PŘÍRODA: Moja aneb jak se rodí gorila (1)
4. 10. 2011 Moja foto: Jitur, Neviditelný pes
Pro některé z nás je pátek 13. důvodem k obavám z dávné pověry. Jiný pověr nedbá. A některým z nás připomíná narozeniny, a to prvního gorilího mláděte z chovu pražské Zoologické zahrady, samičky Moji (ve svahilštině „První“). Ano, je to již 20 let od doby, kdy se 13. prosince 2004 v ZOO Praha narodila první gorila po 42 letech trvajícím chovu.
Moje první setkání s malou Mojou proběhlo někdy v r. 2005, kdy jsem byla v ZOO na prohlídce s neteří a synovcem, kteří malou gorilku už dřív obdivovali. Od té doby jsem se o ni, ale i o její rodinu, začala zajímat víc i já. A také jsem pavilon goril víc a víc navštěvovala.
Když Moja dostávala dřevěné hračky, aby byl její svět pestřejší, zlepšila si jemnou motoriku, stejně jako lidská mláďata; měla jsem bláznivý nápad. A napsala jsem do ZOO – dotaz, prosbu –, jestli by bylo možné Moje věnovat nějakou hračku, a to od obyčejného návštěvníka zahrady. A přišla mi tehdy odpověď od vrchního ošetřovatele goril Marka Ždánského: šlo by to, musí to být ale hračka z přírodního dřeva, bez drobných prvků a bez jakýchkoli impregnací, či nátěrů… a já se ptala dál – a směla bych gorilkám přinést svačinu, ovoce, zeleninu? Dotaz opět nezůstal bez odpovědi, a tak každá moje návštěva zahrady od té doby souvisí i s předáním malé svačiny na recepci u vchodu do ZOO pro gorily a nějakých sladkostí pro chovatele.
Od té doby jsem s Markem Ždánským v občasném písemném kontaktu. Musím napsat, že si velmi vážím toho, že se mnou komunikuje; že mi odpovídá na laické dotazy. Pro mne je to opravdu velice milé, protože jsem naprostý laik, ani nemám žádnou bližší vazbu na zahradu.
Už dříve jsem byla na křtu jeho knihy o Moje. A tak, když jsem četla pozvání bývalého ředitele ZOO Petra Fejka a bývalého ošetřovatele goril Marka Ždánského na večer věnovaný oslavě 20. narozenin Moji, neváhala jsem a zajistila si vstupenku.
Den předem dorazil všem ještě osobní mejl p. Fejka s doporučením, abychom přišli náležitě včas, místa nejsou označená, tudíž kdo bude mezi prvními, bude blíže pódiu, a s dovětkem, že se na nás s Markem oba těší.
Večer to byl opravdu příjemný, v přátelské atmosféře všech stejně naladěných přítomných, jak účinkujících, tak příznivců goril. Do křesel na pódiu usedli: emeritní ředitel ZOO Petr Fejk, PhDr.; Prof. MUDr. Pavel Calda, CSc.- gynekolog, porodník, genetik; bývalý vrchní ošetřovatel goril Marek Ždánský a postu moderátora se ujal MgA. Petr Rajchert, který ve své době moderoval i projekt „Odhalení“, kdy byly do gorilího pavilonu umístěny kamery, a kdo chtěl, mohl sledovat denní dění v pavilonu na internetu a dozvědět se tak víc o běžném životě goril.
Tak, nyní se dostávám k mým poznámkám, ze kterých se vám budu snažit tlumočit část toho, co jsme se od přítomných pánů o Moje, gorilách, jejich chovu a zoo obecně, ten večer dozvěděli.
Jak nám Marek prozradil, v pražské zoologické zahradě pracoval jako ošetřovatel od r. 1993. V té době stál ještě starý pavilon „opic“, kde byla zvířata chována v tzv. klecovém chovu. Mnoho zařízení z pavilonu již nevyhovovalo požadavkům moderního chovu. I návštěvnost ZOO dlouhodobě klesala, v jednu dobu se dostala až na pouhých 450 tis. návštěvníků ročně. Gorily byly v té době v Praze dvě, samec Asumbo a samice Nigra. Podle dosavadních zvyklostí byli například krmeni nejen ovocem, zeleninou, ale i masem, konkrétně vařeným drůbežím. Tyto gorily v sobě nenašly zalíbení, a tak to bylo jakési soužití z donucení. Asumbo měl také zvláštní zvyk – protože byl zvyklý pouze na chovatelky – ženy, Marka zpočátku nepřijal a dával mu to dost najevo. Jak? Vždy, když přišel ošetřovatel s krmením, Asumbo si do „ruky“ připravil houno a v příhodné chvíli jím po Markovi mrsknul. Když se o něj Marek později už staral sám, donesl mu za mříž misku s jídlem, nedal mu ji na obvyklé místo a u mříží Asumbovi řekl, že pokud po něm znovu zkusí hodit připravenou kouli, skončí svačina v koši. A Asumbo i přesto hodil, a tak Marek svou hrozbu splnil. Od té doby už byl pokoj…
Pan Petr Fejk nastoupil na místo ředitele v r. 1997, jako první neodborník v oboru, který měl ZOO pomoci manažersky. A tak byl zprvu i vnímán zaměstnanci zahrady. Zasadil se mimo jiné o zbourání starého pavilonu lidoopů a následně výstavbu nového a shánění dalšího osazenstva. V té době na tom zoo nebyla zrovna nejlépe, a tak i žádosti ředitele o nového gorilího samce (přičemž dosavadní chov nebyl úspěšný, nenarodilo se z něj žádné mládě za několik desetiletí) nebyly brány moc na zřetel. Až náhoda tomu chtěla, že se do ZOO donesla informace o šestiletém samečkovi Pongovi, upytlačeném v přírodě a v té době v majetku arabského šejka.
Pong dospíval a už to nebyla malá roztomilá gorilka (a proto byl k dispozici), navíc celý svůj dosavadní život strávil v málo rozměrné kleci. Velkým problémem se ukázal fakt, že Katar tehdy neměl podepsanou úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, tzv. CITES. Po složitých jednáních, jejichž výsledkem byl přístup Kataru k této úmluvě, se nakonec Ponga podařilo v r. 2001 do Čech přivézt. Nejprve se Pong vůbec bál vyjít ven z klece; když si trochu zvykl na prostor pavilonu, nechtěl zůstávat sám, Marka přivolával klepáním na sklo přípravny, házením kamínků. A tak jeden čas ošetřovatel v pavilonu přespával kousek od mříže, která je oddělovala.
Někdy v té době byli ze ZOO ve Dvoře Králové zapůjčeni paní ředitelkou D. Holečkovou samec Tadao a samice Kamba a z Austrálie měly být přivezeny další dvě samice – Shinda a Kijivu. Obavy ošetřovatelů, že bude Tadao v pubertálním Pongovi cítit konkurenci, se nepotvrdily, Tadao spíše „drtil“ samice, Ponga si skoro nevšímal. A Pong se pomalu učil vše, co do té doby neznal, také procházky v travnatém výběhu s keři a stromy, a zalíbilo se mu to natolik, že se mu potom nechtělo zpátky domů do pavilonu. Zdálo se, že se tu pomalu vytváří nové funkční gorilí společenství, gorilí rodina. Ale nestalo se to, bohužel. Psal se rok 2002 a s ním v srpnu přišly povodně. Takové, jaké naše země nepamatovala několik století.
Pokračování příště.
Psáno 16. prosince 2024, publikováno se svolením Marka Ždánského.
Zdroj: Marek Ždánský, Jitur. Fotografie z FB Marka Ždánského jsou použité v albu na Rajčeti s jeho souhlasem. Obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na zmíněném Rajčeti.