Nám se to jako dobrý nápad nejevilo. Když další zvíře, tak nenáročné, rozhodli jsme. A pak jsem viděla fretku. Stačil pohled do těch něžných očiček a měla jsem jasno. Přesvědčit manžela a dcery, že to co potřebujeme, je fretka, byla celkem jednoduchá záležitost. Netušili totiž, co je čeká.

Nakoupili jsme odbornou literaturu a poctivě studovali. Během zimy jsme se stali teoretickými odborníky na chov fretek. Měli jsme v malíčku vhodnou potravu, nemoci a připravenou klec se záchodkem, pelíšky i hračky. Jen se nám zdálo, že knížky psali děsně nervní lidé, kterým vadí, když si ubohé zvířátko trochu povyskočí.

Pro jistotu jsme si ale pořídili krátké ubrusy a klec s papouškem Kryštůfkem, terárium suchozemské želvy Valentýny a všechny květináče umístili do výšky na místa, která znemožňovala přístup.

Na jaře jsme se dozvěděli o freťáčkovi, který se díky lidské hlouposti ocitnul ve čtyřech týdnech svého života ve zverimexu. Samozřejmě jsme ho jeli koupit, bylo nám ho hrozně líto. Dostali jsme ho se slevou a varováním, že nám zřejmě dlouho nevydrží. Ale nám bylo od prvního okamžiku jasné, že tenhle maličký a nádherně energický plyšáček patří k nám.

A tak jsme si domů dovezli Ferdu. Ten uličník byl osobnost od prvního okamžiku. Žádný nářek a stýskání, hned se prohnul do charakteristického oblouku a spokojeně prozkoumal, co se dalo. Pak se nás jednoho po druhém pokusil zakousnout, nabaštil se a hodil si šlofíka. A my měli před sebou krásné, ale krátké necelé čtyři roky, kdy jsme svůj život plánovali jen podle toho, zda Ferda spí nebo bude vzhůru, a kam může nebo nesmí.

Ten pacholek si nás perfektně vycvičil. I když byl dávno dospělák, pořád jsme ho litovali a u všech omlouvali pro ten krutý začátek jeho života. A on z toho uměl jaksepatří těžit.

Brzy jsme pochopili, že v odborné literatuře nepřeháněli. S hrůzou jsme Ferdu hlídali jak malé dítě a stejně vždycky nějak stihnul šplhat po záclonách a houpat se na šňůrách elektrických spotřebičů. Samozřejmě se jistil zuby a drápy.

Jeho puberta byla vyloženě hrůzná. Dcery chodily doma v palčácích a teplých ponožkách (když byl náš brouček vzhůru) a manžel se po příchodu domů vždy nejdříve koukl na klec. Když byla otevřená a prázdná, začal se plížit bytem s vyděšeným výrazem v obličeji.

Příbuzní a přátelé nás odmítali navštěvovat. I je Ferda patřičně seznámil se stavem svého chrupu. Ale časem se z našeho puberťáka stal naštěstí veliký mazel. Vždy ale zůstal uličníkem a rád na cizí pouštěl hrůzu. Předváděl, že je veliký, zlý a divoký tchoř.

Ale ve skutečnosti byl hlavně zloděj - ukradl co se dalo. Neměl vyhraněný vkus. Když se něco ztratilo, stačilo prohledat Ferdovy skrýše. Největší lup s kterým byl načapán - snažil se nacpat za sedačku velké rodinné balení toaletního papíru. Když si všiml, že je přistižen, nechal lup ležet a dělal, že s tím nemá nic společného.

A byl úplně největší mazel pod sluncem. Každý den, když se vyřádil, vyžadoval chování a mazlení. Vydržel se chovat dvě až tři hodiny a nesměli jsme ho odložit do pelíšku, dokud opravdu tvrdě neusnul.

Rád se choval na zádech jako mimino. Každé odpoledne byli vyčleněni rodinní příslušníci, kteří měli jediný úkol - chovat Ferdu. Zhruba po hodině jsme se střídali a ten, kdo zrovna muchlil Ferdu byl zproštěn po tu dobu všech jiných úkolů.

Ferda rád cestoval autem. Nepřipadalo v úvahu ho nacpat do přenosky, musel totiž koukat z okna. Někde jsem četla, že fretky nemají dobrý zrak, tak nevím, proč musel mít čumák nalepený na skle. Když jsme dojeli do cíle, Ferda pokaždé odmítal odejít od auta a musel být odnesen. Vyloženě našemu autu nedůvěřoval a měl obavu, že nám ujede. Když viděl naše auto otevřené, vždy se hnal nastupovat.

Strašně nerad se koupal. Přitom, například při mytí podlahy, se vždy pokoušel spadnout do kbelíku s vodou a jednou se to i zdařilo. Přes svou nechuť ke koupání činil vše proto, aby musel být koupán co nejčastěji. Povedlo se mu být vykoupán i 3x za odpoledne.

Venku jsem ho nechala vyhloubit nádhernou noru, protože byl stejně jeho koupací den a kromě toho si uličník zasmrádl. Hned po koupání vletěl do uhláku přerovnat uhlí tak rychle, že se mu nestihlo v tom zabránit. Šel do vany znovu, protože vypadal jak černá forma norka.

Ještě jsem v koupelně ani nestačila vypustit vodu a zřejmě aby se mi pomstil, proběhl rychlostí blesku koupelnou, perfektně se odrazil a plavným skokem zmizel v záchodové míse. Následovala opět koupel a Ferda se urazil.

Urážet se uměl nádherně. Ležel celý placatý v kuchyni na zemi s výrazem "jsem opuštěná, ubohá, zanedbávaná fretka". Nehýbal se, ale ať jsem se obrátila kamkoli, on pořád ležel zády ke mně. Když jsem to už nevydržela a vzala ho do náruče, nechal se dost dlouho udobřovat.

Ferda rád spal, ale jeho strašlivá zvědavost byla silnější. Takže například při různých akcích dlouho do noci ležel někomu na klíně a poulil oči do táborového ohně, aby náhodou o něco nepřišel. Když se něco dělo, odmítal jít do klece.

Vždy tam pracně odsunul záchod a stál nad ním s výhružným výrazem ve tváři. Nikdy si svou klec neznečistil, ale stejně jsme ho po práci se záchodem raději z klece vytáhli. Pak spal třeba dva dny v kuse, vstával jen na jídlo a odmítal opustit pelíšek.

Samostatná kapitola byly procházky s Ferdou. Vždy musel nutně šlapat na jinou stranu než my. Jen když pochopil, že se už jde domů k jeho misce, běžel na vodítku před námi jak pejsek.

Ze začátku bylo velice legrační pozorovat našeho německého ovčáka, který byl evidentně naprosto ponížen a uražen, že musí chodit na procházky s tchořem. I když vzal časem Ferdu na milost, museli být, pokud byli spolu, stále pod bedlivým dohledem.

Zorro špatně snášel legrácky rozpustilého freťáka a kromě toho oba byli vůdčí osobnosti. Ale ke cti Zorra musím říct, že měl několikrát možnost ukousnout tomu malému drzounovi hlavu a nikdy to neudělal. Ale začal z celého srdce nenávidět veverky a tvrdě je pronásledovat a já mám dojem, že mu prostě svým skákáním a ocasem připomínají Ferdu.

Náš freťulín byl báječný pohodář a energická a silná osobnost, ale se zdravím to bylo horší. Aspoň jednou ročně jsme byli týden i déle každý den u veterináře a bojovali společně o Ferdův život. To, že byl odebrán tak brzo od maminky mělo zřejmě své následky.

Nikdy totiž nebyl ani nachlazen, stravu měl podle doktora v pořádku a veterinář nikdy nepřišel na to, co mu vlastně je. Nevíme, kdy se přesně narodil, ale víme, že do čvrtých narozenin mu chyběly tak dva měsíce, když jsme ten boj společně prohráli.

Ferdík už dávno není. Jít bez něj na procházku byla až smutná nuda. Všichni, včetně psa, šli ukázněně kupředu. Nikdo nemusel nutně opačným směrem, nikdo nepostupoval bokem vpřed, nikdo nežongloval s klacíkama, neňufal pod kamínky a nešplhal na větší balvany. Nikoho jsem nemusela každé dva metry vyprošťovat.

Doma bylo uklizeno a ticho a prázdno.

Dodnes nám ten náš mazel chlupatej chybí.

Ale poslal za sebe rovnocenou náhradu. Už tři a půl roku nám organizuje život albínek Brutus, zlobivec, kousavec a mlsoun se sklony k tloustnutí. Abych byla pravdivá - v zimním období krapet připomíná bílého rosomáka.

A už čtyři měsíce s námi bydlí také albínka Brusinka, která měla smůlu na předchozího majitele. Maličká a sladká rebelka, s jasným názorem na všechno. Její názor je vždy samozřejmě jiný než náš.

Ale jí to nevadí. Je velkorysá a našich názorů si prostě jen nevšímá :o)