Neviditelný pes

AUSTRÁLIE: Himálaj prudce po pětapadesátce (5)

28.6.2016

Předchozí díl najdete zde.

V pondělí 30. 9. se budíme časně do vlhkého a teplého rána, obloha je zatažená, a tak po rychlém sbalení věcí jdeme na snídani, co jsme měli mít nachystanou v 6:00. No, nachystaná byla, ale jen pro Martina a mě. Dan a dvě holky jim museli připomenout, že by chtěli také něco pojíst. Hnědí se velice omlouvali, ale chvilku jim to trvalo a jen to donesli na stůl, tak dojel autobus, již téměř naplněný cestujícími. No ale jsme v Nepálu, a tak zatím byly naloženy krosny a počkalo se dalších 5 minut, než sahib a ladies slupli, co si objednali.

Řekli jsme si ahoj a naše skupiny se rozdělily. Mezitím i nám dvěma dojel taxík, všecko jsme zaplatili, vsunuli slušný obnos do škatule na „donations“, krosny do Toyoty a už jsme byli na cestě. Projeli jsme probouzející se Pokharou a pak dál kolem řeky širokým údolím na západ.

Údolí Modi Kohla

Asi po 30 km se údolí začalo uzavírat a my jsme se blížili k cíli cesty. Začátek chodníku vedoucího do Dhanpusu je asi půl km za Phedi. To je samo o sobě jen pár baráků a začátek chodníku je rafinovaně ukryt zídkou osamělého stavení. Nemuseli jsme však nic hledat, taxikář nás vyklopil přímo na místě. Vyinkasoval, co nám den předem usmlouval hoteliér, a my jsme si upravili krosny, aby se nám pohodlně nesly.

Jakoby odnikud se tam objevilo pár místních maníků a začali se nám vnucovat jakožto nosiči. My, protože jsme byli rozhodnutí si nést všecko sami, jsme se zase dívali skrz ně. Fungovalo to docela dobře až na jednoho, co byl rozhodnut si dnes za každou cenu vydělat nějakej peníz. Ten nás následoval, předešel a zase následoval asi hodinu, než zjistil, že kápl na ty špatné.

První kilometr na cestě

Chodník se hned od silnice zvedal STRMĚ do svahu. Pečlivě poskládané placaté šutry tvořily obstojné schody, i když na náš vkus značně vysoké. Začínali jsme v 900 m n. m. a po hodině funění a zpocení jako dveře od chlíva jsme se dostali na první mírnější svah, kde hned byla rýžová políčka a terasy. Tam jsme si poprvé odpočali a čuměli, jak se honí mračna, ke kterým jsme se úspěšně blížili. Údolí bylo už hluboko pod námi.

Rýžové políčko

Jak jsme tak popíjeli a pojídali, tak nás došla dvojka z New Zealandu. Vypadali velice fit a taky šli podstatně rychleji než my. Zvlášť pro mě i známé kopce jsou v poslední době jaxi strmější a delší. Asi po deseti minutách jsme se zvedli i my a vydali se do Dhanpusu, střediska zdejších zlodějů, který je 1 814 m n.m. Jak jsme se dostali na hřeben, tak jsme měli mít nádherný výhled na Machapuchare (6 993 m), jinak posvátnou horu, na kterou nikdo nesmí .

Viděli jsme však velký kulový, byla deka a my rentgenový voči nevlastníme. Zato tam mají pěknou školu, kde na nádvoří měli žáčci zrovna ranní nástup, cosi sborově zpívali, asi oslavu jeho jasnosti krále. Pak měli rozcvičku a něco jako pořadová. Toho jsme byli svědky několikrát a vypadá to zajímavě. Dětičky do těchto škol chodí pěšky i několik hodin přes hory a doly.

Tam nás překvapila jedna místní asi pětadvacetiletá domorodka. Rovnou ke mně. Nejprve slušně pozdravila, jak tu je zvykem, úklonou hlavy a se sepjatýma rukama řekla obligátní NAMASTE a hned, jestli bych si s ní nechtěl psát jako pen friend. Nevím, proč nevybafla na Martina, který vypadá přece jen víc k světu. Tvářil jsem se váhavě, ale ona plně ovládala situaci, řekla si o propisku a pěkně anglicky mi napsala svoji adresu na rub listů kopií průvodce, podle kterých jsme šli. Dokonce ještě stačila připsat, že nikdy nezapomene na naše setkání a dnešní den. Tak nevím... Navíc jsme nevěděli, jestli hlídat všecko, co máme, není-li to fligna, ale všecko dopadlo OK a my jsme zdárně pokračovali v cestě.

Osada je roztažená po délce asi 5 km na hřebeni vedoucím k další osadě jménem Pothana.

Na cestě do Pothany

Než skončila osada Dhanpus, tak jsme ještě prošli první kontrolou. To je domek označený jako sídlo „POLICE“, kde jsme se museli hlásit, zapsat se do knihy, jméno, věk, národnost, číslo pasu, číslo viza, číslo vandrovního povolení a odkud kam jdeme. Samé impertinentní otázky. Z knihy jsme se dověděli, že ti Novozélanďani, co nás ráno tak rychle předešli, jsou jen 10 minut před námi a že on je 33 let a ona 24 let stará.

Pak se začne jít dosti hustým deštným lesem, přes cestu ustavičně tečou stružky vody a pro hustou vegetaci, mračna a neustálé funění do kopce nevidíme z okolí naprosto nic. Jdeme mračny, blížíme se Pothaně a jsme 2 200 m n. m. Taky už je poledne, takže se rozhodujeme pro delší zastávku a oběd v jedné hospodě v Pothaně.

Cestu tam mají vydlážděnou velkými placáky, před hospodou pod střechou mají pěkné stoly a lavice, vše čisté a upravené, dřevo natřené oslnivou modrou a, jen jsme dosedli, už se na nás křenil místní pikolík a podával nám jídelní lístek. Jak by ne, byli jsme jediní hosti. Tak jsme si vybrali a objednali smaženou rýži, citrónový čaj a čapáty (indickej chleba, něco jako bramborová placka dělaná na sucho.) Než nám to udělali a donesli, stačili jsme si prohlídnout celou osadu. U chodníku tam seděl starej Tibeťan a prodával různé věci (bižuterii/šperky) ze stříbra.

Taky jsme tam uviděli plot poskládaný z rostlých větví, jak je stavívali bačové na Slovensku v Tatrách. Do desíti minut nám servírovali oběd a, jak jsme tak s chutí pojídali, tak slyšíme zvonce jako někde v Tyrolích. Jenže zvonce neměly na krku krávy, ale karavana mezků a oslů, co nesla náklad někam nahoru. Byli pěkně vytížení a skoro každej měl ten zvonec. Také prošla tři děvčata a dva nosiči, co jim nesli krosny. Děvčata byla z Brazílie. Za třičtvrtě hodiny jsme měli po polední přestávce a po obědě.

Oslí karavana

Hodili jsme si krosny na záda a vydali se dál, na Bhichok, Tolku a Landrung. Byl to už jen kousek do sedla a pak jsme spadli STRMĚ do Tolky na 1 500 m n. m. a pokračovali téměř po vrstevnici do Landrungu. Zpočátku se šlo hustým deštným lesem a sdíleli jsme cestu se dvěma domorodkama, který ale neuměly anglicky. Přidaly se k nám, a jak jsme se dověděli, tak to je takovej jejich zvyk, neradi tu chodí po chodnících sami. Taky jsme potkávali spoustu dětí, jak šly ze školy domů. Několikrát jsme došli ty tři Brazilky a pak ony nás.

Cestou z Tolky do Landrungu byly nádherné výhledy dolů do údolí Modi Khola. Ohromné svahy byly všechny opatřené terasami a rýžovými políčky. Osady a samoty byly rozstříknuté po svazích a po cestách, co je spojovaly, se pohybovaly postavičky připomínající mravence. Do Landrungu jsme došli až po 17 hod., těsně před setměním. Po devíti hodinách čisté chůze jsme toho měli dost. Rychle jsme se ubytovali v nejbližší hospodě a ještě jsme si stačili dát skoro studenou sprchu ve sprše ze skládaných šutrů. Zároveň jsme si i vyprali, co jsme měli na sobě.

Byla tam už jedna holka, co vandrovala sama samička. Měla už za sebou 5 měsíců po Asii a dalo se s ní rozumně bavit. Jak se od nás dověděla o Brazilkách, tak oživla. Byla taky z Brazílie a už půl roku si s nikým nepromluvila portugalsky. Pak taky došly ty tři a dál už bylo po klidu. Ty čtyři báby švitořily jako vrabci na střeše. Gabriella nám ještě stačila rychle přeložit, že jsou ze stejného města a dokonce ze stejné čtvrti. Svět je malej...

Pak jsme zalezli do jídelny, odkud byl výhled do šera údolí a na protější svahy. Jak se stmívalo, tak jako světlušky se mihotala světla na druhé straně údolí v Ghandungu, jedné z největších vesnic v okolí. V jídelně byla celá rodina majitele, babička přebírala čočku, asi čtyřletá holčička jí pomáhala a navíc hlídala asi roční sestřičku. Maminka a tatínek se činili v kuchyni. Vařilo se na Primusech a světlo taky na petrolej.

Dali jsme si bohatou večeři o třech chodech a pití. Pro dva za AUD 5,-. A protože jsme byli unavení po deseti hodinách namáhavé chůze, tak jsme velice brzy odešli do pokoje, zalezli do spacáků a hned se nám něco zdálo. Pokoje spartánské, ale čisté, postele tvrdé a jen čistě povlečené, předpokládá se, že každý má spacák.

Foto: autor

Na další obrázky se můžete podívat přímo na Rajčeti zde a taky zde.



zpět na článek