Z cesty do Hradce mám zážitek, jak jsem koukala z okýnka vlaku a viděla traktor, jak jezdí po poli a za ním se valí oblak prachu… A hned po příjezdu taková pamětihodná věc – podařilo se mi vyfotit Muzeum východních Čech bez zaparkovaných aut! No a taky zajímavé, i když ne potěšitelné, bylo zjištění, že se v apartmánu netopí.

Muzeum východních Čech od Jana Kotěry

Ve čtvrtek jsme vyrazili do Chlumce nad Cidlinou. Hlavně proto, abychom konečně viděli zámek Karlova Koruna (blíže tady). Totiž od velkých akcí v roce 2023 při výročí úmrtí barokního architekta Santiniho jsme si říkali, že na tenhle slavný zámek se musíme podívat.

Ten zámek je lehce ve svahu, krásně se vyjímá ve velké a udržované zahradě. Pozoruhodný je pro dnešního člověka taky tím, že byl hotov za dva roky (1721 – 1723). A víte, kde se vzalo jeho jméno? Na počest návštěvy císaře Karla VI. – ehm, máme rádi vrchnost, že.

Zámek Karlova Koruna

V zahradě je spousta dalších staveb – konírny, oranžerie, kaple, Tereziánský trakt, Lichtenštejnský trakt a další. Chvíli nám trvalo, než jsme se zorientovali, co z toho je vlastně zámek. Většina těchhle staveb ale vznikla postupně později.

V oranžerii je dnes kavárna, kde jsme si dali naprosto famózní kafe a maličký větrníček a kde Franta, který nějak přehlédl, že slečna za pultem má na sobě zimní bundu, hledal odpověď na otázku, jak se na zámku topí.

Dalším cílem byl památník bitvy u Chlumce. Připomíná střet mezi rebelujícími sedláky a císařskými vojsky v roce 1775 (viz: dopadnout jak sedláci u Chlumce). Ten nás trochu zklamal – je vedle frekventované silnice, ale nikde jsme neviděli nějaké poutače nebo šipky. Před ním je malý parčík s tabulkou, kde se člověk nedozví skoro nic.

Asi nejlepší bylo, že cestou tam a zpátky jsme v Chlumci prošli kolem dvou zajímavých kostelů – jednak kostela Nejsvětější Trojice, což je nejstarší budova ve městě (1134) – je samozřejmě hodně přestavěný, a nádherného renezančního kostela sv. Voršily.

Pak jsme jeli domů, kde Franta s pomocí lidí od penzionu asi hodinu zprovozňoval televizi.

V pátek jsme vyrazili na obligátní výlet do Hořic. Hořice miluju z několika důvodů. Především nejsou na rovině (občas najdete název Hořice v Podkrkonoší). Mám Hradec moc ráda, ale té rovné krajiny v okolí je na mne moc. Za druhé miluju jejich sochařské parky - Hořice proslavila sochařská a kamenická škola založená už v 19. století. No a nakonec – samozřejmě hořické trubičky!

Sochařské parky v Hořicích

I tentokrát jsme šli náš oblíbený okruh, kde potkáme všechny vyjmenované pamětihodnosti, jen jsme si přidali Sloup u Spravedlnosti, zkrátka popraviště. Je na neobyčejně krásném místě – ono vůbec v Hořicích bylo radost se rozhlédnout – všude kolem zeleno, na obloze fotogenická oblaka, kvetly třešně.

Poznámka číslo jedna – o popravišti jsem se dozvěděla až nedávno. Poznámka číslo dvě – to místo je krásné, ale chápu, že odsouzenci si to moc neužili.

Pak už to byla klasika – kaple Panny Marie Hlohové, Masarykova věž samostatnosti a sochařské parky (o tom všem jsem už psala). A nakonec došlo i na trubičky.

Mezitím teplota stoupala, takže po dvou studených dnech jsem se konečně rozehřála a začala řešit, kam se mi vejde bunda.

V apartmánu bylo nepatrně tepleji.

V sobotu jsme jeli na buvoly, konkrétně do Městských lesů Hradce Králové, kde mají pastevní (?) rezervaci buvolů a divokých koní. Tedy dvě rezervace, pro každý druh zvlášť. Otazník u buvolů je proto, že jde o buvoly vodní a slovo pastva mě nejdřív trochu překvapilo.

Máme s těmihle rezervacemi už nějaké zkušenosti, tak jsme o výsledku výpravy neměli velké iluze, ale možná proto, že jsme dorazili poměrně brzo ráno, jsme zažili úžasný úspěch. Buvoli obývají rybník a přilehlé rákosí, možná i trochu suché země. Ten rybník je hezký sám o sobě a jak jsme si ho tak prohlíželi, najednou vidím nějaký pohyb. A fakt – byli tam! Na druhé straně rybníka, ale laskavě počkali, až ho obejdeme. Nevypadali moc akčně, i když vím, že zrychlit umí.

Vodní buvoli v Městských lesích Hradce Králové

Ještě jsme je chvíli obdivovali a pak jsme vyrazili zkusit štěstí u koní. Ti mají areál větší, aby se mohli proběhnout, že. Ale byli tak hodní, že se pásli v dohledu. Takže i tady jsem nasekala nějaké fotky a vyrazili jsme dál.

Městský les je hezký. Poblíž Hradce je i hodně využívaný. K našemu úžasu je tu i hřbitov... Ale zejména jsme potkávali stezky na běhání, silničku pro jízdu na kole, na inlinech apod. a různá hřiště. Tady bylo lidí hodně. Jak jsme pokračovali, ubývalo jich a pak už jsme šli sami.

Když jsem uvažovala, jak tenhle výlet pojmeme, nechtělo se mi vracet na autobus, místo toho jsme mířili do Bělče, kde je navíc i funkční (!) hospoda. Bylo skvělé počasí, sluníčko svítilo, ale nebylo vedro. Možná i proto jsme nebyli v hospodě jediní, vlastně mám pocit, že nás tam – uvnitř i venku - bylo nějak ke stovce.

No a odsud po delším čekání (zamýšlený spoj nebyla šance stihnout) jsme odjeli zpátky do Hradce, kde jsem ještě vystoupila u Šimkových sadů, abych si je aspoň v rychlosti prohlídla a zvážila, jestli stojí za to se tam někdy extra vypravit. Stojí.

Šimkovy sady v Hradci Králové

A v neděli jsme jeli domů.

Foto: Zana. Na další fotky se můžete podívat tady na Rajčeti.