16.1.2021 | Svátek má Ctirad


VELKÝ SILVESTROVSKÝ PŘÍBĚH

31.12.2020

Aneb unikátní zvířetnický hexperiment, ve kterém bylo použito 24 sad vět zaslaných na základě zadání, které je k nalezení na tomto odkazu.

Co způsobila černá kočka

Na knihovně seděla černá kočka a zvracela na papyrus. Ale Eulálie Čubíková, schovaná za okenní žaluzií, která vytrvale a chtivě pozorovala dění na veřejném záchodku uprostřed náměstí městečka, si toho ani nevšimla. Měla co dělat. Na sporáku vedle okna v mosazném kotli probublávala nepříliš vábná, nevoňavá směs, do které Eulálie občas cosi přihodila a pak ji zamíchala paznehtem z buvola.

„Vraní oko je ideální volba,“ řekla si s potěšením. „Já ti dám, ty prevíte! Nikdo, ale opravdu nikdo na světě o mně nebude říkat, že jsem stará famfule. I když nevím, co to je, stejně mě to uráží. Tááák, ještě chvilka varu a pak už jen naliji do láhve od piva ten úžasný injekční roztok bupiva-kainu a pak mu ho nabídnu jako že na usmířenou,“ zamnula si ruce Eulálie a jen tak mimoděk si trošičku zastepovala při představě, že se Zvonohlík Troubil záhy promění v kance.

Eulálie ovšem nemohla tušit, že toho dne se jmenovaný, takto tajemník obecního úřadu pro sport, kulturu a draní peří, v obvyklou dobu na veřejný záchodek nedostaví, neboť právě dává interview do obecních novin a v tuto chvíli uzavírá rozhovor nekompromisním prohlášením: „Jako vedoucí úředník státní správy jsem se k tomuto rozhodnutí, pane redaktore, zmocnil sám.“

A basta fidli! Miluju céčka, rád je sbírám, rád je počítám, vedu si přehledy, kolik jakých mám včera, dnes a zítra, protože statistika věda je. A jak jinak bych se k nim asi tak dostal, kdybych sbírání céček na celém území obce nezakázal a tím je neudělal atraktivními pro všechny občany, kterým již minula puberta? Takto céčka všichni jako diví shánějí po celém světě a o polední přestávce si je chodí tajně vyměňovat na veřejné záchodky, a já tam chodím občas dělat razie a kdo nechce dostat pokutu, musí céčka klopit, zasmál se Zvonohlík potěšeně nad svou mazaností. Jen kdyby ta baba jedna drzá, zvědavá, vošklivá, brejlatá pořád nešmírovala z okna a nepomlouvala mě, bůhví co tam chodím dělat.

Ale co, babu vem čert, když natáhnu krok, třeba ještě někoho na záchodku zastihnu.

Když se Zvonohlík Troubil náhle objevil na náměstí, Eulálie zpanikařila. Rychle doběhla ke knihovně, vzala do ruky papyrus, aby nad kotlem přečetla zaříkávadlo, přesně podle návodu, leč běda! Papyrus vedle tajemných znaků pokrývaly zbytky ranní myši, kousek růžové stužky a spousta fialových bublin, patrně důsledek postrádaného kousku borůvkového koláče.

Eulálie rychle papyrus utřela zástěrou nedbajíc toho, že se některé znaky zdeformovaly a rozmazaly, a pokoušejíc se o pečlivou výslovnost přečetla nad kotlem zaklínadlo: „Nejneobhospodařovávatelnější oblasti Země najdeme vůkol obou pólů.“ Ještě než si stačila uvědomit, že se tím zřejmě stalo něco opravdu, ale opravdu příšerného, tak se to stalo.

Pravá i levá nohavice času se vztyčily jako dvě kobry a stejně rychle se na sebe vrhly ve snaze zanořit se jedna do druhé. Když se jim to podařilo, přesněji řečeno, pravá obemkla tu levou, uzavřel se kruh a začaly se dít věci.

V tu chvíli Eulálie po celém těle zkudrnatěla a začala v komodě hledat pletací potřeby, jež tam ležely od doby, kdy v obecní škole docházela na ruční práce. Když je našla, vyndala z pod poklopu růžové capáčky ze svých dětských let, dosud opečovávané jako relikvie, nasadila je své kočce na přední tlapky a potom s pletením usedla do houpacího křesle.

V tu samou chvíli daleko na severu: záblesk, rána, oblak kouře a Zimní královna s úžasem hleděla na své ruce ponořené do mydlinkové vody v neckách.

V tu samou chvíli z paneláku na sídlišti vyběhl Kluk z plakátu a za ním vlál, jako by snad k němu byl přilepený, D´Artagnan v rozepnutém kabátci, mávající taseným mečem a volající „Všichni za jednoho!“ Na tento povel se zpoza keře tiše vynořil velký pes a zařadil se za D´Artagnana. Jmenoval se Tarzan. Pes, kterému dali sice silácké jméno, ale který se bojí vyskočit na střechu vlastní boudy.

A konečně v tu samou chvíli Zvonohlík Troubil poprvé ucítil, že existuje něco, co je mu dražší než všechna céčka, dokonce i než ta svítící, co je mu milejší než provádění statistických šetření a zpracování dat, týkajících se zejména céček i nevyřízených či zamítnutých žádostí, směřovaných důvěřivými občany k jeho rukám.

Když čas má svou mouchu

Nohavice času se nespokojeně zavrtěly, protože v tom fofru uzavřely uvnitř sebe mouchu, která teď marně hledala, kudy se dostane ven.

Ovčí babička Eulálie, dřímající na křesle, znenadání otevřela oči a prohlásila: „Beee, už vím, která rostlina se jmenuje kotvice!“ Pak se otočila ke své kočce, která si v růžových capáčcích hrála na schovávanou s tmou v papírové krabici, aby vyděsila kohokoliv, kdo půjde okolo, třeba Sněhurku. „Beee, teď jsi kocour Mikeš,“ řekla své kočce, „a já ti budu vyprávět pohádku, ať chceš, nebo ne.“ Kocour Mikeš se na babičku podíval poněkud nedůvěřivě, protože doposud mu pouze dokázala číst levity.

Až to doperu a pověsím, přemýšlela Zimní královna, tak se pustím do šití, neboť jejím úkolem bylo ušít do rána dvě peřiny, čtyřicet sedm polštářů, šest a půl utěrky a nějakou tu chňapku. Ale ještě dřív si nanosím vodu na koupání, pěkně po jednom kyblíku, pamětliva toho, co říkávala její maminka, že lenoch se nejdřív strhá. Než bude šít, vykoupe se. To by tak hrálo, aby od něj zase slyšela, že je nahoře huj, vespod fuj! Věru, když se vdávala, nečekala, že bude takový pedant, dokonce má někdy pocit, že žije s naklonovaným Poirotem.

Kluk z plakátu, v závěsu za ním D´Artagnan se psem Tarzanem doběhli na náměstí a udýchaně se zastavili poblíž záchodků. „Kam vlastně běžíme a proč?“ zeptal se Kluk z plakátu svých druhů. „Proč běžíme, to nevím,“ štěkl Tarzan, „ale určitě běžíme na sever. Tam nerostou liány a všechny keře a stromy jsou nizoučké. A proto – vzhůru na sever!“ Na ta slova se otočil podsaditý muž s červenolícím obličejem a vlnitými vlasy, vycházející ze záchodku s kapsou plnou céček, a vydal se k nim. „Do střehu!“ sykl D´Artagnan sevřenými rty, ale Tarzan na neznámého přátelsky zavrtěl ocasem.

Vysmívaný Karel

„Jdete na sever? A můžu jít s vámi?“ otázal se muž, který se vzápětí představil jako primitiv Karel Frištenský. Nebožák již roky trpěl úsměšky svého dvojčete za to, že se nestal polárníkem jako on. Když totiž na sever zamířila česká polární výprava, jejímž členem byl i Varel, měl druhého psa dělat Karel. Ten se ale v té době zrovna pokoušel udělat kariéru na pile, kde díky své píli, síle a poslušnosti záhy byl povýšen na předáka.

Rádi bychom řekli, že nový mistr noční směny Karel se hned první večer jal čile logaritmovat a propočítávat běžné metry na kubíky, leč nebyla by to pravda. Proti podpisu předané logaritmické pravítko se mu pravda povedlo rozložit bez použití násilí, ale mimo zjištění, že je to skvělé drbátko na záda, na něm nenašel žádnou jinou funkci. Logaritmické pravítko mu proto bylo hned druhý den odebráno a Karlovi bylo doporučeno, aby se raději vrhl na dřevorubectví. Což Karel také učinil hned poté, co zjistil, že mu ujel vlak, a žil si spokojeně do doby, než se domů vítězoslavně vrátil Varel.

Intermezzo s Buffalo Billem

Ovčí babička Eulálie pohladila kocoura Mikeše a začala mu vyprávět:

Na Beaveru se do sluncem malovaného rána, probouzelo místní ptactvo, pruchatý kocour Kamil, veliký pes Chinook, opeřené a do krásy vyspané komtesy pokvokávaly, rozvoněl se tymián, aksamitníky natočily svoje kudrnaté hlavičky ke sluníčku a rozhoupaly se pod chlupatými tělíčky čmeláků, muchovníky nabíraly modrou barvu a Carlos uvařil první ranní kávu, pro sebe, pro mne a pro Alenku.

Do ticha se ozval dusot koňských kopyt a před poštou zarazil tryskem běžícího koně muž s koženou sedlovou brašnou, vytáhl kolt, vystřelil a zvolal – Jsem Buffalo Bill, a rozespalí obyvatelé městečka Beaver City se začali objevovat na zápražích dřevěných staveb a trappeři z pevnosti Fort Beaver vylézali ze stanů, do výstřelem narušeného ticha se ozýval řev výstřelem probuzené tříleté Oliny a její otec, s pomačkaným obličejem do jejího řevu, zoufale zařval – To není Buffalo Bill, to je debil, vzbudil mi Olinu!

Buffalo Bill v ten moment odepnul sedlovou brašnu a hodil ji do poštovních dveří, ze kterých vycházel poštmistr, a zasáhl ho do prsou tak silně, že ho vrátil nejen do budovy, ale i do hlubin Morfeovy říše.

Ranní ptáče, dál doskáče! (Ale taky dřív chcípne… pomyslel si Buffalo Bill a zachechtal se komické situaci a šel se s námi přivítat.)

Carlos, dívaje se na ubrus politý kávou, zabručel směrem k němu – Nedělej si z toho zvyk!

Milé setkání

„Jistěže můžeš jít s námi. Zařaď se,“ řekl Kluk z plakátu. D´Artagnan zvolal: „Všichni za jednoho!“ a skupinka se vydala vpřed. Jak se dalo čekat, starý cestář zase jednou roztloukal kamení ve své oblíbené zatáčce. Přátelé ho slušně pozdravili a šli dál. Náhle za rohem zaslechli někoho zpívat Narodilo se štěně, lidí se nebálo. „Ale tu mám nejraději!“ zvolal Tarzan a vrhl se za roh, odkud se vzápětí ozvalo překvapené zapištění a dívčí hlásek radostně zvolal: „On mě očichal! Tatínku, ten pejsek mě celou očííííchal!“

Kluk z plakátu, D´Artagnan a primitiv Karel rychle spěchali za Tarzanem, aby snad holčičce neublížil, ale jejich obavy byly liché. Za rohem stál usměvavý bezhlavý rytíř a vedle něj vesele poskakovala blonďatá holčička, která teď zpívala Skákal pes přes oves, přes zelenou louku, šel za ním myslivec, péro na klobouku a pes Tarzan do jejího zpěvu nadšeně štěkal a vykřikoval „Skáču dobře, skáču rád!“, ačkoli, jak všichni víme, pravda to rozhodně nebyla.

„Kam jdete?“ otázal se naší čtveřice bezhlavý rytíř, který se pyšnil tím, že se dokáže podívat pod postel i nahoru nad skříň, aniž by si musel lehnout, nebo si vzal štafle, a který byl proto často používán při hledání černé kočky, když si hraje na schovávanou se tmou. „Na sever,“ štěkl Tarzan. „A co tam budete dělat?“ zajímal se bezhlavec. „No to my právě vůbec nevíme,“ řekl smutně Kluk z plakátu.

„Na to bude nejlepší zeptat se toho nejmoudřejšího. Vězte, že v lesích hlubokých a černých jak nejtemnější vody žije prastarý moudrý vlk. Za tím jděte a toho se ptejte, neboť líná huba, holé neštěstí,“ poradil přátelům bezhlavý rytíř a snažil se donutit svou dcerku, aby se rozloučila s Tarzanem. Ten ale právě holčičce vykládal, že podrbat se zadní nohou za uchem umí každý, a hned jí to předváděl. Než to ale holčička mohla zkusit také, pes najednou zavětřil známý pach koňských kobližek, a když je objevil, zapomněl rázem na slušné vychování a bez rozloučení s novou kamarádkou skočil do nich šipku.

Úpadek Zvonohlíka Troubila

Zvonohlík Troubil se zcela změnil. Céčka, sport, kultura, draní peří, ba i statistika ho přestaly zajímat a od rána do večera vysedával v lokále, kde přesvědčoval každého, i sám sebe, že alkohol v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství. Občas se v něm sice hnulo svědomí, že by měl jít do práce, ale pak si řekl, eh co, nač se unavovat, člověk tam sedí u počítače a dumá a dumá a dumá, a stejně z něj nic rozumného nevyleze. Kašlu na to zvysoka!

Hospodský sledoval Zvonohlíkovu proměnu se znepokojením. Myslíval si, neříkám tak ani tak, ale na má slova dojde, protože jablko nepadá daleko od stromu, a všichni víme, jak skončil starej Troubil. Až jednoho dne, veden dobrým srdcem a těmi nejlepšími úmysly, se rozhodl a milého Zvonohlíka ze svého lokálu vyhodil. Ten to ovšem nesl nemile, maje v krvi ještě málo promile, a tak na hospodského hrozil pěstí a volal na celé náměstí: „Já se vrátím, Dagu Badmane.., a se mnou přijde zákon.“

Cesta starým lesem

Když se Klukovi z plakátu, D´Artagnanovi a Karlovi Frištenskému konečně podařilo odvolat řádně ovoněného Tarzana, pokračovali v cestě, až došli k lesu. Na jeho okraji stála velká brána a na ní byl velkými písmeny vyveden nápis:

„Jdi ven do lesů, jdi ven. Nepůjdeš-li ven do lesů, nic se nikdy nestane a tvůj život nikdy nezačne.“

(Z knihy Ženy, které běhaly s vlky, Dr. Clarissa Pinkola Estés)

Když čtveřice opatrně prošla branou, ocitla se rázem v jiném světě. Sova červená seděla na letitém baobabu a pozorovala plížící se fosu. Vedle ní se na větvi rozčiloval datel: „Sedím v práci od rána do večera, datluju a datluju a nebere to konce.“ Pod podivuhodnými stromy procházela houbařská výprava, doprovázená malým psem. Všichni sbírali jedlý houby, jen Zdeněk Nejedlý. Čiperka veverka Čiperka čmajzla oříšek přímo před čenichem vořecha Vořecha a pak se mu vysmívala na větvi košatého ořešáku.

Maxipes Fík šel zkratkou přes les Áje pro pivo, aby měla čím zapít vepřokledlozelo, co bylo k obědu. Cestou narazil na široký a hluboký výkop, který tam vykopali zlí kopáči, kteří Áje pivo nepřáli. Fíka hned napadlo, že kdyby spustil do výkopu kládu, mohla by to být skvělá klouzačka. A hned ji vyzkoušel. Marně na něj Kluk z plakátu volal: „Hochu, hochu, klády jsou shnilé, snadno k úrazu přijíti můžeš, a přesto coby píďalka jablečná nahoru se plazíš a dolů zase vesele sjíždíš!“

Maxipes Fík nedbal varování a klouzal se dál, dokud se pod ním kláda opravdu nerozlomila a Fík spadl do výkopu. Snažil se vstát, ale nohy mu podkluzovaly a plácal se jak ryba na suchu. Doma zatím plakala Ája: „Mami, mami, Fík nejde a venku... JEHULÍ!“ Tedy, Ája chtěla pochopitelně zvolat „Jééé, chumelí,“ ale kdo z vás by se nepřeřekl, kdyby viděl padat sníh v červenci?

Naštěstí pro Fíka byli zlí kopáči zvědaví, takže číhali poblíž ve křoví, a teď tančili okolo výkopu a nešťastnému Fíkovi se vysmívali. Maxipes Fík si jejich výsměch ale nenechal dlouho líbit, a když to nečekali, náhle ze sebe vyrazil obří HAF! Zlí kopáči se lekli a popadali do výkopu v takovém množství, že po nich Fík pohodlně vystoupal nahoru. Potom utrousil směrem k výkopu: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá,“ a rychle utíkal za Ájou domů.

Krteček chůvičkou

Čtyři přátelé šli dále a za potokem uviděli, jak si Krteček rychle navlékl modré kalhotky s laclem a spěchal pomoci s porodem paní Zajícové, protože ta je známé nemehlo. A teď byla celá ustaraná z toho, jak svá paterčata zvládne. Krteček ji utěšoval: „Ale to nic, paní Zajícová, to bude dobré. Však o děti je starost jen prvních padesát let! To víte, život je jeden z nejtěžších!“ Tím ovšem paní Zajícovou tak vyděsil, že začala uvažovat o tom, zda nemá své děti odnést do baby-boxu. Pan Zajíc se ale rozčílil: „Matko, ty máš tak blbý nápady!“ a raději odešel na trochu čerstvé jatelinky.

Když paní Zajícová unaveně usnula, Krteček řekl zajíčkům: „Milé děti, až hezky sníte večeři, přečtu vám pohádku O Červené Karkulce.“ Vtom někdo na dveře domečku udělal buchy buch a hluboký hlas řekl: „Jsem osamělý vlk, je mi zima a dlouho jsem nejedl. Zvedám hlavu a nasávám teplo a vůni masa.“ Krteček si pomyslel, no vida, my o vlku a vlk za dveřmi, a nahlas řekl: „Tady bohužel žádné maso není, milý vlku. To víš, pozdní hosti jedí kosti. Ale venku za domečkem leží vajíčko, to si můžeš vzít.“ „Děkuju ti, Krtečku,“ řekl zdvořile vlk a pomyslel si, že vajíčko je věru divná kost. Pak už jen Krteček zaslechl, jak vlk venku říká konejšivě: „Neboj se vajíčko, já tě sním,“ poté zamlaskal a odešel pryč.

Krteček se usmál a řekl zajíčkům „Zazvonil zvonec a příběhu o vlkovi je konec.“ Potom v pohádkové knize otočil list a začal číst zajíčkům nový příběh, který slibně začínal slovy: Genderově neutrální Sněhurko se cítilo v chaloupce trochu stísněně.

Setkání s prastarým moudrým vlkem

Kluk z plakátu, D´Artagnan, pes Tarzan a primitiv Karel odpočívali a při tom si podávali čutoru s pramenitou vodou. „Kde máte takový to blbý?“ zeptal se Karel, jenž si nemohl vzpomenout na slovo čutora. Do smrti nepochopil, proč jeho přátelé okamžitě ukázali na něj.

Mezitím se setmělo a malý medvídek koala se vydal na sběr potravy. „Pozor, tady by mohli bejt hadi,“ zašeptal Kluk z plakátu, když došli na malou mýtinu. Bylo to místo, kde noční klid spícího lesa jen občas narušilo houkání sovy a za svítání pronikavý křik malého kulíška.

„Auuuúúúú,“ zavyl náhle Tarzan.

„Auuuúúúú,“ ozvalo se z kraje mýtiny, kde seděl velký vlk s malým vajíčkem v břiše. A ten prastarý moudrý vlk pravil: „Jak se do lesa volá, tak se z něj ozve!“

Kluk z plakátu se vlkovi hluboce uklonil a prozradil mu, že on a jeho kamarádi jdou na sever, ale vůbec nevědí proč, a že jim bezhlavý rytíř poradil, aby se zeptali jeho, který je v celém lese nejmoudřejší.

Vlk se na výpravu laskavě usmál, otevřel tlamu...

(V tu chvíli moucha uvězněná v nohavicích času vztekle zabzučela a pokusila se dostat ven malou dírkou v kapse.)

… a začal mluvit, koule při tom očima, protože měl pocit, že mu cosi bzučí v hlavě: „Zhyzdíš-li se nějakou vadou, nesmyje se žádnou vodou... Boje se chřestu, nechoď v les... a kámen se na jednom místě neobalí... Pozorování stáda muflonů je oblíbená činnost pacientů IKEM… Do koček a do melounů se nevidí... V pražské ZOO se narodilo mládě orangutana…Spiderman si moc přál k vánocům Spiderdogu… Datel dřevo razí, sám sobě nos kazí… Neházej flintu do žita, Márvine, sluníčko moje! Malá ryba, taky ryba… Prasátko zlaté se letos opět schovalo, protože místo sedmikráskového salátku se opět cpeme bůčkem... Smaž hada, jak chceš, úhoř z něho nebude...“
Tady vlkovi konečně došel dech. Přestal koulet očima a prohlásil rozpačitě: „Teď mám asi vokno.“

„Bylo to surreálné, ale milé!“ řekl mu na to Kluk z plakátu laskavě. „Můžu se zeptat, co se vám stalo?“

„To já bohužel nevím,“ povzdechl si prastarý moudrý vlk smutně a pak o poznání veseleji pokračoval: „Malý orangutánek byl pojmenován Pustakawan, to znamená v indonéštině Knihovník… -A češinky tam ebyly!- pravila rozhořčeně dvouletá Danuška, když ji taťka sundal z vrcholu třímetrového žebře, opřeného o střechu kůlny... Čert pozoroval starostovic Kateřinu, a mrzutě přemýšlel, proč ji má odnášet zrovínka on, když vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá… Malý mamut Alf miluje melouny… Už zase dávají v televizi čarodějnickou ságu o Harrym Potterovi… Adélo, už jsi večeřela?… Naše černá kočka ráda hraje na schovávanou a my ji zase hledáme, nakonec se stejně prozradí, otevře své zelené oči a je jasné, že stejně vyhrála… Mladí ležáci, staří žebráci.

Tom Bombadil zasahuje

„Chudák vlk se asi zbláznil!“ zvolal Kluk z plakátu. „Hoši, ale co s tím budeme dělat? Vždyť bez vlka se nikdy nedozvíme, proč máme jít na sever a co tam máme udělat. Běda běda nám!“

„Basama s fousama, remtete!“ ozvalo se náhle za nimi dunivým hlasem. „Kdopak to tady běduje natolik, že i starého Toma Bombadila ze spánku probudí? A co tu vůbec děláte?“ zahleděl se zkoumavě na poněkud nesourodou čtveřici statný chlapík s modrýma a jasnýma očima, dlouhým hnědým plnovousem a červenou tváří, pokrytou vráskami od smíchu.

„Rádi se procházíme přírodou,“ odpověděl úslužně primitiv Karel, zatímco D´Artagnan se zmohl jen na své obvyklé „Do střehu!“ a pes Tarzan chlapíkovi v modrém kabátci přátelsky podal pac. „Nejste náhodou lékař?“ otázal se Kluk z plakátu nečekaně se objevivšího vousatého chlapíka. „Zdá se, že tento vlk by nutně potřeboval odbornou pomoc.“ Vlk horlivě pokýval hlavou a spustil: „Líná huba, holé neštěstí; pilná huba přesto nemusí znamenat chlupaté štěstí... Veselme se, radujme se, ničeho se nelekejme...! Tak pravila Lika.“

Chlapík, který sám sebe prohlásil za Toma Bombadila, pozorně sledoval výstup vlka a pak se neméně pozorně zahleděl do svých dlaní. Potom prohlásil: „Jen to je ztraceno, čeho se sami vzdáme. Přátelé, je-li vám život milý, zahrabte se do země, nebo si alespoň pořádně ucpěte uši!“ Když se Tarzan s Karlem zahrabali do země a ostatní dva si zacpali uši, nadechnul se Tom zhluboka a začal zpívat tak strašlivě, že jeho zpěv doléhal do všech časů budoucích, minulých, ba i předminulých. A zdálo se mu to všechno málo, tak se nadechnul znovu z plných plic a jeho zpěv byl děsivý tak, že na kalhotách času se udělaly puky ostré jako břitva a moucha v nich lapená se rozplynula v lehký dým. V tu chvíli vlkovi přestalo bzučet v hlavě. Celý radostný děkoval čtyřem přátelům za to, že o něj měli takovou starost, a poradil jim, aby nejkratší cestou přímo z nosem přešli starý les, za ním že stojí perníková chaloupka, ve které bydlí ježibaba jménem Pěvuška Strohá. Té ať položí svou otázku, ale ať si pozor dají a nosy si ucpávají.

Tom se znovu dlouze zadíval do svých dlaní, poté se usmál a řekl: „Za to, že jste byli tak hodní a sháněli jste pomoc pro nemocného vlka,“ přičemž taktně zamlčel, že moc dobře ví o jejich zištných důvodech, „dám vám vzácný dar. Když budete v ouzkých, zatleskejte všichni najednou třikrát. Zjeví se vám dědeček Hříbeček, kterému řeknete své přání, a on vám je splní.“

Potom Tom mávl na prastarého moudrého vlka, aby se mu postavil po boku, a spolu se vydali k lesu. Než do něj vešli, Tom se ještě jednou zastavil, otočil se a zvolal: „Ještě jednu radu vám dám. Nikdy nejezdi rychleji, než umí tvůj anděl strážný létat!“

V chaloupce u Pěvušky

Naši čtyři přátelé Tomovi s vlkem vděčně zamávali na cestu a vydali se podle rady přes starý les k perníkové chaloupce. Když k ní došli, nevěřili svým vlastním očím. Ježibaba s hekáním lepila na chaloupku nové perníčky; tentokrát jich opadalo víc než obvykle, když si ulevovala od nadmutého břicha. Její úhlavní nepřítelkyně, ježibaba Venuše Zvířecí, o ní s oblibou říkávala, že jaká paní, takový zažívání, ale Pěvuška se celý život držela hesla kdo si krká, kdo si prdí, ten si jenom zdraví tvrdí, protože jí to dělalo dobře. Ovšem stará chaloupka těmi detonacemi dost trpěla. Nejenže z ní pravidelně opadávaly perníčky, ale sem tam se v jejích zdech začaly objevovat trhliny. To nakonec nebylo tak špatné, protože skrze trhliny se do chaloupky dostával čerstvý vzduch, k velké radosti ježibabina spolubydlícího, starého kocoura Švejka.

Ten byl celý zoufalý ze zažívacích potíží své paní, periodicky se zhoršujících s každým pozřeným, nedostatečně tepelně upraveným dítkem, protože pec špatně pekla, a místo aby ji Pěvuška nechala opravit, koupila si raději gramofon. Neboť, jak říkala všem známým na potkání, zažívání funguje lépe, když má ježibaba pravidelný pohyb. A opravdu, Pěvuščino zažívání po tanci fungovalo takovým způsobem, až z toho kocour začal značkovat. Pěvuška kvůli tomu řádila jako černá ruka a kulky to měly spočítané. Jednoho dne řekla kocourovi Švejkovi: „Tak dlouho se značkuje, až se kulky ufiknou.“ Švejk se pekelně naštval. Vždyť z jeho značkování perníčky rozhodně neopadávaly! A proto toho dne musela Pěvuška lepit opadané perníčky sama.

„Buď zdráva, dobrá ženo!“ pozdravili Pěvušku Kluk z plakátu, D´Artagnan, pes Tarzan a primitiv Karel jako jeden muž. „Můžeme překročit tvůj práh?“ „No já nevím, možná by pro vás bylo lepší zůstat venku,“ řekla váhavě ježibaba. „Když my se tě potřebujeme na něco důvěrného zeptat,“ trval na svém Kluk z plakátu. „No já nevím,“ zopakovala Pěvuška, ale když Kluk z plakátu dále naléhal, zamrmlala: „Potřetí to opakovat nebudu, je to marný, je to marný, je to marný!“ a otevřela jim dveře do chaloupky.

Pěvuška vypráví

Všichni se posadili kolem stolu a Kluk z plakátu ježibabě vylíčil celou jejich strastiplnou cestu a řekl jí, že ona je jejich jediná naděje, jak se dozvědět, co vlastně na tom severu mají udělat. Pěvuška, celá polichocená, začala ochotně vyprávět:

„Daleko na severu žije takovej mrňavej vztekloun, jmenuje se Jaromír Strašrybka a vypadá jak zaštěknutej pugét.Ten jednoho dne nalákal k sobě domů Zimní královnu, že prej má doma plno ledovejch kaštanů. Na to mu Zimní královna skočila – ona se, představte si, jmenuje Růženka! To by mě zajímalo, na co její rodiče mysleli, když jí to jméno dávali.“ Ježibaba se samým rozčilením zavrtěla na židli a přitom to v ní nebezpečně zabublalo. „Teď ji tam drží v tom… tamtý… sociální izolaci a ukládá jí různé práce a ona je z toho liliputána tak zpitomělá, že se jí to dokonce i líbí! A na to, že je Zimní královna a když přijde její čas, že má dělat zimu, na to úplně zapomněla.“

Pěvuška si vzrušeně zamnula ruce a vyhrkla: „Tak bych řekla, že vy máte za úkol tu Zimní královnu osvobodit. Počkejte, já se vám kouknu, jak to s ní vypadá!“ Vyskočila křepce jako mladice a nedbajíc hlasitého škrundání a škvrkání, které její pohyby doprovázelo, otřela rukávem magickou kouli. „Eulálie jako ovce plete šálu, hmmm, a Zana staví na balkóně iglú pro brsalát a pro rybí polívku, to je pořád moc blízko, musím se kouknout ještě o kus dál. A hele! Mimořádný sjezd Dvanácti měsíčků,“ nadšeně hlásila Pěvuška a pokračovala hlubokým hlasem: „Tak co, hoši, jak to uděláme s tou zimou?“ a hned zas po reportérsku: „Obrátil se ke svým jedenácti bratrům měsíc Prosinec.“ A jak se vzrušeně nad magickou kouli ještě víc naklonila, aby viděla víc, veškeré zadržované tlaky se náhle uvolnily a chaloupkou otřásla silně aromatická detonace. Bylo to strašné.

Všichni vyskočili od stolu a prchali za prvním D´Artagnanem, který je povzbuzoval slovy „Všichni za jednoho!“ Zmizeli z chaloupky tak rychle, že ani nezaslechli, jak za nimi Pěvuška Strohá vykřikla: „Já jsem vám to říkala!“

A zatím na dalekém severu...

Kdyby se byli naši přátelé dočkali dobrého obrazu v magické kouli, viděli by, že právě teď si na dalekém severu lilipután čistil zuby, až jiskry lítaly. Zlobil se, protože Zimní královna na něj naléhala, aby ji pustil do kina, že Černá i Bílá královna ji už pokolikáté zvou a ona nikdy nesmí. Pohádali se spolu tolik, že Jaromír Strašrybka nakonec na Zimní královnu křikl: „Tak běž za kamarádkami a až budou skákat z mostu, tak se taky připoj!“ a pak vyběhl na zahradu, aby si na Růženku postěžoval svému kamarádu trpaslíkovi.

Tou hádkou se Zimní královna tak rozparádila, že co chvilku někde začala mrazit. Zasněžila Áje před oknem. Zaskočila psí spřežení, které trénovalo na kolečkách. Náhle mrzlo, až se vůdce smečky zlomil v zatáčce. Malí zajíčci si postavili sněhuláka a pokoušeli se ho nakrmit, ale sněhulák nad rybí polévkou ohrnoval mrkev. Černá kočka se usadila na komíně a se zájmem pozorovala padající sněhové vločky.

Konečně se Růženka uklidnila. Otřásla se, jako by se probudila z podivného snu a vyhrkla: „Musím si uklidit, už zase se mi ve skříni nahromadili horníci!“ Zimní kouzlo skončilo a Alenka za zrcadlem bezmocně sledovala tající sníh.

Než si Růženka stačila uklidit skříň, začalo se jí po Strašrybkovi stýskat. Kde jen může být? Růženka s povzdechem převlékla lůžko. Že on ji nebohou opustil? Jak to jen maminka říkávala? Čiň čertu dobře a peklem se ti odmění!

Vtom se otevřely dveře a vešel Jaromír, nesoucí lahev špiritusu. Vždyť my nemáme doma kouska ledu, napadlo natěšenou Zimní královnu. Inu, to už tak bývá, že kovářovic kobyla chodí bosa.

Konec prvního dílu,

který přináší jen samé otázky. A my se musíme ptát:

JAKÝ BUDE DALŠÍ OSUD NAŠICH HRDINŮ?

Dostane se primitiv Karel Frištenský na kýžený sever?

Jaký osud čeká Zimní královnu, jestliže na sever dorazí výprava čtyř přátel? Pomohl jí Karel stěhovat skříně? Zamilovali se do sebe? Nebo se snad Karel zamiloval do Jaromíra? Byla jeho láska opětována? Kdo vypil špiritus?

Zůstane Eulálie navěky ovčí babičkou a bude stále týrat svou kočku obouváním capáčků?

A co Zvonohlík Troubil? Co vlastně bylo tou jeho novou a utajenou největší láskou? A vrátil se do lokálu zpátky se zákonem?

Zvolá D´Artagnan někdy „Jeden za všechny?“ Přestane se Tarzan bát výšek? Jak skončí Kluk z plakátu?

Zůstanou na nohavicích času nažehlené puky?

A přijde vůbec někdy zima?

Na tyto a všechny další otázky vám odpoví pokračování Velkého Silvestrovského příběhu, který si dnes napíšete sami.

Z původního zadání zůstala nepoužitá věta „Dědeček Hříbeček udělal cink!“ To znamená, že máte k dispozici jedno kouzlo, jedno jediné přání, které vám splní dědeček Hříbeček ve chvíli, kdy Kluk z plakátu, D´Artagnan, pes Tarzan a primitiv Karel najednou třikrát zatleskají.

Pište všechny své návrhy, nápady i celá pokračování do komentářů celé dopoledne. V poledne se jimi začnu probírat a kolem třetí hodiny odpolední by se mělo objevit uspořádané pokračování příběhu. Tentokrát nebude možné použít všechny vaše věty a nápady, ale pokusím je zpracovat tak, abychom do večera ve Velkém Silvestrovském příběhu zvládli alespoň ještě jeden zvrat.

Ale jestli tomu tak skutečně bude, to zatím nevím. Vždyť je to hexperiment!

**********************************

POKRAČOVÁNÍ VELKÉHO SILVESTROVSKÉHO PŘÍBĚHU, INSPIROVANÉ ZVÍŘETNÍKY.

A bylo jich mnoho...

Čačtí přátelé z Pěvuščiny chaloupky organizovaně prchali směrem severním. Po desetiminutovém úprku se však nejslabší článek, jímž byl neočekávaně chrabrý Gaskoněc, zhroutil do mechu a kapradí, splácnuv pařezovou chaloupku Křemílkovu. Křemílek právě slzel nad Vochomůrkovým odchodem k cirkusu, neb ten zahořel neopětovanou láskou k tygřici Jiskře, nejnovější hvězdě onoho cirkusu.

„Nebreč, Křémo,“ objal jej laskavě Karel. „Pojď s námi, bude nás víc, nebudem se bát červů nic.“

Pes Tarzan přátelsky mávl ocasem. „Má pravdu, pojď.“ Začali se zvedat, ale zpoza mohutného dubiska se ozvalo zakvílení: „Počkejte, přátelé, vezměte s sebou i mne.“

Na mýtinku vystoupil Švejk, opíraje se o silnou sukovici a nesa pravou zadní vysoko nad zemí.

„Já už u té Pěvule nezůstanu a nezůstanu. Otřes, kterým vás ze své kuče vypudila, mne shodil z jejího ramene. Spadl jsem jako shnilá hruška a přišel o všechny drápky na pravici. Místo aby mě bába začala konejšit a pacinku ošetřovat, rozčilila se, že jsem jí svými drápky znehodnotil pradávné tetování z roku 1496, jímž oslavila Kolumbovo objevení Indie. Nedá si říct, že původně vykreslený bílý slon poté, co opakovaně přibírá na váze a hubne, vypadá už jako klubíčko s pletacími jehlicemi – nehovoře o tom, že slovo Amerika ji přivádí k amoku. Jdu s vámi,“ zakončil svou tirádu.

Pomoc pro Pěvušku

Prastarý moudrý vlk osvobozen od mouchy v kalhotách času jde, nebo spíš radostně poskakuje jako malé vlče, a jak tak jde, dorazí k zdevastované chaloupce Pěvušky Strohé. Ta se právě, opuštěna starým kocourem Švejkem, snažila nalepit několik větších perníčků přes prasklinu ve zdi chaloupky, která byla i pro její vkus příliš široká. „Se mi ta chaloupka za chvíli rozpadne,“ brblala znechuceně.

Prastarý moudrý vlk ji chvíli pozoroval a pak se zeptal: „Co to tu vyvádíš, dobrá ženo?“ Pěvuška strnula. Takhle jí ještě nikdy nikdo v životě (tedy aspoň za posledních 638 let) neřekl. Obrátila k vlkovi planoucí zrak.

„Jsem ubohá opuštěná stařenka, pec mi nepeče a do chaloupky táhne,“ zalkala tak upřímně, že se jí starému moudrému vlkovi zželelo. „Když mi slíbíš, že se dáš na vegeteriánství a přestaneš požívati malých dětí, opravím ti kouzlem pec natošup,“ sliboval vlk. „Uvidíš, jak se ti od tvých potíží rázem uleví!“ Pěvuška, tak zle pronásledovaná osudem, vlkovi změnu jídelníčku s těžkým srdcem slíbila.

Vlk udělal několik tajných znamení, která odkoukal od Toma, a hle! Pícka jako nová, z komína se kouří, ba dokonce i zeď je opravena.

„Děkuju ti, milý vlku!“ volala Pěvuška za vlkem, který ani na díky nečekal a kamsi spěchal, a už se těšila, jak si v opravené pícce upeče čerstvý chleba a dá si ho ještě teplý k zapečenému hrachu.

Náprava Zvonohlíka Troubila

V chaloupce pana Zajíce usnuly už všechny děti, ale Krteček, stržen dramatickým příběhem, pokračoval v četbě dál:

Po všech potížích s laškovnými trpaslíky genderově neutrální Sněhurko opustilo pro něj již nehostinnou chaloupku jejich a běželo a běželo plačky, kam ho nohy nesly. Dech se Sněhurkovi krátil, pro slzy nevidělo a nohy se Sněhurkovi pletly, až se nemohoucně z cesty zřítilo do příkopu. Kupodivu ale nepadlo na kámen, nýbrž na cosi měkkého, a ach! krásného tak, až se Sněhurkovi srdéčko v hrudi zachvělo.

Pozorný čtenář se jistě již domyslil, že Sněhurko se štěstím dopadlo na Zvonohlíka Troubila, v tuto chvíli deponovaného v příkopu, kde vyspávalo po zvyku kamarádů z Mokré čtvrti. Sněhurko, jsouc přes dobu strávenou v chaloupce sedmi laškovných trpaslíků stále nezkušené a morálně nezkažené, okamžitě zahořelo k opilci věrnou láskou a něžně se k němu přitulilo.

To Zvonohlíka Troubila probudilo a vyděsilo natolik, že vyletěl z příkopu a zcela střízliv se jal od nebohého zhrzeného Sněhurka prchat – zcela náhodně – směrem na sever.

Moudrý vlk tropí hlouposti

Moudrý vlk hop a skok přes potok i přes les, až dorazil na mýtinu, na které se právě k původní výpravě ve složení Kluk z plakátu, D´Artagnan, pes Tarzan a primitiv Karel připojil nejen opuštěný Křemílek a uprchlý kocour Švejk, ale i udýchaný, kocovinou poněkud trpcí Zvonohlík Troubil.

Moudrý vlk se zastavil na kraji mýtiny a hluboce se zamyslel. Takovou sebranku, pomyslel si, jen tak nezvládnu, usoudil moudře. Na ty se bude muset po vojensku, rozhodl se, a učinil tlapou několik tajných znaků. A hle! Náhle místo starého moudrého vlka na kraji mýtiny ostražitě seděl pes Šaryk. A nedosti na tom! Díky zbytkovému alkoholu, kolujícího v žilách Zvonohlíkových, padlo kouzlo i na tohoto nebožáka, ze kterého se stal starý kanec. Rádi bychom řekli, že se tím splnilo přání Eulálie ze začátku tohoto zašmodrchaného příběhu, ale světaznalí čtenáři již možná tuší, že není kanec jako kanec.

Kluk z plakátu, D ́Artagnan, pes Tarzan, primitiv Karel, opuštěný Křemílek, kocour Mikeš a starý kanec Zvonohlík Troubil uposlechli rozkazu vydaného Šarykem, i když ten jest poněkud maskovaný. „Do tanku v tank, vy líbezníci, na ten sever dojedem, naložte i to příkopovou Sněhurko, užijem si po cestě!“

Kluk z plakátu, D ́Artagnan, primitiv Karel, opuštěný Křemílek, kocour Mikeš a starý kanec Zvonohlík Troubil se rozhodli, že se také trochu zamaskují – co kdyby je kvůli únosu Sněhurka někdo pronásledoval? I mohl náhodný chodec z průzorů kolemjedoucího tanku slyšet bujaré (a v této roční době docela nenápadné) My sedm královééé jdééémééé k vááám štěstííí zdravííí vinšůůůjem vááám! a do toho bylo slyšet lkaní nebohého Sněhurka: „Sedm, zase jich je sedm!“

Dycky Sever!

Zimní královna stále ještě přemýšlela, kde vezme led. Dokonce si vztekle dupla nožkou a vykřikla: „Ač jsem ještě nepozřela žádný alkohol, mám v hlavě nějak vymeteno!“ A to ještě netušila, že to nejhorší ji teprve čeká ve chvíli, kdy se na obzoru objeví tank, vezoucí naše hrdiny. Již se blížil, již D´Artagnan vyskočil na kapotu a volal „Do střehu!“ a vedle něj dojatý Karel volal „Sever, konečně sever!“, když tu náhle se tank začal po pásy bořit do bahna.

Zimní královna hleděla na Karla jako u vytržení. Ach, to je muž! Urostlý a zcela jistě velkorysý. Ne jako ten pedantickej mrňous, kterej neví, co všechno by si na ni vymyslel. A Zimní královna Růženka se tak rozrušila a rozehřála, že začala mrazit.

Tank náhle vyletěl prudce z díry, až v jeho posádce hrklo.

„Himbajs bimbajs!“ zvolal vlk.

„Mankote!“ vydechlo Sněhurko.

„Haf haf!“ štěkl pes Tarzan.

Všechny tyto výkřiky se slily v jeden magický zvuk takové síly, že kalhoty času udělaly „hepčííí!“ A potom ještě jednou a zas a znovu. Kýchaly tak mocně, až si na sobě zcela rozrušily puky, a pak ještě znovu, až se levá nohavice prudce vysmekla z té pravé a obě se pak udiveně rozhlížely po spoušti, kterou natropily a která se pomalu začala rozplétat.

Kocour Švejk se vysoukal z tanku a nejbližší cestou se rozeběhl ke své napravené Zpěvušce, která si mezitím dávala třetí misku zapečeného hrachu.

Zimní královna radostně zasněžila svět a potom se vrhla kolem krku primitivu Karlovi. Jsou zvěsti, že na svatební cestu odletěli do Zaniny kouzelné bedny, ale jejich další osud bohužel není znám.

Genderově neutrální Sněhurko stydlivě vstoupilo do domu liliputána Jaromíra Strašrybky a tam mu přísně poručilo: „Zavaž mi střevíček!“

Starý moudrý vlk, stále v podobě Šaryka, štěkl na Tarzana, a pak se družně bok po boku vydali lehkým klusem za Tomem do starého lesa.

Eulálie Čubíková se udiveně podívala na pletení ve svých rukách. „To jsem blázen,“ zamumlala. Bude poledne, na plotně cosi smrdí a já si tu klidně pletu. „A dej sem ty botičky!“ křikla na černou kočku, která se uraženě odešla uložit na starý papyrus.

Kanec Zvonohlík Troubil konečně zcela vystřízlivěl a náhle věděl, kdo je ONA, ta jediná a pravá, a s výkřikem Eulálieeeeee! se rozeběhl kamsi směrem na jih.

D’Artagnan, celý zmatený z toho, že je téměř sám, zkusmo zvolal „Všichni za jednoho!“ Na tento povel se na něj přilepil Kluk z plakátu a v krutém severním větru začal vlát, neb se stal D’Artagnanovou vlajkou.

Křemílek prohlásil, že jsou všichni srabi a že mu všichni mohou vlézt na záda. A potom zvolal „Dycky Sever!“ a koupil si lístek na autobus do Mostu, kde tou dobou vystupoval se svým cirkusem Vochomůrka.

Kalhoty času se mezitím čím dál víc ošívaly, protože je už drahnou chvíli šimralo v nose.

A pak se ozvalo mohutné Hepčííí! a znovu a znovu...

Vave Neviditelný pes


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!