Pranostika: Jaký červen, takový i prosinec.

Moje poznámka: potěš koště…

Koncem června nás čekalo pár dní v Liberci. A osud usoudil, že když jsem minule měla připomínky k zimě, tak mi tentokrát poskytne teplo. Takže jsme si užili (zatím) nejteplejší dny tohoto roku. To opravdu nebylo úplně ideální počasí na pěší turistiku, na druhé straně – pokud je člověk v lese a řekněme 800 metrů nad mořem, tak se dá přežít i teplota, co má blíž ke čtyřicítce, než ke třiceti.

Ve středu po příjezdu jsme se cvičně zašli podívat na Libereckou výšinu. To je taková zajímavá stavba v lesích nad Libercem (kdo má zájem, může si o ní počíst tady).

Kvetou náprstníky

Na čtvrtek už slibovali vedro i v Liberci, tak jsme vyhodnotili, že by šlo zajít na Hřebínek. Hřebínek je takové príma místo nad Bedřichovem, opravdový hřebínek mezi kopci. A šli jsme na stejnojmenné rozcestí, odkud se dá pokračovat třeba do Hejnic, ale tam jsme nechtěli, bylo vedro. Na Hřebínku je taky kiosek, kam jsme se těšili, že si doplníme pití a případně i něco sníme. V tomhle případě jejich ikonické borůvkové koláče a chleba s tvarohovou pomazánkou.

Přehrada na Černé Nise

Pak jsme se otočili a šli zpátky zase jinou cestou, podle přehrady na Černé Nise, kterou na mapě najdete pod názvem vodní nádrž Bedřichov. Je to jediná z místních velkých přehrad, kde se smí koupat, ale to jsme nevěděli, takže vybavení jsme nebyli.

Mířili jsme k Bedřichovu, když proti nám ze zatáčky vyjelo auto a Franta, který stál těsně u příkopu, do něj zahučel. Bohužel to byl zrovna hodně hluboký příkop. Naštěstí ale neobsahoval žádné kameny nebo větve, takže spadl do relativně měkkého a skončil samozřejmě různě potlučený a s oteklým, ale nezlomeným, kotníkem.

No, nějak jsme dokulhali na autobus.

Asi pěnkava, čekala se mnou na autobus.

Invalida mívá s kotníkem problémy, takže sebou měl ortézu, takovou lehkou ze silného a pružného materiálu. Samozřejmě bylo na mně mu ji navléct. Šlo to ztuha, to je nakonec účel té věci, ale jak jsem zabrala, tak mi luplo v zádech a byla jsem k nepoužití. Takže marod si to nějak dodělal a já si odešla mazat záda (naštěstí to bolelo jen v jedné poloze a zrovna chůze byla úplně v pohodě).

Pátek začal výpravou do lékárny, marod kulhal otřesně. Nic zázračného jsme tam nezískali, takže jsme se dohodli, že Franta zůstane doma a bude si kotník chladit a mazat a já zkusím záda rozchodit. Vyrazila jsem na Šámalku, ale jen jsem si tam natočila vodu a šla dál. Minula jsem Blatný rybník, který považuju za jednu z nejhezčích partií Jizerek – jenže tentokrát na něm plavaly nějaké řasy.

Blatný rybník

Rozhodilo mě to tak, že jsem špatně odbočila a přišla na to až ve chvíli, kdy jsem zcela zjevně mířila zpátky do Bedřichova. A já se tak těšila na cestu k Prezidentské chatě…

Výhoda byla, že jsem dorazila do hotelu brzo a mohli jsme se chystat na návštěvu u Yody a spol. Franta naštěstí kulhal o něco méně a navíc mu Xerxovi slíbili půjčit hůl.

Yoda se na nás vrhnul celý natěšený, že přišla návštěva, dostali jsme najíst a napít, popovídali – a najednou bylo deset hodin.

Sobota se nepovedla. Měli jsme vymyšleno, že se svezeme do Hrabětic a tam na rovném terénu Franta zkusí, kolik ujde. První autobus vzorně přijel, návazný nejel a nejel… a nejel. Po půl hodině jsme to vzdali a šli pryč, aby nás asi po pěti minutách svižně předjel. Takže jsme se tak nějak pomotali po Liberci, na nějaké procházení bylo příliš horko.

A v neděli, to bylo horko největší, jsme si užili hodinku v klimatizovaném autobusu a pak pražské peklo.

V Praze - květy růže uschly dřív, než odkvetly.

Vedro bylo až takové, že růže kousek od naší ulice uschly dřív, než odkvetly.

Foto: Zana, další fotky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.