Zvířetník Neviditelného psa
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996AUSTRÁLIE: Himálaj prudce po pětapadesátce (7)
Předchozí díl najdete zde.
Ve středu 2/10/96 se budíme něco po páté a do střechy bubnuje déšť. Znamená to jen přeběhnout trávník ke kadibudce a zpět, zalézt do spacáku a ještě si přispat. Kolem šesté ale balíme, máme nachystanou snídani a při světle žárovky, která je krmená asi jen polovičním napětím, než by měla být, konverzujeme opět s tím Šerpou, s kuchařem a ještě jedním z personálu, co se o nás staral jako vlaštovka o mladý.
Od našeho včerejšího příchodu se všemožně snažil nám zpříjemnit pobyt. Toho posledního jsme se zeptali, kdy si asi myslí, že přestane pršet. Moc se nám nechtělo vycházet do deště. Ten jen mrkl na oblohu a odvětil, že za 20 minut bude svítit slunko. Byla deka jako prase, ale měl pravdu a mračna se rozplynula a po půl hodině bylo jasno.
Ráno nás vítá pohledem na jižní vrchol Annapurny 7219 m z naší ložnice
Nad střechou „naší“ hospody zářil vysněžený vrchol Jižní Annapurny a Hiunchuli. Se strání hlubokého údolí Chhomrong Khola hučely četné vodopády a my jsme opět propadli fografickému šílenství. Jakmile byly naše fotografické chtíče ukojeny, tak jsme hodili krosny na záda a kolem 7:00 jsme vyrazili Chhomrongem dolů k říčce pro změnu se jmenující Chhomrong.
Cesta vede Cchomrongem do hlubokého údolí - mostky jsou z jednoho kusu
Přes různé bystřiny tu měli zajímavé mostky, všechny bez zábradlí a některé z jednoho kusu kamene. Takovej jakejsi monolit položenej napříč z břehu na břeh. Jak to tam dostávali, nám bylo záhadou, ale bylo to tam pěkně umístěný i přesto, že takovej šutrák musel vážit přes tunu. Cesta vedla přes četné kamenné ploty, co tam mají proto, aby dobytek nelezl, kam nemá. Jsou obvykle něco přes metr vysoké a pro lidi tam jsou zabudovány zajímavé schody.
Plot je skládaný z placatých šutrů a v místě přechodu je 4 až 5 větších, které vyčnívají z povrchu zdi a tvoří jakési stupy. Zase žádný zábradlí a nebo jen tyčka. Místní jistě nemají potíže s rovnováhou. Jak však zdolávají tyto nástrahy po oslavě a vypití trochy místního vína (které se dalo stěží spolknout), to nevíme.
V údolí hřmí řeka Cchomrong Kohla, kterou musíme po mostu přejít
Asi po 20 minutách jsme došli na dno údolí, přešli Chhomrong Khola (1900 m n. m.) po starém, ale pěkném lanovém mostě, a začli se zase hrabat do hanku po schodech.
Sluníčko se už vyhouplo nad hřeben, co vede k Machapuchare, a svítilo nám do xichtu. Procházeli jsme kolem četných stavení místních zemědělců, co si staví terasy v nemožně strmých svazích, aby měli nějakou tu zem na obdělávání.
Luxusní lanový most v dohledu
Všude byl frmol a lidičky se činili v potu tváře aby bylo co na talíř. Tak jsme za značného funění došli na žebro svahu, odkud byl krásný výhled do hlubokých údolí řek Chhomrong a Modi, jejímž údolím jsme měli pokračovat do horních pater k ledovcům masívu Annapurny.
Také se nám poprvé ukázala posvátná Machapuchare, strmící vpravo nad údolím. Je to jeden z nejkrásnějších kopců. Její jméno znamená Rybí ocas, který svými dvěma vrcholy připomíná, zvláště při pohledu z horních pater údolí, do kterého jsme zrovna vcházeli. Takže až budete chtít někdy někomu říct, že je vocas, tak se dá říct puchare (pučáre). Macha (mača) je zase ta ryba.
Při pohledu zpět máme celý Cchomrong jako na dlani
No a tak jsme konečně dolezli do osady Sinuwa (2400 m n.m.) a pak dál nádherným ledovcovým údolím. Chodník vede příkrým svahem,vlevo strmící úbočí, co končí vrcholem Hiunchuli (6441 m), a vpravo díra do údolí, kde asi 500 m pod námi hučí řeka Modi.
Procházíme hustým deštným lesem, pohádková džungle, kde je smaragdové příšeří. Bambusové a rododendronové stromy tvoří neprostupné houštiny. Kmeny velkých rododendronů jsou porostlé hustým smaragdovým mechem, z kterého kape voda. A ta je všude. Naprostý nadbytek vody, která uhání po úbočí k řece v údolí. Na chodníku, kde nemá kudy odtéct, vytváří velké a hluboké kaluže a nebo kde je dost hlíny, tak je docela slušná bažina.
Jsme zařezaní od černýho blata až po uši. Pochvalujeme si naše vodotěsné pohorky, jde se nám dobře. Přecházíme četné bystřiny po zajímavých mostcích bez zábradlí a asi v 11 hod jsme došli ke kontrole č. 2. Je to asi 2350 m n. m. vysoko v Kuldi, s nádhernými výhledy do kraje a na strmící ledovce Machapuchare a hluboké údolí řeky Modi, odkud už druhý den jdeme.
Při zápisu do knihy a razítkování našich Trekking Permits (povolení k vandru, ferbl a nebo bumážka) jsem řekl službu konajícímu policajtovi, jaké to má krásné místo, a on si začal místo úsměvu, na který jsme si tu už zvykli, stěžovat. Musím být furt tady a služba je tvrdá. Že sedí buď venku a nebo vevnitř, to podle počasí, oštempluje nějakých 50 ferblů za den a pobaví se s cizinci, místo tvrdé práce na rýžových políčkách a nebo nosiče, to mu asi nedošlo. Ti policajti jsou asi všude na světě stejní.
Odtud jsme přišli - údolí Modi Kohla
Cestou jsme potkávali jak turisty tak nosiče. Ti nosili neuvěřitelné náklady. Oblečeni byli obvykle jen do jakýchsi trenek, tílka a ti mohovitější měli na nohách vietnamky, které stejně v blátě sundali, aby jim je nevcuclo. Někteří nesli 3 krosny svázané provazem, popruh hozený přes čelo a trajdali si to do kopce podstatně rychleji než my a to s trojnásobnou zátěží. Dělají to za úplatu průměrně $ 5 na den. Z toho si ovšem platí jídlo a ubytování. Jsou spolehliví, slušní, nekradou a navíc, když trochu umí Anglicky, poradí, kde co a jak a dokonce pro sahiba usmlouvají lepší ceny.
I když jsem pátral v tom řídkým luftě, jak jsem jen mohl, příbuzné či předky jsem nepotkal. Stejně začínám tušit, že to je jen výplod bujné fantazie kuřáků trávy, kterých tam je požehnaně, a ty vyfotografovaný stopy, co se připisují Yettimu, jsou šlápoty maximálně vytíženýho nosiče, co si to hasil po sněhu bosky. To prosím dle real life observation.
Ti střízlíci 150 cm vysocí a tloušťky vězně z Mauthausenu, co propad roštem, si na záda navalí i tři svázané plně naložené horolezecké krosny (kolem 80 kg), hodí si popruh na čelo a bosi čile odtrajdají do kopce že se jeden nestačí divit. No a tady je to jádro pudla. Ty bosé haxny se jim při každým našlápnutí rozpliznou asi jako velbloudovi na písku a z normalní šlápoty je monumentální footprint. Tak teda žádnej Yetti, ale native porter. Zase o iluzi míň. A to jsem se těšil, že by tam snad byla i female Yetti. No ješte že ne. To bych tu tydle ptákoviny nedatloval.
A tam jdeme - po úbočí údolím Modi Kohla stále výše
Pak jsme popošli ještě asi hodinku, sestoupili nejprve bahnitou stezkou a pak po schodech, po kterých tekla voda, k hospodě jménem Bamboo Lodge (2500 m n. m.). Bambusová chata to ale není, přestože se nachází v hustém bambusovém lese, nedaleko řeky Modi. Tady jsme si dali polední přestávku. Pěkný, šutry vydlážděný dvorek s lavicemi a stolem, pěkná chajda a před vchodem pěkná kytka. Marijánka a nebo konopí velikosti přebujelého filadendrónu v obýváku.
Tady tyto kytky jsou všude a jsou jaksepatří využity. Čerstvý a zelený listy používají podobně jako my petržel, ať už syrové, tak k vaření. Pochopitelně listy i suší a hulí místo tabáku. Proto tam jsou všichni včetně dobytka takoví dobře naladění, usměvaví a fatalističtí. Asi to je tou stravou. Dali jsme si 2 konvice horké limonády, momo (vařené těstoviny s kouskem masa zabaleným uvnitř, jako v pirohu) s vajíčkama a jako zákusek báječnej čerstvej tibetskej chleba s marmeládou.
Po posilnění jsme se zvedali k odchodu a opět nás došla ta nadupaná dvojka z New Zealandu. Řekli jsme jim Ahoj a vydali se na cestu, zatím co oni zasedali k obědu. Procházíme stále nádhernou a hustou džunglí, vody na cestě je ještě víc a pro změnu prudce stoupáme. Vrcholky už dlouho není vidět, schovaly se do mraků a tak za mohutného funění procházíme Doban (2600 m n. m.) a šplháme se dál deštným pralesem, kde jsou spousty krásného kapradí Maiden Hair (Dívčí vlasy). Jen zřídka se nám otevře pohled na svahy přes údolí a tam zahlédnem nádherné vodopády.
Kolem 15:30 docházíme k hospodě jménem Himalayan Lodge. Jsme 3000 m n. m. Vzduch je už chladnější a hlavně řidší. Protože jsme stejně dál, než bychom měli podle plánu být, a hlavně že už toho lezení do kopce máme už dneska dost, tak jsme si pronajali pokoj a zabydleli se. Zatím došli taky ti dva nabušení Novozélanďani.
Jsme u dnešního cíle v Himalaya Lodge 2900 metrů nad mořem
Personál hospody jako všude v okolí velice úslužný. Nabídli nám kýblovou koupel, sprchu tak vysoko nemají, voda v tej vejšce a řídkým luftě nějak hůř těma trubkama teče. Nabídli 2 varianty. Studenou a nebo teplou kýblovou koupel. Protože studená byla zadarmo, jen si nabrat vodu ve vedle tekoucí bystřině, zvolii jsme si tuto. Přece nejsme žádný padavky. Když se tu můžou i místní ženský mýt celé ve studené, tak proč ne my.
Po koupeli za cvakotu zubů jsme litovali. Ti lidi tu přece jenom jsou z jinejch materiálů. No ale navlíkli jsme na sebe poprvé naše teplé oblečení a bylo nám dobře. Dosud jsme chodili jen v trenkách a v triku či košili. K večeru začlo pršet a v dešti došla tři asi 22letá děvčata z Anglie. Vůbec se tu slezla mezinárodní sešlost. Izraeliti (smí se ešče říkat Židi?), Němci, Španěli, Novozélanďani, Australani, Brazilanka Gabriella, Američani a Kanaďani.
S těmi Angličankami byla večer dobrá pobava. Tak teda Angličanky byly 2, Rachel a Loraine. Ta třetí byla Nia z Walesu, tudíž Welšanka. Ještě jsme si také popovídali s místní posádkou chaty, prohlídli si tu jejich bojovou kuchyni a zvěčnili si ji na diáku. Ale protože bylo nevlídno, pršelo a byla zima, tak jsme brzy po večeři zalehli a nechali si zdát o lehkém zítřejším výstupu.
Foto: autor. Další fotografie si můžete prohlédnout i přímo zde na Rajčeti:
Vše potřebné zjistíte zde...
