Neviditelný pes

FOTOROK 2021 – březen s nostalgickou tečkou

7.4.2021

Jaký byl letošní březen? Ano, na březen jsem se hodně těšila. Rozmlsaná březny uplynulých let jsem očekávala, že k nám jaro vtrhne hned první březnový týden a s ním výbuch barev. V lese budou tančit divoženky v lehounkých zelených závojích prvních lístků a na zem pro fialky nebude kam šlápnout... no, nestalo se. Ba naopak, první jarní den napadl sníh!! Ale nakonec jsem se přece jenom dočkala – vesna přišla razantně, a s ní horké dny a teplé večery a přinesla první jarní kytičky... tož vítej, jaro, vítej!

Veverka na začátku března 2021

Veverka na začátku března 2021

Nostalgická tečka: Tak jsem si vzpomněla, jaké bylo horko na březnové svatbě naší nejstarší sestry Marušky. Měla jsem ramínkové šaty a nahé nohy... a když už jsme u té svatby, co kdybych si zavzpomínala na to, jak vypadalo svatební veselí za mých mladých let (:o)?!

Racci ve svatebním. Dyje za Vídeňákem. Skoro půlka března 2021

Racci ve svatebním. Dyje za Vídeňákem. Skoro půlka března 2021

Hmm – tenkrát se lidi uměli veselit, takže svatba trvala celé dva dny! A protože pocházím z vesničky na výspě Hanáckého Slovácka, kde jsou v podstatě všichni rodina, tak na každé svatbě byla minimálně jedna třetina, ne-li jedna polovina, Vrbice. Člověka spíš překvapilo, že na svatbě nebyl, než že byl (:o))).

První jarní den 2021

První jarní den 2021

Ale než se začlo svatbovat... takové tři-čtyři týdny přede dnem „S“ v sobotu a v neděli budoucí manželé (nějak se u nás nenosil název snoubenci) jezdili po zvaní – co za ty dva dny vypili kafí a snědli babůvek bych počítat nechtěla (:o)). A když byla svatba jó veliká, za týden ještě repete. Dále nevěsta (teda spíš nevěstina maminka) zajistila svatební dorty (pro novomanžele a pro svatební matky), šaty pro nevěstu a svatební matky už byly téměř hotové, většinou šité na míru (jeden ze svatebních zvyků byl ten, že nevěsta koupila oběma matkám stejnou látku na šaty), maminky měly zajištěny dodávku zákusků i masa, zamluveny kuchařky do kuchyně...

Ve čtvrtek před svatbou se pekly koláče – u nás čtyři druhy: tvarohové buchtičky, makoví koníčci, ořechové rohlíčky a trnkové (čti povidlové) koláčky s prostřiženým křížkem. Taky bylo dobrým zvykem, že pečení koláčů se nevěsta neúčastní, aby si nezapekla štěstí, zato tetiček a súsedek bylo kolem plno. Odpoledne se dovezly bedýnky s cukrovím a tak se do papírových sáčků chystala výslužka – každý host dostal jeden pytlík, ve kterém byly jak koláčky, tak výběr ze zákusků; zvlášť významní hosté (svědkové, starší drúžka a mládenec, stařečci a kmucháčci) dostali těchto dobrot celou krabici.

Koupačka v Dyji 25. 3. 2021

Koupačka v Dyji 25. 3. 2021

Tatínkové měli na starost pitivo – a to jak alkoholické, tak nealkoholické. Takže se do baráků natahalo nepočítaných beden žlutých a červených sodovek (limonád) a piv; lahvovalo se víno a gořalka – tyhle komodity bývaly naštěstí z domácích zdrojů, ba mnozí měli schovanou slivovicu či marhulovicu z roku, kdy se nevěsta či ženich narodil. Pravda, při stáčení do lahví se tatíci většinou docela upravili, takže na druhý den byli k nepoužití, ale s tím už matičky tak nějak počítaly – teda spíš s něma nepočítaly (;o). Holt moravské ženy byly (a věřím, že pořád jsou) nezmarky.

Kdy ale byli chlapi potřební, tak to byl pátek. Protože v pátek se vyklízelo! Abych to uvedla na pravou míru – chápejte, tenkrát se svatba odehrávala především doma! A když se vám má do baráku vlézt cirka padesát cizích lidí (a to se držím hodně při zemi), tak se jim musí udělat místo! A to se dělalo tak, že se z ložnice a obýváku vystěhoval veškerý nábytek (většinou na mlat, v létě pod násypy), koberce se smotaly a odnesly na hůru (půdu) a nanosily se vypošťaný (vypůjčené) stoly a židle od súsedů (zároveň se půjčovaly i talířky, hrnky, skleničky a příbory, hrnce do kuchyně a další nutné nádobí). A na takovéto manévry bylo chlapské sile třeba, protože tenkrát byly ty harmary (skříně) poctivé ze dřeva a tudíž sakra těžké.

Když se naši brali

Když se naši brali

A když totok všecko bylo nastěhovaný, tak nastupovaly děvčiska, aby zdobily. Stoly se prostřely bíle prostěradly a přes ně šel většinou igelit (víme, jak po takové hostině ty stole vypadaly). Mezitím bylo vysláno dívčí komando, aby u sousedů vyškemralo hrstě krušpánku na zdobení (krušpánek nebo-li buxus). Větvičky krušpánku se přišpendlovaly okolo stolů a také na záclony. A hlavně, hlavně se z něj smotaly dva věnečky, které se přivázaly na dlouhé bílé pantle, které se v sobotu v kostele při obřadu pokládaly na hlavu nevěsty a ženicha! Další děvčata vázala rozmarýny (nejprve bílé mašličky, které se následně vázaly na snítky rozmarýnu), které skládala na táce, k nim přikládala špendlíky na malé talířky, aby vše bylo nachystáno a po ruce, až v sobotu začnou přicházet svatebčané.

Naši jako svatebčani

Naši jako svatebčani

Tak to byly samé starosti, ale před svatbou je i jedna velká radost! A to je zpívání svíce!! Víte, co je to svíca?! Svíca je velký čtvrteční předsvatební mejdan!! Nevěstini a ženichovi kamarádi (pozor, svícu většinou slaví každý zvlášť!) se sejdou před domem (pokud není inzerováno, že se koná třebas ve sklepě), zazpívají písničku, složenou přímo na onu osobu a jsou vpuštěni dnu! A pak se zpívá, vykládá (hovoří), jí a (s prominutím) chlastá až do kuropění... je jasné, že po takovém tahu je většina mládeže včetně budoucích novomanželů totálně mrtvá, takže pátek je den regenerace (zatímco rodičové potí kríf, aby vystěhovali ořechovú ložnicu po stařečkách, a nachystali svatební tabulu, hodnou významného dne).

Hmm – tak jsem se tu rozepsala o tom, co svatbu předchází. Takže to pravé svatební veselí se necháme na příště, jo?!

Přeju vám, aby přípravy na různé slavnosti byly spíše povzbuzující než vysilující – vaše YGA

Poznámka k pečení koláčů: snad jediná nevěsta, o které vím, že si pekla koláče, jsem byla já! Zatím to vypadá, že jsem si štěstí spíš upekla než spálila. Díkybohu (:o)))

Poznámka ke svíci: nezapomenutelná svíca byla naší nejstarší sestry Marušky – slavili jsme ji ve sklepě u budoucího švagra Libora (tenkrát mi bylo sladkých patnáct) a myslím, že naši byli docela překvapení, když se domů dopotáceli čtyři zelení zombíci (i s Liborem) už v jedenáct hodin... v pátek dopoledne (:o)). Ale nezabili nás a na druhý den se svatba konala ve vší parádě... a všichni jsme byli krásní!

Poznámka k nostalgickým fotkám: na fotkách jsou moji rodiče – ta první je jejich klasická svatební, na té druhé jsou za svatebčany. Byli překrásní...

Foto: Yga a její archiv. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.

Yga Neviditelný pes


zpět na článek