Z Prahy nás tentokrát vyhnala odstávka teplé vody, takže jsme nejeli na obvyklý týden, ale na deset dnů. Zážitků je moc - a tak tentokrát trochu heslovitě.

V sobotu jsme přijeli kolem poledne a rovnou vyrazili protáhnout se do lesa. Nejbližší zajímavé místo se jmenuje Horečky, což nemá nic společného se zvýšenou teplotou; prý je to zdrobnělina pro hory. Mají tam skokanské můstky (vzpomeňme nejen Jiřího Rašku) a naučnou stezku Beskydské nebe.

Neděle slibovala horké a stálé počasí, takže bylo jasné, že jdeme na Pustevny. Cesta k lanovce byla sice spíš úmorná než zajímavá, ale říkala jsem si, že nějaké kilometry našlapat musíme, když už jsme líní vystoupat nahoru po svých (což bylo nicméně rozumné, protože nahoře půjčují koloběžky a většinu těch lidiček, co se na ně hrnuli, bych na svahu potkat nechtěla).

Na Pustevnách

Nahoře je to stejně krásné, jako pamatuji z doby, kdy jsem tam byla s předškolním synkem. Příroda, výhledy, vzduch... Ale neuvěřitelné davy lidu – zase mi něco vyprávějte o tom, jak jsou Krkonoše profláklé.

Naštěstí si většina spoluobčanů vystačí s blízkým okolím lanovky - stánky s občerstvením a upomínkovými předměty, slavné Jurkovičovy stavby (teď je tam jen Maměnka, Libušín vyhořel, ale už ho staví znova). Upřímně řečeno, pro mne je Jurkovičova architektura moc... asi křiklavá, ale uznávám, že po těch skoro 120 letech tu má tradici.

Než jsme došli na vrchol Tanečnice a zase zpátky až ke kapli sv. Cyrila a Metoděje a znova zpátky k lanovce, bylo půl šesté. Domů jsme došli za šera s nějakými 30 km v nohách (a přiznám se, že nás to docela zmohlo).

Na pondělí slibovali déšť a nám se nechtělo jít moc daleko, tak jsme zamířili na Hukvaldy. Bylo nám jasné, že hrad bude zavřený, ale aspoň si uděláme hezkou procházku v oboře, která patří k nejstarším u nás. Je opravdu krásná, jen škoda, že většinu alejí tvoří kaštany poničené klíněnkou. Vypadalo to tam jako na podzim. Našli jsme i sochu Lišky Bystroušky. Hukvaldy jsou rodištěm Leoše Janáčka – však tu má i muzeum, rovněž v pondělí zavřené (zvláštní je, že třeba bazény nemají snahu v pondělí zavírat).

A tak náš největší dojem byl ze skupiny památkově chráněných buků v oboře vysázených někdy po roce 1730. Rostou ve svahu a eroze obnažila jejich kořeny. Vypadá to... monumentálně, fantaskně.

Buky v Hukvaldské oboře

Celý den bylo zataženo a dusno, až noci přišla bouřka a déšť byl slíbený i na úterý. Náš další cíl byl proto jasný – jeli jsme do Kopřivnice na automobilová muzea. Jsou tam dvě – jedno s klasickými veterány, moc příjemné, a potom Technické muzeum Tatra, jehož budova patří městu a exponáty továrně. Musím se přiznat, že mě dost zklamalo – ani ne exponáty, jako způsobem jejich prezentace. Řekla bych, že se tu zastavil čas někdy v sedmdesátých letech.

Zpátky jsme šli pěšky přes něco, co jsem překřtila na „klošový háj“. Vůbec v téhle oblasti je klošů hodně, asi že jsou tu spíš listnaté lesy.

Středu jsme si vyhradili pro skanzen v Rožnově – ostatně zase slibovali déšť, tak tam se aspoň dá schovat (mimochodem kromě té jedné noční bouřky a následujícího lijáku prakticky celý týden nepršelo, maximálně trochu mrholilo). Skanzen miluji. Obdivuji i to množství práce, co tahle atrakce musí obnášet – ať už je to samotná stavba a údržba budov, jejich „oživení“ jak technické (mlýn, valcha...), tak i „personální“ (třeba skvělý kovář). A samozřejmě každá návštěva je pro mne ve znamení frgálů – dneska už se dají koupit i v super/hyper, ale ve skanzenu mají lepší!

Skanzen v Rožnově pod Radhoštěm

A nedalo se nic dělat, ve čtvrtek už jsme prostě museli na Velký Javorník. Je tam rozhledna, skvělý výhled do kraje... a taky převýšení nějakých 500 metrů nad Frenštátem. Už dlouho jsem nestoupala po tak strmém kopci. Vraceli jsme se přes Malý Javorník cestou, která sice byla v hrozném stavu, ale aspoň ne tak příkrá. A byly z ní krásné výhledy.

Pohled z Velkého Javorníku

Ty výhledy se týkaly i Štramberka, což byl náš páteční cíl. Přesně vzato viděli jsme Štramberskou Trúbu a zpola odtěžený kopec Kotouč. Kotouč je (byl) významné archeologické naleziště, nyní zničené těžbou vápence, i důležitou biologickou lokalitou. Nicméně těžbu tu v devadesátých letech povolili na dalších 40 let...

Byli jsme se na té zbývající půlce Kotouče projít do tzv. Národního sadu - hlavně podívat se na jeskyni Šipka, kde byla v roce 1880 nalezena čelist neandrtálce.

Samotné město Štramberk je nesmírně malebné, upravené, plné všelijakých zajímavostí (třeba muzeum Zdeňka Buriana, který tu nějaký čas žil a prý jeskyni Šipka vděčíme za jeho zájem o prehistorii), nebo Trúba, což je věž – jediný zbytek gotického hradu.

Kromě toho u Štramberka, v prostoru starého vápencového lomu, leží i Botanická zahrada a arboretum. Není to typická botanická zahrada. Vypadá spíš jako kus divoké přírody - jejím hlavním smyslem je zachránit vápnomilná a teplomilná společenstva rostlin z Kotouče. Je to nádherné místo se skálami a tůňkami. V lomu je i kamenný labyrint s amfiteátrem, nově objevené jeskyně a hodně navštěvované horolezecké cesty na některých stěnách. Na jaře to tu prý nádherně kvete.

Botanická zahrada Štramberk

V sobotu jsme balili a popojížděli do Lipníku nad Bečvou (což už nejsou tak úplně Beskydy, ale skoro). Můj původní cíl byl Helfštýn, pak jsem zjistila, že je tu poblíž i tzv. hydrotermální kras. Takže na Helfštýn jsme se vypravili ještě v sobotu odpoledne – je to blízko a docela pohodlná cesta kolem mrtvého ramene Bečvy (v tom suchu vypadalo a bylo cítit jako něco, co je mrtvé už docela dlouho).

Helfštýn nás okouzlil, je velikánský, upravený (pamatujete akce Brontosaurus?) a plný kovových plastik – jasně, Hefaiston, největší kovářský svátek v Evropě. Letošní se už chystá.

Helfštýn

V neděli jsme vyrazili do toho krasu. Mezi Teplicemi nad Bečvou a Hranicemi se rozkládá území, kde kras vznikl jinak než všude jinde, a sice pronikáním teplých minerálních vod vápencovým masívem zdola (obvykle kras vznikal působením vody shora). Lákala nás Hranická propast, která je aktuálně nejhlubší zatopená propast světa. Jak je hluboká, se neví, protože má – kromě hloubky - komplikovaný tvar. Zatím nejdál se dostal dálkově ovládaný robot – 404 metrů pod hladinu. Když se k tomu připočte ještě 70 metrů „suché“ propasti, jsme u čísla 474 metrů. Nikdo neví, o kolik víc doopravdy měří, ale spekuluje se i o kilometrech.

Je to docela fascinující místo. Moc jsem od něj nečekala – fotky vypadaly spíš divně. Důvod je mi už jasný. Shora se fotí špatně (70 metrů hluboko je tůň, takový menší bazén, zarostlá vegetací), zdola ještě hůř: vyfotíte tůňku podivné bary – no a co má být...

Porovnání Hranické propasti a Machochy

Přes Bečvu jsme přešli do lázní Teplice na Bečvou a koupili lístky do Zbrašovských aragonitových jeskyní. Taky úžasné – nejsou to typické jeskyně s krápníkovou výzdobou, spíš praskliny ve skále, komíny a obrovské balvany - divoké a trochu (dost) strašidelné. Jejich dva objevitelé prý při lezení dovnitř spadli a rozbili si i svítilny. Našli je až po osmi hodinách. „A teď si ukážeme, jak to vypadalo“, řekl průvodce a zhasl. Brr...

V pondělí už jsme jeli domů, ale ještě předtím jsme se prošli po Lipníku. Má krásně upravený zámek a zámeckou zahradu a kouzelné náměstí. I tady potkáte kovové sochy.

Eh, když jsme přijeli domů, zjistili jsme, že konec odstávky vody se magicky posunul ze 17.7. na půlnoc z 19.7. na 20.7. Že jsme tam nezůstali!

Foto autorka. Další fotografie si můžete prohlédnout tady na Rajčeti a ještě také tady (omlouvám se, nějak se jich sešlo moc).