PŘÍRODA: Výjimečná rodina
11. 5. 2013 Kiburi foto: Jitur, Neviditelný pes
Chtěla bych vás blíže seznámit s jednou opravdu výjimečnou rodinou, s níž mám to potěšení se setkávat přibližně od roku 2004, kdy mne s ní seznámila moje neteř Julie a synovec David. Už tehdy to byla rodina, kde spolu krásně všichni vycházeli. A právě v prosinci 2004 přibylo do rodiny první miminko – holčička. Další na sebe nenechalo dlouho čekat, v r. 2007 se narodil kluk a rodinka se pak ještě rozrostla o další dva kluky, a to v r. 2010 a 2012.
Máma to se starostlivostí o prcky někdy skoro přehání, když už je toho někdy na ni moc, ochotně se v péči vystřídají a pomohou tety s babičkou. A táta – ten má přirozený respekt, svoji rodinu dokáže ochránit za každých okolností a proto, aby ho děti poslouchaly, stačí pohled, nemusí skoro nikdy zdvihnout hlas, natož aby použil sílu... A jak si dokáže s dětmi, a to i když byly ještě docela malé, hrát! Někdy jsem musela až smeknout nad jeho trpělivostí, klidem a ochotou nechat prcky po sobě lézt, pošťuchovat ho a vůbec provádět různé skopičiny.
Někdo by si možná mohl myslet, že když je všechno v pořádku, všichni zdraví, vše se daří, tak je přece nasnadě, že jsme všichni dobře naladění, je pohoda, tak proč se pozastavovat nad tím, že to klape? Jenže v téhle rodině funguje vzájemná láska, soudržnost a obětavost mezi jejími členy, i když ji postihla tragédie, kdy o jedno miminko přišli, a jeden ze synů se při hře nešťastnou náhodou oběsil. Když k nim zajdu na návštěvu a mohu pozorovat, jak se chovají k sobě navzájem, je mi líto, že takových rodin není víc.
Nejspíš už někteří z vás tuší, o kom je řeč, a asi tuhle rodinku také znají. Pokud vás napadlo, že píšu o skupině goril nížinných z pražské ZOO, pak jste na správné stopě. Od chvíle, kdy jsem za nimi do ZOO začala chodit víceméně pravidelně, je miluju a neustále se od nich něčemu učím. V době, kdy Český rozhlas spustil přenos on-line z jejich pavilonu – a dále v tomto vysílání pokračovala MF Dnes, jsem spolu s dalšími příznivci mohla sledovat i jejich každodenní život.
V současné době tvoří rodinu stříbrohřbetý samec Richard, samice Kijivu, její sestra Shinda, samice Kamba, Bikira a mláďata Kiburi a Nuru. Richard spravedlivě dělí svou přízeň mezi všechny samice, i když matkou mláďat je Kijivu. Je zážitek vidět toho obra, svalovce, s jakou něžností čistí samicím uši, nebo vybírá ze srsti nečistoty.
Prvním potomkem rodičů Richarda a Kijivu byla Moja, která přišla na svět 13. prosince 2014. Kijivu se hned od počátku o mládě velmi svědomitě starala. A díky kamerám v pavilonu jsme mohli vidět, jak Moja roste, získává na šikovnosti, samostatnosti a začíná se rozhlížet po okolí. Hodně času trávívala s nejstarší členkou skupiny, samicí Kambou, která byla březí. A právě během komplikovaného porodu Kambina prvního mláděte jsem si snad nejvíc uvědomila, jak strašně jsou spolu všichni provázaní, kolik empatie v sobě mají. 11/4/2007 začala Kamba rodit, bohužel mládě mělo obrácenou polohu, Kamba navíc ještě v začátku porodu nešťastně překousla pupeční šňůru, čímž byl osud mláděte jednoznačně zpečetěn, ale porod pokračoval dál. Kamery zaznamenávaly všechny členy skupiny, jak se kolem Kamby shlukují, bylo vidět, že se snaží pochopit situaci, pomoci, ale nevěděli si rady. Dokonce i Moja v jednu chvíli sahala na nožku mláděte, kterou v průběhu porodu Kamba vypudila. Ten soucit, láska, ale i beznaděj, musely dojmout každého, kdo tohle viděl.
Když se Moje 30. května 2007 narodil bráška Tatu, zpočátku dost žárlila, ale později v něm získala prima kamaráda a společně pak občas i prováděli různé lumpárny, podobně jako lidské děti. A Kamba se tak stala „babičkou“ na řekla bych „nadstandardní“ úvazek – Moja za ní přicházela, mazlila se a občas jí dudlala bradavky. Zřejmě proto, že to bylo v krátké době od Kambina vlastního porodu, nakonec ji tímto rozkojila.
Třetí mládě Kijivu porodila 24. dubna 2010 a byl to opět sameček, dostal jméno Kiburi.
V prosinci 2010 se skupina rozrostla o další samici Bikiru. Po jejím začlenění do skupiny se jí podařilo zabřeznout a začátkem listopadu 2011 porodila zdravé mládě. Bohužel se ukázalo, že se o své prvorozené neumí postarat. Sledovala jsem v té době kamerové záznamy a laicky se mi zdálo, že podíl na tom mohla mít i skutečnost, že bezprostředně vzápětí po porodu se na mládě přišly podívat ostatní samice a Bikira se odebrala opodál. V té době nebyly vztahy mezi samicemi ještě utužené, Bikira se občas stranila ostatních, proto si myslím, že i tohle mohlo mít dopad na její další chování. Chovatelé později samečka Tana Bikiře odebrali a převezli jej do gorilí školky ve Stuttgartu.
V červenci 2012 došlo k další velmi smutné události. Tatu byl už od malička šikovnější než Moja, nejspíš díky tomu, že leccos od ní mohl okoukat. Byl i přirozeně zvídavý a rád zkoušel různé hry. Bohužel při jedné takové hře prostrčil hlavu do rozpleteného provazu a vlastně se oběsil. I přesto, že si chovatelé celé situace všimli brzy a proběhlo oživování, bohužel zemřel. Přes veškerou péči prostě není v silách ošetřovatelů uhlídat úplně všechno a pavilon musí být vybaven různými prvky pro zabavení se goril, prostředí, v němž žijí, nemůže být naprosto „sterilní“. Opět bylo vidět, jak celá skupina trpí, tentokrát se zdálo, že jinak, než při odchodu Moji do nového domova ve španělském Cabárcenu. Tehdy totiž chovatelé skupinu rozdělili, no a Moja prostě najednou „nebyla“. Zatímco Tatua viděli všichni a na gorilách bylo jasně znát, že si přesně uvědomují, co se stalo...
Smutek nad Tatuovým koncem zmírnilo narození čtvrtého potomka Kijivu a Richarda, 12. prosince 2012, samečka Nurua.
Chovatelé ponechali věcem volný vývoj a rozhodli se dát Kambě, i přes její věk, ještě možnost mít vlastní mládě. Kamba znovu zabřezla a v únoru 2013 se bohužel opakovala skoro stejná situace jako při prvním porodu – porod začal, Kamba přetrhla pupeční šňůru, a protože se vzápětí ukázalo, že nemá kontrakce, byli chovatelé spolu se zdravotníky nuceni přistoupit k jejímu uspání a následnému provedení prvního císařského řezu u gorily v Evropě vůbec. Šlo o záchranu života Kamby, navíc se během operace ukázalo, že Kamba měla na děloze myom, který bránil plodu v sestupu do porodních cest... Vzhledem k situaci bylo následně během provádění zákroku rozhodnuto podvázat Kambě vejcovody. Po nezbytně dlouhé rekonvalescenci se Kamba v pořádku vrátila ke skupině.
Těm z vás, kteří snad v ZOO nebyli nebo se případně nestavili při své návštěvě v pavilonu goril, mohu jen doporučit. Až se do ZOO vypravíte, za gorilami zajděte, ale ne abyste jen tak prošli pavilonem kolem, pěkně se zastavte, případně se posaďte a chvíli zůstaňte a pozorujte dění za sklem, určitě budete při odchodu bohatší o nejeden krásný zážitek...
Foto: autorka. Další fotky jsou ve fotogalerii - klikněte do kteréhokoli obrázku.