Hokej patří mezi sporty, které se v podstatě nedají provozovat rekreačně. V dospělosti snad, ale prcci na bruslích jsou v podstatě od začátku vrženi do soutěžního prostředí. Tréninky několikrát týdně, letní přípravy, zápasy, turnaje, soustředění. S tím jde ruku v ruce vše, co k soutěžnímu sportu patří. Soutěživost, tlak, emoce, pravidla, bolest a dřina. A to všechno dává hokejistům do života schopnosti, které jejich vrstevníci těžko nasbírají ve škole.

Starat se o výstroj
Ono se to nezdá jako nějaká věda. Ale když se dítko někdy v 8-9 letech musí najednou starat o obrovskou tašku vážící 15 kilo, je to celkem zodpovědnost. Nic nezapomenout, nenechat zplesnivět, všude ji tahat. Takové dítě pak nemá nejmenší problém samo se sbalit, ať jede kamkoliv.

Respektovat autority
Říká se, že rozhodčí a trenér mají vždycky pravdu. A i když to tak nemusí vždy být, je to cenná lekce. Ono když je vám ukřivděno rozhodčím, nebo vám trenér vynadá, zatímco vy máte tepovku 190 a adrenalin z vás ždíme emoce, umět se kousnout do jazyka, držet hubu a krok a srovnat se zpátky do produktivního rozpoložení je schopnost pro život k nezaplacení.

Snášet bolest
Hokejisti o sobě rádi tvrdí, že mají posunutý práh bolesti. Mnohdy to není pravda. Jen se prostě naučili s bolestí žít. Hokej je sport, který prostě bolí, dám vám na to razítko. Dostat od soupeře pukem, sekeru hokejkou nebo se nechat u mantinelu zválcovat bolí. O zraněních typu natažených svalů, bolavých kloubů a podlitin ani nemluvě. V zápase se vás ale nikdo neptá, jestli vás něco bolí, jak moc to bolí, kde to bolí. To absolutně nikoho nezajímá. Jediná relevantní otázka je, jestli s tím dokážete hrát. „Ano“ nebo „ne“, „možná“ není odpověď. A protože tu hru do jednoho milujeme, tak zatneme zuby a skáčeme přes mantinel do hry.

Nefňukat
Fňukání, stěžování si nebo dokonce simulování se mezi hráči netoleruje. A to jak u spoluhráčů, tak u soupeřů. Někdo ti na ledě provedl sviňárnu? Vyřiď si to. Rozhodčí tě zařízl? Příště mu nedej záminku. Trenér tě nesnáší? Hraj tak, aby tě prostě na led poslat musel.

Krotit emoce
V televizi je vždycky vidět až to, jak hráč vzteky láme hokejku, nebo se nechá vyprovokovat k bitce. Už ale nejsou vidět ty stovky případů, kdy se ovládl, přestože měl svaté právo soupeři přes tu držku dát. Protože nechtěl oslabit tým, protože chtěl hrát, protože nejlepší pomstou je vyhrát.

Udělat si pohodu všude
Malí hokejisté od začátku dost cestují. Na soustředění, zápasy, turnaje. Proto se velmi rychle naučí, jak si zútulnit přidělenou šatnu na cizím stadionu, ať už jsou v ní na pár hodin nebo na týdenní turnaj. A schopnost dokázat se uvelebit kdekoliv, ta není k zahození.

Nehledat příčiny, ale řešení
Hokej je nejrychlejší týmová hra světa. A když spoluhráč něco podělá, ostatní ho musí podržet. Jasněže by ho člověk nejradši zjebal, ale nejdřív je potřeba mazat do obrany ten průser hasit. Člověka to naučí srovnat si priority a chovat se racionálně.

Neposrat se
Pokud hokejista není jako já stokilové dvoumetrové hovado, často se mu stane, že na něj nějaké takové hovado vyrukuje v souboji o puk. V tu chvíli proběhne klasická volba bojuj/uteč. A pokud uteče jednou, uteče pokaždé. Proto musí být připravený do toho souboje jít, ať je proti němu kdokoliv a často s vědomím, že dostane strašně naloženo.

Umět prohrávat
Krutá pravda je, že ať jste sebelepší hráč v sebelepším týmu, budete vyhrávat jen do chvíle, než prohrajete. A ta prohra prostě přijde. Nenávidět prohry je v pořádku, ale umět si zhodnotit, že jsem do toho dal všechno, hrálo se fér a stejně jsem prohrál, podat ruku soupeři a jít dál, je ohromně důležitá schopnost.