(Za téma této stopětky je třeba poděkovat Blaňuli Jezevčíkové, které nejrychleji zareagovala na mou podvečerní prosbu o téma, již jsem vyslala na facebooku.)

Mé zkušenosti s husami sahají do doby, kdy jsem byla ještě malé dítě. Pozemek kolem domu babičky mečové byl z jedné delší strany ohraničen polem, náležícím státnímu statku, druhou delší stranu tvořil potok. Na kratší straně dále od domu bylo babiččino políčko a dále divoká louka s nálety. Pozemek blízko domu pak ohraničovala šotolinová cesta, která byla málo frekventovaná, protože babiččin dům byl téměř na samotě. Žádný plot ani pes u domu nebyl třeba, protože pokud po cestě někdo přece jenom šel, provázely ho po celé délce pozemku syčící a kejhající husy.

Nepamatuju se, že bych se jich kdy bála nebo že by snad na mě zaútočily, přestože jsem po babičce vyžadovala, aby mi uřízla proutek a na hlavu uvázala šátek, abych mohla husy vodit jako malá husopaska z knížek. Nebo snad byl takový obrázek v mém červeném Slabikáři?

Když babička husám škubala peří ve stodole, dávala si na klín starý pytel, aby ji husy neposraly, jak říkala. Pro ni to nebylo vulgární slovo, jak se to vnímalo u nás doma, měla jednoduchý vztah k životu se zvířaty a neměla potřebu nic zastírat či přikrašlovat. Husa ležela na zádech na babiččině klíně, ta jednou rukou přidržovala huse nohy a druhou jí zlehka vytrhávala, či spíše sbírala uvolněná brka na hrudi a na krku. Všechno to peří schovávala pro mě. Dlouhé roky jsem z něj měla prošívané deky. Několikrát se to peří pročišťovalo, pak se z něj udělaly polštáře a nakonec polštářky. Na jednom z nich spím doteď.

Také jsem pozorovala, jak babička husy krmí šiškami, s neopominutelným pytlem na klíně. Zajímavé ale je, že jsem nikdy neviděla husu zabíjet, ani se nepamatuju, že bych ji kdy u babičky jedla. Mé návštěvy u ní byly vždy ve znamení králíka, v remosce dočervena upečeného spolu kouskem bůčku.

Doma jsme také husu nepekli, takže když jsem se už jako dospělá s malými dětmi (v jednom ze svých občasných a beznadějných pokusů stát se správnou hospodyňkou) rozhodla husu upéct na Boží hod, neměla jsem žádné zkušenosti. Podle toho to taky dopadlo. Za socialismu nebylo k dostání nikdy nic, co bylo potřeba, takže mě mohlo varovat, když jsem narazila na husu bez fronty. Zpětně je mi jasné, že to byla nějaká zasloužilá harcovnice, takový ta vyzáblá kyselá prdel, které je lepší se vyhnout i v lidském světě. Když jsem si od sousedky půjčila velký pekáč a podařilo se mi husu vecpat do mé náladové plynové trouby, začal boj. Buď to peklo moc, nebo to po ztlumení zdechlo. Husa přestala být syrová asi po patnácti hodinách pečení. Bohužel celý dlouhý proces pečení nepřinesl kýžený výsledek, neboť se mi při něm podařilo husu mumifikovat. Děti i Vašek ji odmítli jíst, já jsem pak u stolu sežvýkala kus pracně odpilovaného masa, snažíc se u toho tvářit vesele, ačkoli jsem si při tom připadala jako indián na válečné stezce, žvýkající letitý pemikan. Následně jsem husu nedopatřením zavřela v troubě, ačkoli jsem měla za to, že jsem ji vynesla na balkón, než se odhodlám ji vyhodit do popelnice. A pak jsem celou causu husa vytěsnila. Bohužel zrovna ten večer nás teplárna přes noc silně přetopila, takže husa se následující den jaksi připomněla sama a trvalo dost dlouho, než jsme ji z bytu vyvětrali.

Po tomto zážitku se nikdo nemůže divit, že jsem na husy na desetiletí zanevřela. Až před pár lety, kdy jsme jako švadlenky šijící deky z lásky měly ve Vlašimi šicí víkend zrovna kolem Martina, jsem si v hospodě konečně dala tu správnou svatomartinskou husu. Bez krmení šiškami, bez škubání, bez dlouhého pečení. Krásnou voňavou husičku se dvěma druhy zelí a třemi druhy knedlíků.

Od té doby se snažím držet tradici a na Martina si zajít do hospody na husičku. Předloni jsem to nějak zanedbala a pak jsem po husičce stonala až do Vánoc, kdy jsem se konečně utěšila řízkem a hromadou bramborového salátu. Loni jsem proto objednávala stůl s velkým předstihem a pak málem omdlela, když naši rezervaci nemohli najít. Nakonec nás usadili ve výčepu a já jsem z toho byla tak vyděšená, že jsem husu se šesti knedlíky doslova vdechla v obavách, aby mi ji někdo ze štamgastů snad nevzal.

Letos to se svatomartinskou husou bylo zase o strach, protože koronavirus zavřel i hospody. Naštěstí ale hospody vynalezly výdejní okénka a díky tomu jsem se i letos dočkala své husičky, husičky z krabičky. Byla skvělá, se třemi druhy knedlíků, i když jen se zelím červeným.

Vlastně to letos dopadlo bezvadně, protože mi v krabičce ještě půlka porce zbyla. Takže můžu oslavovat svatého Martina ještě zítra.

Na svatého Martina červená se malina. Listopad 2020

(Psáno 11. 11. 2020, fotografováno 10. 11. 2020)

Foto: Vave. Osobní stránky autorky: http://vaverika.blogspot.com/