28.3.2024 | Svátek má Soňa


Fotorok 2021 – červen s nostalgickou tečkou

7.7.2021

Květnový Fotorok najdete zde.

Jaký byl letošní červen? Co si budeme povídat, letošní červen se mezi top červny tohoto a asi i minulého století nedostane, protože to, co se stalo čtyřiadvacátého na přímce Břeclav-Hodonín, to nechce zažít nikdo! Ano, mluvím o tornádu, které v podstatě srovnalo se zemí části obcí Hrušky, Moravská Nová Ves, Lužice a města Hodonína.

24. června 2021. Mračna plná krup. Břeclav-Poštorná

My, které zasáhl okraj tohoto řádění a byli jsme napadeni „jen“ kroupami velikosti a tvrdosti golfových míčků, my v podstatě musíme mluvit o velikém štěstí – co je to pár rozbitých tašek, střešních oken či pomlácených aut, když o pět kilometrů dál mohou lidé děkovat bohu, když vyvázli holým životem.

2. června 2021. Díky dešťům vyrostla převysoká tráva

Navíc tento červen je i pro mne osobně nešťastným měsícem – nejprve si Terka zlomila kotník, takže v podstatě pendluju na trase Břeclav-Benešov, a následně odešel můj milý a milovaný švagr tam, odkud se ještě nikdo nevrátil – rozloučili jsme se s ním právě v onen nešťastný čtyřiadvacátý červen...

6. června 2021. Venku se něco děje?!

16. června 2021. Vsednout na kůň

6. června 2021. Vlaštovička švitořilka (Podolí)

Nostalgická tečka: Můj švagr Libor byl báječným člověkem a proto na něj nechci vzpomínat smutně.

O tom, jak se vyznamenal při zabijačce u nás, jsem už psala v lednu. Asi tuhle storku podával před svými kamarády tak sugestivně, že někteří z nich uvěřili, že je na zabijačku machr první třídy. Tudíž ho kamarád Jarek C. pozval i na tu svou. Bylo sychravé zimní ráno a na dvorku u Jarka se sešli dva – Libor a Jarek. Tak tu tak podupávají, rozhlíží se kolem... a nic se neděje! Když už to chvíli trvá, prohodí švára (tenkrát ještě budoucí): „Kdy přijde zabijáč?“ ... Jarek: „Žádný nepřijde!“ ... Libor: „A kdo to prase zabije?“... Jarek: „Přece ty, ty už to umíš!“... Libor se opotil: „To nemyslíš vážně, v životě jsem nic nezabil!“ (V tom okamžiku zapomněl na ty zajíce, které umně trefoval svojí ladou tak šikovně, že za tři dny se vesele točili na rožni a nikdo nepoznal, jak o život přišli.)

Libor, rok 1996

Nakonec mělo prase velký sukces – bylo přivedeno na dvůr, uvázáno ke stromu a Jarek – jakožto nimrod – ho měl střelit dvojkou. Pravda, tak trošku neunesl tíhu okamžiku (a taky těch pár panáků na uklidnění) a vepře štrejchl jen na hřbetě. Což uznáte, že to ho (pašíka) nemohlo nechat klidným, urval se ze špagátu a jal se honit své vrahy po dvoře. Scénka jako z vtipu pana Kantorka – všichni volali na lovce: „Střel, střel, střel, střéééééél...“ Ten se snažil zacílit, ale takové potrefené prase je rychlé jako antilopa a nebezpečné jako šavlozubý tygr! Nikdy nepochopím, jakým zázrakem se stalo, že Jarek toho kňoura napodruhé trefil přímo na komoru...

S Liborem se člověk nikdy nenudil... roky jsme spolu jezdili na dovolenou do Chorvatska. Jeden rok se stalo, že se Jeník nějak nemohl odpoutat z práce, a tak jsem jela s Maruš a Liborem sama. Libor zavrhl známou cestu přes Rakousko a vrhli jsme se do neznáma přes Maďary. Libor byl náležitě vyzbrojen – měl přesný intinerář a navíc navigaci (což byla tenkrát docela novinka). Pravda, navigace právě v Maďarsku kapku haprovala – naváděla nás na cesty, které tam vůbec nebyly, ale Libča byl nad věcí. Milou Božku vypnul a jel podle papíru.

Libor, rok 2001, vášnivý fotograf

Až kousek před hranicemi s Chorvatskem vyměkl – prý: „Pojedeme podle Boženy!“ Marně jsme ho od tohoto nápadu odrazovaly – kór když jsme viděly, že nás Boža svádí z cesty – teda že nás odvelela ze silnice, o které jsme tutově věděly, že vede ku hranicím. Tak si to představte – slunko neodvratně zapadá do puszty, my postupně opouštíme silnici třídy první, druhé, třetí, čtvrté, polňačku a končíme na pastvině zmizelých... teda na pastvině, která by se klidně mohla jmenovat Nejdedál.

A co teď – zkoušeli jste se někdy v Maďarsku vracet zpět? Když jste přesně nevěděli, kam se máte vrátit?? Něco vám řeknu – přes Llano Estacado by to bylo jednodušší... i když supové přeinstalovali tyčky...

Pravda, divný pocit jsem měla už v okamžiku, kdy jsme míjeli dům na samotě, před nímž si domorodci vychutnávali večerní kakao, a při pohledu na náš osamocený automobil hrnek k ústům už nedonesli. Patrně čtyřtakt viděli poprvé od druhé světové války... A ještě divnější to bylo v okamžiku, kdy jsme se konečně trefili na tu správnou cestu (teda Libor se trefil, my jsme radši mlčely, protože v situaci, kdy bloudíte Uhrami, není vhodné pronášet věty typu: „Já jsem ti říkala...“) a projížděli jsme opět okolo zmíněné samoty (cca o 10 minut později), viděli jsme zarýglovaná okna a dveře, ani pes venku neštěkl... a ty hrnky ležely pohozeny v trávě (:o)))). Myslím, že ještě dnes si o tom povídají.

Libor, rok 2001, na kapitánově lodi

A teď se vrátím na úplný začátek, když si začal Libor namlouvat naši Marušku. Tenkrát ještě žili stařeček... Maruška kladla Liborkovi na srdce: „Libi, kdyby tě NÁHODOU načapali naši stařeček a NÁHODOU se tě zeptali, odkáď si, tak hlavně neříkej, že si z Kobylí!!!“

Jo NÁHODOU! Naši stařeček si na milého Libora počíhali. Úplně jich vidím, jak stojí mezi vraty v bílé košeli, opřený oběma rukama o hulku... a halt! „Ná chlapče, a odkáď si?“

Libor se stařečkovi srdnatě postavil... a zapřel rodnou vesnici jako Petr Krista (:o)) „Z Bořetic!“ Stařeček se zamysleli, pokývali hlavou a chmurně pronesli: „Tož z Kotrbálova... tož nic moc, ale pořád lepší než z Kobylí, protože z Kobylého nic dobrého!“ A tímto přijali Libora do naší rodiny...

Vlastně ani nevím, jestli do konca života došli na to, že vyvolený jejich nejstarší vnučky pochází z nenáviděného Kobylí... anebo jestli právě kvůli své nejstarší vnučce dělali, že tomu věří.

Ach Libore, svět bez tebe je o jednu barvu chudobnější. Až se zase potkáme, tak ti slibuju na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, že uděláme to, o čem jsem mluvili každou dovolenou! Propijeme se až do svítání!!

Přeji vám hezky den a všem kladu na srdce – neodkládejte nic na příště, mohlo by se stát, že to nakonec prošvihnete! Vaše YGA

22. června 2021. Když rozkvetou lípy

Foto: Yga. Další obrázky si prohlédněte níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.

Yga Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !