Uvědomila jsem si, že z mých předchozích povídání by se zdálo, že naše fletí holky žijí jen lovem, soutěžemi, případně výstavami. V podstatě opak je pravdou. Většinu času prožijí jako normální městský pes, který má k dispozici celý byt. Prostě gaučák.

Jaký je tedy civilní život loveckého fleta?

Velká smečka je v pohodě

Když jsme si pořizovali Áju, naši první fletku, ani jsme netušili, že je to lovecké plemeno. Pak jsme zjistili, že musíme složit nějaké ověření vloh (někdo to považuje za zkoušky, ale v podstatě je to bonitace povahy). No dobře, řekli jsme si, ty vlohy ještě jo, ale lovecké zkoušky? Nikdy! Jakmile člověk řekne „nikdy“, osud se zlomyslně zašklebí. Tak se z nás stali lovečtí kynologové.

Teď máme k Áje její dceru Ginny, vnučku Derry a ve spoluvlastnictví ještě Fleur, Áji pravnučku. Fleur bydlí u známých jen pár kilometrů a často ji bereme cvičit. Do smečky ještě patří náš Eda, mladý pes z Dánska, ale ten bydlí na Moravě a u nás je jen hostem. Občas hlídáme některé odchovy a chodíme cvičit s kamarády a jejich retrívry (labrador, golden). Jsme v okolí známí tím, že máme blíže neurčený, proměnlivý počet velkých černých psů, kteří jsou však vychovaní a hodní. Proto se nás okolí nebojí (i když první reakce, když vyběhne 3-5 fletů bývají různé, někdy obdiv, někdy děs).

Při rozdávání pamlsků nejsou spory

Ale naše holky jsou především domácí psi, kamarádi. Ráno začnou s tím, že zjistí, co máme ke snídani. Někdy symbolicky kousek dostanou, někdy ne, ale naučili jsme je nežebrat. To ještě trochu dospávají. Rituál pokračuje tím, že před odchodem do práce dostanou „výpalné“, nějakou sušenou dobrotu. Teď odcházím později než manžel, ale stejně čekají na výpalné od něj. Ode mě pak už nic nedostanou. Pak prospí dopoledne, případně se povalují ve vjezdu tak, aby mohly sledovat provoz na ulici. Seřvou kolemjdoucí psy, hlásí, když se někdo odváží zastavit u plotu. Nenávidějí brusle inlajny a skejtbordy. Asi jim vadí ten zvuk na dlažbě, či co, ale reagují hrozným řevem.

Malý Eda na pozorovatelně (je mu jedno, že v záhonu)

Návrat z práce nepřeslechnou sousedi v okruhu asi tak půl kilometru. Holky kvílejí, štěkají. Jsou úplně hysterické, že nám trvá dlouho odemknout (někdy i 20 vteřin, protože buší do branky a nemůžeme se do zámku trefit). Přiznám se, že skáčou. Nedokážeme jim to tvrdou poslušností zakázat. Derča si teď přinese hračku, tak nás radostně neokusuje. Ája už tolik neskáče, o to víc řve.

Když je kdokoliv z nás doma, dělají kontrolory. Chodí s námi po domě a kontrolují, co děláme. Když si čteme, rozvalí se nám pod nohama. Při vaření asistují. Ne že by vysloveně žebraly. Vědí, že nesmí. Ale kontrolují, co dělám. Obvykle na nejnevhodnějším místě, takže pohyb po kuchyni je náročný. Ale psi jsou spokojení. Kontrolují, když jdu dát prádlo do pračky, jdou se mnou věšet. Bohužel i při vytírání občas projdou přes vytíraný kus a hodnotí kvalitu práce. Kupodivu poté, co projdou, je kvalita umyté podlahy nevalná.

Ája miluje luxování. Lesklé části luxu totiž házejí prasátka a Ája je chytá. Je to gamblerství, vzniklé v mládí, když jsme jí pouštěli laserovou tečku na podlahu. Laser šel poté, co Ája začala zřetelně vykazovat známky závislosti, spát, ale Ája honí od té doby jakákoliv světýlka. I po 10 letech. Ginny úklid nemusí. Obtěžuje ji. Derča je rozladěná, že příliš pobíhám a ona za mnou nemůže. Prostě kdo potřebuje dokonale uklizenou domácnost, ať si radši psy nepořizuje. Řekla bych, že fleti nejsou výjimka.

Honička

Odpolední procházka je nutností. Máme několik okruhů, většina z nich nepřesáhne 5 kilometrů. Máme výhodu, že bydlíme kousek od řeky a holky se mohou skoro každou procházku vykoupat. Když říkám skoro každou, tak to tak myslím.

Fleur

Do vody lezou nejen v létě. Pravda, když je zamrzlo, tak tam nesmějí, už se nám propadly na ledě. Také s vyšším věkem už si v listopadu většinou nechodí zaplavat, jen smočí nohy, případně břicho. Naučily se, že do bahnitých smrdutých struh nesmí. Tam vlezou jen ti, které máme na hlídání.

Jsou zvyklé na běžce, cyklisty, kočárky a nevšímají si jich, dokonce se umí na pokyn vyhnout. Jen na ty brusle in line je radši bereme k noze, ty opravdu nemají rády a jsou schopné vystartovat. Nekously by, ale je to nepříjemné. Cizí psi je moc nezajímají. Mají pár starých známých, se kterými se pozdraví, ale smečka se prostě chová jinak. Vystačí si mezi sebou.

Spolu si dokážou hrát. Nejčastěji Derča s Ginny nebo s Ájou. Vzácněji všechny tři. Bába i ve svých 11 letech je ochotná se honit a zakusovat. Rychlostí už nestačí, ale holky na ni počkají. Je zajímavé, že jak Áje ubývají síly, tak ji mladší respektují a brání. Ona je sice ještě schopná se postarat sama, ale co kdyby. Tuhle se pokoušela na Áju vytahovat mladá ovčanda a Derča na ni vyběhla s vrčením celá zježená.

Derry

Smečka je velmi soudržná. Když máme někoho na hlídání (většinou je to náš odchov), tak trvá několik dní, než nováčka holky přijmou. Je jedno, jestli je to pes nebo fena, chovají se ke všem stejně. Nejprve je to pasivní tolerance (koho ́s nám to zase přitáhla...), později se opatrně začnou zajímat, kdo to je. Za pár dní nového člena přijmou.

Většinou ho první olíže Ája. Derča chvíli žárlí, pak si začne hrát a vychovávat. Ginny je dlouho nový člen lhostejný, hlavně že neotravuje. Ale tak po týdnu je to plnoprávný člen smečky. Fleur už ani neberou jako cizí. Ta je naše, jen často odchází s jinými lidmi... Je fakt, že smečce vládla vždy Ája a držela tam pořádek. Teď ji spíš nahrazuje její vnučka Derča, aspoň v tom udržování pořádku mezi mladými. Ginny má radši svůj klid (ať se haranti třeba sežerou, jen když mi dají pokoj), ale jako ochranka by fungovala skvěle.

Někdy se jdou jen proběhnout bez jakéhokoliv cvičení. Často bereme nějaký aportík, nejčastěji látkový „dummy“ (půlkilový válcovitý aport, který se dá použít i do vody). Jen tak pro zábavu jim hážeme na louce nebo do vody, někdy si hrajeme na „ztracenou“ a holky dohledávají. Musí vždy hledat jen jedna, aby se nekazily a postupně se vystřídají.

Nedám!

Trénujeme jen někdy, se zvěří už chodíme minimálně a teď hlavně pro Fleur. Proto už ani nemusíme příliš obnovovat naše kontakty na psychiatrii, většinou se už chováme poměrně normálně. Také jsme naučili holky přivolání na píšťalku. Zjistili jsme totiž, že náš řev děsil kolemjdoucí ještě víc, než sami psi. Písknutí je vnímáno jako celkem neškodné. A to, že se pes otočí a poslechne, je bráno div ne jako cirkusový trik. Zdaleka ne každý městský pes je vychovaný.

Večer se holky rozmístí po bytě v závislosti na náladě a teplotě. Když je horko, spí Ginny radši v chodbě. Derča je vždy u postele, Ája podle nálady. V noci neotravují, jen pokud nutně potřebují vykonat potřebu, tak nás vzbudí.

Eda v plné práci

Takže náš všední den se nijak neliší od všedního dne jakéhokoliv jiného majitele psa. Flet dokáže být spokojený, pokud může být se svými lidmi. Ani není takový polykač kilometrů, dalmatini potřebovali delší procházky. Zábavu mu je schopen poskytnout i člověk, který zůstane normální a nezačne se svým psem cvičit lovecký výcvik.

Výcvik je jakýsi nadstandard, ve kterém jsme se našli my i psi, ale není základem života. Tím je dát psovi lásku, péči a společnost. Špičkoví sportovní psi znají jen kotec a práci. Proto nechci špičkové sportovní psy. Přišli bychom o to, že se nám rozvalí večer pod nohama, když píšu, tak mi občas dloubnou čenichem do lokte, co jako dělám, že si jich nevšímám. Jsme prostě spolu.

Foto: autorka, Z. Pokorný, M. Bulant. Klikněte do obrázku a podívejte se do fotogalerie!