Anžto většina zde píšící a čtoucí části národa je ženského pohlaví, hned z kraje si pojďme vyjasnit jedno. Žena nikdy nepochopí, co pro chlapa znamená holení. Já vím, já vím, vy holky si holíte podpaží, nohy a další krásy, ale tvář (až na výjimky) ne. Holení vousu je uměním, v němž se muž zdokonaluje od pubertálního věku, kdy si neskutečně pořeže hubu, až po džentlmanský věk, kdy se oholí levačkou poslepu. Je to chvíle soustředění, uvolnění a získávání pocitu čistoty. Je to rituální obřad. Navíc když se nedejbože říznete při holení nohou, podpaží nebo oblouku, hravě to zamaskujete oblečením. Když si chlap pořeže hubu, je u kámošů za vola.

Mně vousy rostou bajvoko od chvíle, kdy jsem začal navštěvovat gympl (Arabská rulez). Ze začátku jsem to trapný chmýří holil každej tejden (vždycky před tanečníma, co kdyby, že jo). Ale co mi na ksichtě roste něco použitelnýho, holím se nerad. Jednak kvůli prvním třem dnům, kdy je na mě pak ksicht trochu nakrknutej (řemínek helmy na kolo či hokej je fakt mňamka), jednak proto, že čůpr týpci v nějaký formě fousy maj. Ježíš, Trapper McIntire (filmovej) i jeho zelenost duhový král Peter Sagan prostě fousy maj. A kdy jsme naposled viděli fousatýho padoucha v bondovce, he?

Nástroje na holení, to je kapitola sama pro sebe. Od plastovejch jednorázovejch holítek, přes smutně drahý holítka s výměnnejma hlavicema (legendární Mach3), klasický holicí strojky na žiletky (přínos firmy Gillette češtině) až po břitvu. První nástroj je dobrej na holení čehokoliv vyjma fousů, druhej je fajn, ale drahej a poněkud neosobní, třetí (kterej běžně požívám já) už chce pevnou ruku a čtvrtej je naprosto speciální záležitostí. Jednou kvalitní břitvou se může holit několik generací. Na tu jsem si ještě netroufnul.

Štětka na holení je půlka úspěchu. Kvalita štětky zásadně ovlivňuje kvalitu pěny, kterou s ní vyšleháte z mýdla/krému na holení. Čím jemnější štětiny, tím menší bublinky v pěně a tím líp. Štětky se dělaj z několika zvířat. Někde jsem viděl štětku z prasečích štětin, což musí bejt asi tak stejný, jako to zkoušet se štětkou malířskou. Nejlepší štětky jsou samozřejmě z jezevčích hřbetních chlupů. Na pohlazení je taková štětka jako koťátko. Rukojeti se dělají z plastu, dřeva nebo chromu, podle vkusu a bohatství majitele.

Dál je tu několik nezbytností pod názvem ,,kosmetika na holení’’ (ten název nesnáším, ale jinej mě nenapadá). K přípravě pokožky k holení se zpravidla používá olej, jímž se obličej namasíruje před následným zabalením do horkého ručníku (o tom víc v dalším díle). Holiči většinou používaj nějakou fajnovost s noblesním francouzským názvem. Mně celkem slušně funguje olio extra virgine (italská výjimka).

Dál je potřeba fousy něčím nadzvednout, aby šly oholit. Nuly používaj gely na holení, na který dělaj reklamy fotbalisti, což je dostatečnej důvod je nepoužívat. Navíc jsou na bázi alkoholu, což pokožku akorát vysuší a to není to co chcete. Pěny na holení jsou z hlediska složení o chlup lepší, ale funkčně jsou na pikaču. Potom tu máme krémy na holení. Složení i funkčnost jsou supr a není s nima moc práce. Naberete trochu štětkou, následně tu namočíte v horký vodě a činíte se v hrnku. A konečně mýdla na holení. Je to regulérně tvrdý mejdlo v misce. Namočenou štětkou se činíte taky, akorát ne v hrnku, ale přímo v tý misce a ve finále se na povrchu vytvoří pěna, kterou pak štětkou setřete. Je s tím trochu práce a takový mejdlo není úplně levná bžunda.

No a po holení se o tu tlamu taky musíte postarat. Pokud jste se pořezali, pak podle vážnosti ran kopete hrob/šijete/obvazujete/utíráte krev. Pokud jste víceméně v cajku, opláchnete zbytky mýdla studenou vodou a potřete namočeným kamencem. Kamenec je podvojná sůl kyseliny sírové (vzorec: KAl(SO4)2·12H2O). Pokud nevíte jaký to je, když se sype sůl do ran, podělím se o zkušenost…je to fakt bájo. Kamenec desinfikuje pokožku a uzavírá případný ranky. A někdy to bolí jako svině. Po chvíli zbytky kamence opláchnete opět studenou vodou. Podle chuti se dá použít voda po holení.

Tady se dostáváme k důvodu mýho článku. Nějakou dobu už toužím po návštěvě Barber shopu. Bohužel tahle sranda něco stojí. Takže když se mě matka po zkouškách v letním semestru prváku (u kterejch jsem, btw, celkem borcovsky zaválel) zeptala, co bych si přál, bylo jasno. A kde jinde začít, než v dneska už legendárním Barber shopu Tomáše Kožíška. Takže ,,Shaving series vol.2’’ bude právě o týhle srandě. Čágo.

Foto: Hřívnatec