Tak už jsem tu zas. Dneska vám napíšu, jak je to mezi námi chlapy – jako mezi námi čtyřnohými chlapy (:o)).

Nebo dobrá – nejprve, jak je to se mnou a pánečkem. Tak dobrý, už je vycvičený – kupuje nám (mně i Brooke) rohlíky a vždy je v prádelce vydá (sice jenom po kousíčkách, ale nakonec je to dle hesla „Do psího čumáku denně rohlík bez máku!“), ani už nemusíme naznačovat. Ovšem jeho slovník je stále monotónní – nejčastěji slyším „Ty jsi fakt blbec!“ (když se mi připlete do cesty) nebo „Tak ho konečně ze mne sundej!“ (když si na něj lehnu u televize) anebo „Pusu dávej paničce!“ (když mu ukazuju, jak jsem rád, že je s náma doma). No ale v každé rodině je něco, u nás je páneček (:o))).

Co to tam máš?

Teď už k hlavnímu tématu, a to je Já a kocour. Nevím, jestli víte, že v našem domku žije i rezavě mourovatý kocour Zikmund. Panička měla ze začátku strach, jak mne přijme (vůbec nechápu, proč), a aby se nám náhodou neodstěhoval (pche, stále nevím, proč by to dělal). Ale je prý fakt (říkala panička), že na mne si zvykl daleko rychleji než kdysi na Brůčku. To bude to kouzlo mé osobnosti a navíc – šak sme chlapi, tož co bysme se nakonec nesrovnali!

Tož je pravda, že se dost honíme – teda já ho honím a on prchá. Když se nehoníme, tak se bijeme – teda já se chci hrát, ale Ziki mne mlátí packama – sedne si na zadní a těma přednímá máchá kolem sebe jak bojovník kickboxu. Sem tam nějaký ten pravý či levý hák schytám. Ale je to nespravedlivé – když mne Zikmund mlátí, tak panička dělá, že jakoby nic, ale když já ho pošťuchuju nosem nebo ženu svinským krokem po dvorku, to se začne ječet a nadávat a sakrovat – a na koho, na koho? Na malé černé štěňátko! Jako bych mohl někomu ublížit... cože? Cos říkal, Ziki? Že bych tě mohl zavalit svým metrákem živé váhy? Ty jsi úplně šiši, ne? Jaký metrák, pouhých čtrnácte kileček!! Že je to furt o deset víc než máš ty? No tak máš si nachytat víc myšek – já si na louce poctivě lovím a podívej, jak mi jdou k duhu. A vůbec, co mi kecáš do článku, řekni si o svůj vlastní... a má to!

Zhnuseně odcházím jako vítěz.

Ale vraťme se k věci. Prostě jsme si na sebe docela rychle zvykli a večer jdeme spát všichni do ložnice, abychom ve dvě v noci dali ještě jeden rychlý mač na horní schodišťové podestě – tam je to nejlepší, protože je tam plovoučka a tak je slyšet celým ztichlým domkem, jak si to rozdáváme. Pak se panička vypotácí z postele, vypustí Zikiho na dvůr (mě už ne, už jsem velký a vydržím celou noc bez venčení), zapadne opět v bezvědomí do betle a o půl šesté je už jako rybička ... pravda, trošku leklá.

Opravdu tam něco bylo.

Takže zatím je to dobrý. Na vycházky chodíme, jídlo dostanu, cvičit se snažíme (ale nevím, nevím, panička si pořád plete povely, navíc nám do toho mluví druhá panička a v poslední době se mi zdá, že já mám z nich největší rozum a snažím se ho prosazovat, což nelibě nesou obě dvě) a hraček mám plnou bednu a chodí k nám takový malý skříteček (prý jakási praneteřka) a taky si rozumíme. Vím, že musím na ni opatrně (a ani mi to nikdo nemusel říkat) – neskákat a neštěkat a neohánět se zubama a nepřetahovat se o hračky – a ona se zase vůbec nebojí. Jsem dobrý pejsek (:o)).

Tak to by bylo zatím všecko... mějte se hezky – Váš Ernest od Vaší YGY

Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo tady na Rajčeti:

http://yga.rajce.idnes.cz/2016_Ernest_a_Zikmund_v_maji