Když začal bílý muž osidlovat velkou jižní zemi, tehdy známou jako Terra Australis Incognita, tak neměl potuchu o tom, že oproti staré dobré Anglii je zde vše jinak. Právě proto, první kolonisté, z velké většiny trestanci, zde málem vymřeli hlady. Jak pěstování plodin, tak i chov dobytka se od zvyků ve staré zemi natolik lišily, že nic nefungovalo, a postupem doby byli osadníci nuceni naučit se nový přístup k věci.

Ať už z nostalgie, neznalosti anebo blbosti, tito osadníci vypustili do zdejšího prostředí zvířata, která rychle zdomácněla a díky tomu, že zde neměla žádné predátory, tak se nechutně rozmnožila. O králících to je notoricky známo. Dovezli si je už první osadníci, původně na maso a později je vypouštěli do kraje, aby měli ze sportu co střílet. Díky příznivému počasí a mírným zimám se mohli králíci množit celý rok a tak již počátkem druhé poloviny 19. století nečinilo žádného znatelného snížení králičí populace, i když se jich jen v Jižní Austrálii za rok vystřílelo 2 miliony. V době velké hospodářské krize ve třicátých letech minulého století a za druhé světové války tito hlodavci zachránili mnohé osadníky před hladem.

A tak králičí problém v Klokánii přetrvává dodnes. Podobně to dopadlo s liškami, původně dovezeným k oblíbenému sportu lovu na lišku. Lišky zdecimovaly zdejší faunu a dodnes jich po krajině pobíhá 6.2 milionu. Nejinak to dopadlo s kozami, (2.6 milionu), osly (5 milionů), velbloudy (v roce 2003 – 05 kolem 1 milionu ve vnitrozemských pouštích, původně dovezený jako tažné a pracovní zvíře), vodními buvoly (na světě se jich chová přes 100 milionů a drobečci váží kolem jedné tuny s rohy o rozpětí přes 3 metry), myšmi domácími a ropuchami dovezenými z Jižní Ameriky původně k hubení brouků na cukrové třtině. Brouky jim žrát ani nenapadlo a zaplavily celý sever kontinentu. Díky tomu, že jsou jedovaté a zvíře, které je uloví a sežere, pojde, zdecimovaly domorodou faunu. Dají se lehce ulovit, nejsou rychlé, zato dorůstají obludných rozměrů a dobře vyvinutí jedinci váží až 2 kg. Zdivočelé kočky jsou kapitolou samy o sobě. Jsou to úspěšní predátoři, kteří zdecimují místní faunu a za několik generací v divočině dorůstají obludných rozměrů velikostí připomínající rysa.

Nejinak to dopadlo s koňmi, kteří jsou k práci na farmách používáni méně a méně. Zastupují je motorové čtyřkolky a malé helikoptéry. A tak jsou zde koně určeni převážně ke sportu a rekreaci. Zdejší klima je k nim nadmíru přívětivé a tak ti, co zdivočeli, se začali vesele množit a dnes jich po kontinentu pobíhá kolem jednoho milionu. Zde se jim říká brumbies (vyslov brambís a jednotné číslo brumby – bramby).

Brumbies ve Sněžných horách v Austrálii, foto G. Švehla

Snad nejznámější jsou ti ze Sněžných hor (také díky filmu Muž od Sněžné řeky), ale největší počty jich žijí opět na severu země. Kdo se chce pokochat pohledy na tyto krásné koně, tak zde je spousta fotek.

Hřebci si svoje teritoria značí hromádkami koblih a svoje stádečka klisen si pečlivě střeží. Když se vyskytne konkurent, tak dochází k urputným bojům, kdy teče i dost krve, a tak hřebci jsou i dosti zjizvení koně. Brumbies jsou chytáni na vylepšení krve chovných koní, stříleni na maso na export (Australan by kamaráda koně nesežral) a kůže a srst na plst a kožené výrobky.

V poslední době se vedou vášnivé debaty o regulaci jejich počtů. Ochranáři versus milovníci koní. Regulace znamená střílení krásných zvířat z helikoptér, ponechat stávající a stále rostoucí počty brumbies znamená značnou devastaci krajiny. Dilema, které se stále přetřásá i v parlamentu.

Psáno 18. 01. 2016.

Fotografie si můžete prohlédnout i přímo zde za Rajčeti.