20.4.2024 | Svátek má Marcela


FOTOROK 2021: Leden, navíc s nostalgickou tečkou

3.2.2021

Úvod: říkala jsem, já ne, já už byla! Ale nakonec jsem byla udolána – prý, když ses přestěhovala, budou fotky jiné než v roce 2014. No – asi moc nebudou, přece jenom jsem se přestěhovala pouze přes rybník a les. Ale tak budu se snažit. Takže s čím můžete v tomto roce počítat: klasické fotky jihu Jižní Moravy, ale tentokrát se dostaneme i do lesa – bude to nejenom les lužní, ale taky teplomilná doubrava. Určitě budou fotky vodní – řeka, potok i rybníky. Dojde na místní architektonické skvosty – koneckonců LVA je všude kolem mne. Snad se mi podaří i nějaké to zvířátko. A sem tam zamířím i mimo blízké okolí – Benešovsko v každém případě! No a nakonec snímek, který vysvětluje tu „nostalgickou tečku“. Tož začínáme!

Jaký byl leden: ačkoli si zbytek republiky užil i sněhu i mrazu, u nás – jižně od Brna – jsme sníh téměř nepotkali. Začátek roku byl ve znamení inverze – bez slunka, ale i bez větru, vlhko a vůbec nic moc.

1. ledna 2021 na jihu Jižní Moravy

Zimní Pálava, 7. ledna 2021

V druhé třetině měsíce (kdy jinde sněžilo do bezvědomí) sice sem tam cosi bílého padalo z nebe...

13. ledna 2021

... ale do čtyřiadvaceti hodin to bylo fuč – proto při každém náznaku sněhu jsem popadla foťák a letěla fotit, abych aspoň trochu toho bílého měla.

Zimní předjaří na jihu Jižní Moravy. 22. ledna 2021

To jsem totiž netušila, že odjedu do Benešova, kde se sněhem budeme brodit téměř po kolena (:o)).

Ve vánici na Benešovsku. 16. ledna 2021

Konec měsíce byl opět teplý a to tak, že jsem chodila v mikině – a to i tehdy, kdy nás sníh zákeřně přepadnul v parku:

Když na jihu padá sníh. 26. ledna 2021

Dnes 31. 1. svítí sluníčko. Tohle všechno uvidíte i na fotkách.

Tajuplný ostrov na jihu Jižní Moravy. 31. ledna 2021

Nostalgická tečka: to za mého dětství a mládí (:o)) byly doby jinačí - v lednu mrzlo, až praštělo. Však když se zabijalo prase, tak byly roky, kdy se nedalo ani opařit – než se donesla vařící voda v kýblu z kotla, byla natolik zchlazená, že prostě tu smolu, kterou bylo prase posypané, nerozpustila. A strýc zabijáč (řezník) stáli při vyvrhování prasete v kotchanu plném obilí, které mamka nahřívala v troubě a po deseti minutách měnila. A ostatní měli to teplé obilí nasypané v gumákách, aby jim nohy neomrzaly.

Vzpomínka na zabijačku.

Když už jsem vzpomněla řezníka – my měli vždy toho samého zabijáča, nejlepšího na Vrbici. Ale měli jsme s ním různé zážitky. Kór švagr Libor – v pátek podvečer jel s Maruškou k nám, by se na druhý den poprve zúčastnil naší slavné zabijačky. A nějak se mu do cesty přichomýtl pes „hóňák“. Libor to ušlajfoval, ale majiteli, co s ním šel ze sklepa (držel v ruce litrovku) nadal, co se do něj vlezlo: „Ještě jednou se tu bude motat, a přejedu ho.“ Mezitím Maruška ležela pod palubní deskou, tahala ho za nohavicu a: „Libi, přestaň, to je náš kruponář!“

Na druhý den byl Libor vybrán, aby pana řezníka dovezl. Když ho strýc uviděli, nejprve se jim zatmělo před očima, ale pak temně pronesli: „No, kdybych věděl, že si od Pepovej Máně, tož ti takovú pleštim...!“ Ale nic, na důkaz, že se na chlapce už nezlobijú, při rozdělování funkcí se dostalo Liborkovi cti chytat krev do míse (která se posléze vylévala do hrnce, kde se míchala se solí, aby se nesrazila). Že to byla chyba veliká, poznali ve chvíli, kdy na povel: „Vylej tú kríf!“ Libor nemeškal a smík s krví do kanála! Však neztratil duchaplnost a přesvědčivě pronesl: „Ta první krev je špatná, ta se musí vylít!“ No – nakonec přece jen nějaká ta jelita byla (však prasátko bylo vykrveno do poslední kapičky), ale při každé další zabijačce se na to vždy vzpomínalo.

Když nastala doba, kdy se i můj Jeník měl proprve zúčastit zabijačky, tak furt slyšel, že strýc Blanář to a strýc Blanář ono... po několika letech se mě zeptal: „A ten blanář, jaké mají příjmení?“ On totiž myslel, že slovo „blanář“ je dalším místním výrazem pro řezníka (u nás zabijáč nebo kruponář – to je z doby, kdy se musel odevzdávat plát kůže – kruponu).

Vzpomínka na zabijačku.

A ještě klasická scénka, která se každoročně opakovala: první kroky strýca Blanářa vedly samosebou do chlíva, by se podívali na to nadělení. Mamka šla s ním a vždycky lomila rukama: „Poď se Vlaďo podívat na teho kuťúka, vůbec se mně nelíbí!“ Strýc nahlídli na tu třímetrákovou obludu, která už musela stát v chlívku na štorc, a pronesli: „Máňo, já už se k vam bójim chodit zabijat!“ Matinka se upejpavě zapýřila: „Myslíš, že má opravdu 280 kilo, to snáď ani néni možný!“

Na tyhle rodinné střípky stříbra jsem si vzpomněla, když se mi do rukou dostalo jedno album po mamce – různé fotky z různého období. A mezi nimi i tyhle dvě ze zabijačky – myslím, že je od sebe dělí čtvrtstoletí... ale strýc zabijáč Blanář je na obou, i když na té druhé je jen jeho ruka (:o)).

Přeji vám krásný den a pozor! Kríf nikdy do kanála!!

Vaše YGA

Foto: Yga. Více obrázků si můžete prohlédnout níže v klikací okénku nebo přímo zde na Rajčeti.

Yga Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !