britská východoindická společnost (odkaz zde), první akciová obchodní společnost na světě, která vlastně vytvořila Indii, Pákistán a Bangladéš, jak je známe dnes. Dříve to bývala jedna země, Přední a Zadní Indie. Zde je značně rozsáhlejší odkaz v angličtině vyzdobený pěknými obrázky.

Místní obyvatelé nešli jako jehňátka na porážku pod taktovkou kolonialistů. Od počátku se bránili a tak zhruba od roku 1500 do roku 1947, kdy Indie získala nezávislost, suverenitu a samostatnost, je historie historií menších a nebo větších válečných konfliktů. Ať už mezi domácími a kolonizátory a nebo mezi kolonizátory z různých zemí mezi sebou.

Exodus Cikánů, nedotknutelných ze severozápadní Přední Indie, dnes Pakistánu, od dnešních hranic s Afganistanem, nám dokazují testy DNA. Tento se udál kolem roku 1000 našeho letopočtu a historický výzkum poukazuje, že byli prvními uprchlíky, hromadným exodem před agresivně se šířícím islámem. Tak nevím, co se od té doby změnilo, islám se doposud šíří agresivně, dnes kalašnikovem s jinými sofistikovanými zbraněmi a snad i krutěji a agresivněji než za středověku. Stačí se podívat, jakým způsobem se toto mírumilovné náboženství a nebo lépe řečeno ideologie či doktrína, kterak si podmanit co nejvíce nevěřících psů, současně praktikuje v Africe a jistých částech Asie.

Indická společnost byla historicky nekompromisně stratifikovaná kastovním systémem (více zde), který přežívá dodnes. Příslušníci každé kasty měli, a v mnoha případech i dnes mají, určeny jisté práce, zaměstnání a nebo řemesla ve společnosti. Na nejnižším společenském žebříčku stojí daliti (nedotknutelní), také páriové či čandalové, kteří nepatří do žádné kasty. Konají tu nejšpinavější a nejpodřadnější práci, žijí pod hranicí chudoby a ostatní kasty je tedy považují za nečisté. Jejich přítomnost nebo už jen samotný jejich stín může způsobit rituální poskvrnění.

Indie oplývá nádhernými a četnými kulturními památkami (více zde). Kdo je však chce navštívit, tak se musí připravit na kulturní šok, zvlášť když cestuje sám „na divoko“ a ne ve chráněném stádečku turistů s nějakou cestovkou. Hygiena je tam slovo neznámé. Vzduch, zvlášť v jižních subtropických a tropických oblastech je prosycen „vůní“ výkalů jak zvířecích tak i lidských, vhodný tak na gázmasku. Jakýkoliv zdroj vody, v jezeře, řece a nebo i horské bystřině je považován za místo, kde je vhodné vykonat velkou i malou tělesnou potřebu a potom se umýt. Stejnou vodu ovšem používají k praní, koupání jak sebe tak i dobytka, vaření a pití, rituální očistě, jako v řece Ganga, do které se i sype popel předků, a nebo po řece dolů posílají nedokonale spálené mrtvoly. Takže i průzračná horská bystřina je plná drobných částeček exkrementů. Vím od kamarádů, kteří se tam odvážili sjíždět horské řeky na úpatí Karakoramu a Himaláje, že stačilo do té vody upadnout a potom, než dotyčného dovezli do nemocnice, tak málem umřel. Stejné platí pro průzračné horské bystřiny Himaláje, jak jsem se na vlastní kůži či tělo přesvědčil. A nejde jen o bakteriologickou infekci nehrubšího zrna, ale i o invazi různých parazitů, které je po návratu domů jen velice obtížné z těla odstranit.

Toto vše má kulturní a náboženské pozadí. Velkou potřebu je záhodno provést ve vhodném, „čistém“ a neposkvrněném prostředí. Historicky v otevřené krajině, na pastvině v lese anebo do vody ať tekoucí či stojaté v jezeře. A tak většina obyvatel zdobila krajinu hnědými hromádkami, které nechávala tam, kde byly udělány. Dodnes tak činí zhruba 600 milionů obyvatel Indie. (Nedivme se, že někteří Cikáni v tomto zvyku v mnoha místech dodnes pokračují.) Právě díky kulturní a náboženské tradici je nesmírně obtížné tyto občany přesvědčit a přimět aby používali veřejné záchody a latríny, jsou to pro ně místa nečistá. Mají pravdu, protože tato místa se málokde čistí, nejsou lidi, nedotknutelných zase tolik není. K čištění záchodů a vyprazdňování latrin by se občan z kterékoliv kasty nesnížil ani omylem, tato práce náleží nedotknutelným, kterých zase tak moc není. A to se týká i soukromých záchodů a latrin. Takže tato místa jsou všude s odpuštěním zasraná až po strop. Proto se nedivme, že si potom domorodec či domorodka raději vyrazí do přírody a nebo ve městě do ulice a nebo i nákupního střediska. Také se nedivím, že prasata jsou rituálně nečistá zvířata, kterých je neradno se dotýkat a už vůbec ne jíst jejich maso. Když jsem viděl, jak se stádo vypasených prasat rýpe v horách výkalů od všeho možného včetně lidí a jimi se živí, tak k takto „vykrmenému“ čuníkovi bych se ani nepřiblížil. Podobné platí o toulavých psech, o které se nikdo nestará.

Jedince kráčejícího vykonat velkou potřebu poznáme podle toho, že v jedné ruce třímá malou nádobu s vodou (lota). Po výkonu si touto vodou a levou, nečistou, rukou omyje pozadí. Tuto ruku zásadně nikomu na potkání nepodává a také ji nepoužívá při jídle.

Abychom si dovedli představit, co to vše znamená, tak trocha statistiky. Jeden občan Indie vyprodukuje za den něco přes 300 g exkrementů. Populace 600 milionů, co koná v přírodě na ulicích a nebo i kdekoliv v nákupních střediscích, tak denně vyprodukuje 180 000 tun. Když k tomuto připočteme, co vyprodukují všechna domácí zvířata a miliony posvátných krav včetně slonů, jejichž výtvor lehce naplní kolečka, tak se potom nedivme, že vzduch je v Indii hutný a výživný.

Psáno 24/5/2018

Doprovodné obrázky si můžete prohlédnout zde na Rajčeti.