To by se zkušenému vůdci stát nemělo. Ta parafráze na titul J. Herriota je záměrná. I já chci ukázat, jak je práce se psy nevypočitatelná a člověk může vypadat jako, řekněme, ne zrovna zkušený profesionál. (Ono to, jak člověk skutečně vypadá, by korektor nepustil jako nevhodné slovo.)

Letos jsme se opět vypravili na všestranné zkoušky v Třeboni, Rožmberský pohár. Jsou to prestižní zkoušky s krásným slavnostním zahájením.

Slavnostní zahájení u Schwarzenberské hrobky (jiné zkoušky)

Nástup před zkouškami (jiné zkoušky)

Startovaly Skye i Laudie. Tu slavnostní atmosféru jsme si užili jen na začátku. Samozřejmě jsme se rozlosovali do jiných skupin, tak jsme opět řešili, ke komu se vnutit. Naštěstí mě se Skye kamarádsky vzala kolegyně. Laudie vypadla hloupě hned první den. Skye pokračovala s nějakými šrámy i do druhého dne. Prostě rozhodčí chtěli něco trochu jiného, než jsme měli natrénované.

Druhý den už tedy jezdil Pavel s Laudií s námi, protože už nestartoval. Druhý den byly disciplíny v lese. Dopoledne, i přes mé obavy, dopadlo výborně a celé zkoušky jsme zakončovali takzvanou prací na pobarvené stopě, krátce barvou. Tady je netypické, že si člověk musí trasu losovat, asi aby si nemohl předem prohlédnout cestu, protože to je jediná stopa, kde jde vůdce za psem. Běžné stopy, kde se zvěř táhne po poli nebo louce, jsou kratší a pes jde sám. Na barvě vede trasa lesem zhruba 500 nebo i více metrů. V Třeboni jsou trasy opravdu náročné, kromě výmolů, vývratů a podobných překážek jsou tam odvodňovací příkopy. Letos bylo hodně vody, takže některé příkopy byly docela plné.

Jak je u mě zvykem, vylosovala jsem si tu nejhorší trasu, obávané číslo 10.

Začátek stopy si musí pes pořádně „načichat“ (jiné zkoušky)

Skye se nesmí do stopy nutit. Proto na takzvaném nástřelu, začátku stopy, stojím a povídám si s ní, že budeme hledat stopičku, že je šikovná a určitě ji najde. Skye se tváří, že nápadný nástřel nevidí, a obejde si okolí na jednu i na druhou stranu, kdyby se tam skrývalo něco zajímavého, a celkově se tváří, že tedy fakt neví, co po ní chci. Pak se samozřejmě rozejde po stopě a obvykle správně. Chodí se na dlouhém řemeni, takže pomaličku udělám pár kroků a povoluji řemen. Když se rozejde a natáhne, škubne jí to trošku obojkem a ona se mi dost často vrátí, aby zkontrolovala, jestli je vše v pořádku. Takže musím předvést další představení, že je moc šikovná a že tohle bylo správně. Pak se teprve rozejde doopravdy. Tentokrát nebylo přemlouvání ani moc dlouhé, dokonce se ani nevrátila po natažení řemene. Šla docela jistě, i když pomalu a pečlivě. To bývá dobré znamení.

Došly jsme k prvnímu příkopu, přes který byly položené klády. Jeho překonání bylo snadné a dokonce jsem viděla kapky krve (barvy), tak jsem si byla jistá, že jdeme správně. Vše vypadalo dobře až k druhému příkopu. Na mapě je kreslený jako občasný potok, podle stavu vody. Letos bylo vody opravdu hodně, takže příkop byl skoro plný. Skye ho přeskočila a já se udatně vrhla za ní. Vzhledem k mým možnostem docela dobře, dopadla jsem těsně pod hranu příkopu na druhé straně nad vodou. Zrada byla, že tam byl břeh porostlý mechem a mokrou trávou, takže mi začaly ujíždět nohy a já se nořila do vody. Nakonec mi bylo vody těsně pod prsa.

Aport kachny (na jiných zkouškách)

Musela jsem pustit řemen a škrábala se za pomoci rozhodčích z vody. Skye stála vyjeveně kousek od nás a nevěděla, co si má o celé situaci myslet. Trénujeme ledacos, ale obvykle jí panička nemizí v příkopě ve vodě. Navíc mě dva cizí páni tahali z vody a Skye nevěděla, zda je to správně nebo mi ubližují a co má dělat. Samozřejmě pak ze mě crčela voda, což také není pravidelná součást tréninků. Skye byla úplně zmatená. Šla jsem ji hned uklidňovat a lehce jsem ji pobízela, aby zase našla tu stopičku. Ona byla velmi zmatená, chodila v kruhu, tu si ukousla trávu, tu vzala větvičku. Obojí je neklamnou známkou psa, zcela vyvedeného z míry. V tu dobu jsem byla skoro přesvědčená, že se nevzpamatuje a stopu nedojdeme.

Zase jsem si ji vzala k noze, dala jsem jí další pamlsky (byly dobře vlhčené) a moc jsem ji chválila. Nakonec se nejistě pustila dál po stopě, ale po chvíli jsme takzvaně sešly, to znamená, že se stopy nedržela a šla jinudy. Rozhodčí nás vrátili na stopu a Skye se opět po dávce chválení rozešla. Za chvíli nám zase troubením oznámili, že jdeme špatně, ale než jsem stačila něco udělat, Skye „chytla vítr“, zabočila zpět na stopu a dál táhla jak tažný pes. Druhý rozhodčí naštěstí zavolal na prvního „už je nech, už se nasadila na stopu sama“ a nechal nás pokračovat. To bylo štěstí, protože kdybych ji zastavila, už ji znovu nenasadím. Myslela by, že udělala chybu a vzdala by to.

Konec pak už jsme jely jak po kolejích. Už jsem ji nestíhala, nemohla jsem popadnout dech, ale netroufla jsem si ji zastavit. Normálně to jde, ale se psem, kterého jsem zázrakem namotivovala pokračovat, jsem si to nemohla dovolit. Tak jsem cestou v lese nechávala kousky plic a na těžký kyslíkový dluh jsme konečně došli k srnčeti na konci barvy. Chvíli jsme lapala po dechu, ale pak se zahlásila, že jsme dosledovali jeden kus srnčí zvěře, odehrál se celý ceremoniál pocty zvěři, kdy musí všichni smeknout klobouk, trubač zatroubí fanfáru a rozhodčí předá úlomek větvičky pro vůdce i psa, zvěři se dá takzvaný „poslední hryz“, to znamená, že se vloží část z obdrženého úlomku do tlamy zvířete. Všichni stojí v pozoru a celé je to velmi slavnostní. Dokonce ani moje funění to příliš nekazilo.

Skye aportuje cokoliv

Pak nás spolu se srnčetem naložili do terénního auta a jeli jsme k ostatním, kteří už byli nervózní, kde jsme tak dlouho. Hodnocení bylo jasné. Skye dvakrát sešla ze stopní dráhy, tak jsme dostali známku 2 (2 body ze 4 možných) a vůdce pochvalu za statečnost. Trochu mě mrzelo, že Skye dostala sníženou známku i z radosti z práce. Já bych asi brala ohled na mimořádné okolnosti, ale rozhodčí byli přísní a to dlouhé přemlouvání, aby přece jen pokračovala, nám ohodnotili. Rozhodčí mi potom říkal, že když mě tam viděl, jak ze mě crčí voda a snažím se uklidnit úplně rozhozeného psa, tak byl přesvědčený, že to vzdám.

Naštěstí jsem měla v autě rezervní boty, ponožky i kalhoty. Svetr částečně uchránil před namočením bederní pás, spodní triko a vestu jsem sice měla mokré, ale ty jsem jen svlékla a nacpala do tašky. Tak jsem jen vyždímala rukáv a jelo se dál. Naštěstí nebyla velká zima. Vrátili jsme se na základnu počítat výsledky. Je fakt, že jsem asi byla nejzajímavější účastník a musela si vyslechnout několik účastných rad a naštěstí i několik vtípků na svůj účet. V takové situaci jsou vtipy lepší. Na poznámku, že vlastně jsem si už vybrala cenu pro vítěze – slatinnou koupel, jsem už odpověděla, že jsem v lázních Třeboň sice nikdy na procedurách nebyla, ale mám pocit, že se obvykle koupele nedělají venku v příkopu a k tomu 27. 10. Ostatně, to už mi bylo hej a dalo se žertovat.

Portrét neupravené Skye.

Skye ve výstavním střihu

O obtížnosti zkoušek a přísnosti posuzování svědčí, že nikdo nedošel v 1. ceně (hodnocení výborně). My jsme došly zhruba v polovině startovního pole. Ale byla jsem strašně vděčná, že Skye nezklamala a i přes naprosto nestandardní situaci dokázala dojít aspoň takhle. Než jsem se naučila, jak se na ni v krizových situacích musí, tak jsme dříve párkrát vypadly. Tentokrát šla celé zkoušky velmi pěkně. V podstatě i ten výsledek barvy musím považovat za úspěch.

Poučení po mě by se také našlo. První poučení je všeobecné: člověk nikdy netuší, co se na zkouškách může zvrtnout a co ho překvapí. Druhé poučení je: věř svému psovi a nevzdávej to. No a třetí je značně osobní: mám já tohle ve svém věku, nadváze a nevalné kondici zapotřebí? Ale to poslední poučení zní sice rozumně, ale já rozumná nejsem. Tak asi příští rok zase něco vyzkouším. Doufám, že tentokrát to nebude se slatinnou koupelí.

Foto: archiv Žampachovi