PSI: Egonova Děsná psina aneb Adopce

Tak jsem se zas po čase dočkal společnýho víkendu. Chalupy s celou smečkou! Vona celou cestu vobhlížela svěží trávniky kolem rodinnejch domků: „To se těším, jak se mi ta tráva od minule chytla! A přehážeš mi kompost? Abych měla pěknou hlínu? Pro vás na rajčátka.“

… Škodovka zastavila. Páníček vodevřel vrata a vjel na zahradu. Vona přilepila nos na vokýnko: „Ježišmarjá, co to je? No to snad ne! To je otřes. Já to nepřežiju! No koukni…“ A prstama ve vzduchu začala počítat: „Dva…čtyři…osum…šestnáct…třicet dva…šedesát čtyři…devadesát šest! Panebože! Už je tady zas!“

Panebože! Už je tu zas? No to je bezvadný! Muj kámoš krtek se vrátil! Ten, co mi věrně pomáhá. On kypří a já reju!

Egon | foto: Petra Baďurová

Všude to vonělo čerstvou hlínou. Voběh jsem dům dokola a kličkoval mezi hromádkama. Do jedný jsem zabořil čumák až po uši. A hrabal. A hrabal. Ať všichni viděj, že nejsem ňákej městskej břídil. Ale pochvala nepřišla. Překvapeně jsem na pandu pohlíd. Byla zticha. Zarytě tam stála a vůbec nekoukala na mě. Na zkypřenou zahradu. Zírala přes plot do ulice. Pak se zvolna votočila a řekla: „Nesnáším přírodu! Miluju beton.“

Vzala z dřevniku lopatu a mýmu kámošovi hrabalovi dílo zničila. Brala to systematicky. Jednu kupku po druhý mu srovnávala se zemí. A už zas byla ve svý kůži: „Tak tohleto musí potkat zrovna mě? To snad je ňáký spiknutí. Krtek, a teď ještě ten pes! Víte vy, kolik to osivo stálo? Já se snad nikdy pořádnýho trávníku nedočkám! Chci emigrovat. Hned teď. Do Anglie. Nebo do Holandska. Nebo kamkoliv, kde je tráva hustá a v jednom kuse. A ještě jsem si ulomila nehet! Hele!“

Egon | foto: Petra Baďurová

Páníček seděl, jednu nohu přes druhou, popíjel kávičku na lavičce u zahradního stolku. Dělil se se mnou vo bébé sušenky. Jednu von a druhou já. Koukal na její tanec s lopatou a řikal si pod fousy: „Nech krtka žít! Třeba se pak přestěhuje, že je tady nuda. Ty ho nevypudíš. Ani když ho odneseš do polí.“ A Vona zavolala z kleče: „Cos to říkal? Můžeš hlasitěji? Nerozumím!“ A páníček na to potichoučku: „Má totiž orientační smysl. Né jako ty. Ale nám je to fuk, viď, zlato moje,“ mrknul na mě. „Aspoň ti nedaj ty díry tolik práce, když to máš tak hezky připravený. To se ti to bude hloubit.“ A Vona si stoupla a dala ruce v bok: „Říkal jsi teda něco? Co jsi to říkal? A proč mu dáváš ty sušenky? Jsou přeslazený. Stačila by mu snad jenom půlka!“ A páníček se zakuckal, až mi vyprsk kus bébéčka na kohoutek.

A pak jsme čekali. Co na to muj pilnej kámoš krtek. Vona ve střehu, bradu vopřenou vo rejč. Tlustý rukavice na rukou. Přes rameno přehozenej kus hadru. „Vidíš to? Támhle v záhoně se teďko pohla hlína! Počkáme, až se začne dobejvat ven. Podrejpnu ho! Pomůžeš mi? Hlídej!“ A tak já si sednul vedle ní, pozoroval zem a čekal. A pán si přehodil druhou nohu přes tu první a se zájmem taky mířil svuj zrak na záhon.

Asi za hodinu se hlína trochu zdvihla. Já skočil, ale nic z toho nebylo. Za další půl hodiny se vrchol hlíny zase hnul. Vona bleskurychle bodla rejčem a krtek vyletěl vobloukem na trávnik. Já ho lap. Že si budem hrát. Ve vteřině jsem vo přítele zase přišel. Vytáhla mi ho z huby a zatřásla mi s ním před vočima: „Fuj je to! Je chráněnej. A má blechy!“ A hodila přes něj hadr. „A jaký má tlapy obrovský, v poměru k jeho tělu. Je to predátor. Viděls ty drápy? Víš, kolik se mu za ně vejde baktérií? Přitom je tak maličkej. Ještě že vlčáci nemaj měřítko jako krtek. To bys tady těma pazourama udělal pěknou paseku. Podhrabal bys klidně celej barák! Jako bagr. Jako by to takhle nestačilo.“

Lapený krtek | foto: Petra Baďurová

Vomotala krtka hadrem těsnějc a vydala se za branku. „Ták je hodný. Je to pašák,“ vykládala mu. Když se po čase vrátila, hlásila nám hrdě: „Odnesla jsem ho až za potok. Za asfaltku. Ten už se nevrátí. Zachránila jsem ho. Ty bys ho bejval sežral. Jako nějakýho buřta.“

Zavládlo příměří. Vona začla znova vysejvat trávnik. Páníček zapích rejč do kompostu. Vo starou břízu vopřel lopatu a síto. Místo automechanika se z něj stal zahradník. A já jeho parťák a pomocník hned přiskočil k dílu. Pán se vobouval do rejče a přehazoval vlhkou hlínu. Když jí byla kopka, lopatou ji nabíral a prohazoval sítem. Moje práce byla archeologická. Z kompostu provoněnýho šlupkama z jablek a z brambor jsem vytáh všechno, co jsem si tam vloni zahrabal. Na horší časy. Na co jsem zrovna vonehdá neměl chuť. S čim jsem si zrovna nechtěl hrát. Laciný špinavý latexový prasátko z čínskýho koloniálu. Šest drahejch zetlelejch tvrdejch kostí ze sušený kůže z indiánskejch plání. Co je Vona bez ustání kupuje v psim centru. Místo aby mi hodila měkoučkej biftek. Nebo kus vařenýho pajšlu.

Egon | foto: Petra Baďurová

Hora kompostu pánovi pod rukama rychle ubejvala, a tak jsem změnil rajón. Vybral jsem si záhon. A po něm skalku. Hloubil jsem díry a hlína lítala. I s cibulema kytek. Na její golfovej green, na dlaždičky i na vomítku baráku. Tu a tam jsem na ni pokradmu kouk. Seděla na plastový židli, usrkávala kafe z hrnku s ulomeným ouškem. Foukala si na čerstvě natřený rudý drápy. „No klidně. Hrabej si, jak je libo. Třeba do alelujá. Mně je to už jedno. Já s tímhle voraništěm už víc dělat nesvedu. Já mám hotovo.“

A tak jsem podle povelu pokračoval v hloubení kráterů. Najednou mě v čumáku zašimrala známá vůně. Krtek! Zabořil jsem znovu čenich do hromádky, nadskočil a zabral předníma tlapama. Za chvíli byla z hromady hluboká propast. Jaro je tu! A já jsem lovec. Skákal jsem od jednoho krtince k druhýmu. Každou chvíli se některej začal hejbat. A já vždycky štěknul haf!

Egon | foto: Petra Baďurová

Pán pořád přesejval a najednou ho slyšim: „Hele ho!“

Vyběh jsem tryskem ke kompostu. Taky Vona vylítla. Převrhla plastovou židli, kafe jí vycáklo na kalhoty. Fuj! zařvala a rozběhla se ke dřevniku.

„Sem!“ zařval pán a hrábnul po rejči.

„Počkej!“ zařvala Vona a v dřevniku popadla starej hadr.

„Dělej!“ zařval pán.

„Kde je?“ zařvala Vona a letěla s hadrem ke kompostu.

„Pozdě,“ řek pán.

Vtom se ale hlína začla zas hejbat a já do ní zabod tlapy. Pán mi zapích rejč pod nohy a nadebral i s hlínou mrňavý černý zvíře. Panda se zabořila kolenama mokrejma vod kafe do kompostu a hodila na krtka hadr: „Mám ho!“

Zvedla se a vopatrně tim hadrem mrňouse vobalila. Čouhala mu jen hlava a vobří packy s medvědíma drápama. „Podívej, je nějakej malej, asi mládě. Jak pěkně kouká!“ Pán povytáh vobočí a zadíval se do chlupatých důlků: „Nejsou krtci náhodou slepí?“ „Né úplně,“ řekla důležitě. „Oči má sice zakrnělý, ale má je. Jen nejsou vidět. Jsou skrytý v chlupech. Aby mu do nich nelezla hlína. Když hloubí tunel. Ve tmě. Potvora. Workoholik. A má antény. Místo fousů. A furt žere. Jako ty,“ podívala se na mě a já si představil misku plnou hmyzu, žížal, ještěrek, žab a myší. Místo granulí.

„No tak pojď, chlapče, půjdeš taky za potok,“ chlácholila vyděšený krtče. „Pěkně za maminkou. Architektkou. Za strouhu a za silnici tvrdou nepoddajnou! Ale nejřív si udělám záběr pěkně zblízka. Na, podrž ho!“ vrazila mrně pánovi a hnala se pro foťák.

Pak krtka čapla a po půl hodině dorazila celá udejchaná: „Odnesla jsem ho raději až na louku za kravínem. Byly tam moc pěkný hromádky, tak jsem ho tam přenechala do pěstounský péče. Hned se zavrtal do novýho bejváku!“

Šla si dát vodu na kafe, ale už ji zas pán volá: „Čoveče, hele!“ A zas zaryl do kompostu a podhráb dalšího malýho hmyzožrouta. Tak místo kafe zas mazala za vesnici. A když přilítla uřícená nazpět, podává jí pán smotek hadru: „Kde jsi takovou dobu? Máš tu třetího! Další túra.“

„Mám se vracet se strachem?“ volala pak už vod vrat. „Kolik maj takoví krtci dětí? Po cestě jsem přemejšlela, jak je v tý náhradní rodině asi přijmou. Jestli se nepoperou. Jestli je vezmou za svý, když z nich ucítěj člověka. Nebo dokonce tebe! Neměls ho v hubě, než jsem přišla, že ne?“ votočila se na mě a já se díval nevinně, jako sluníčko.

Egon | foto: Petra Baďurová

„Stejně se vám vrátěj,“ vystrčil za plotem hlavu soused. „Jedinej způsob, jak se jich zbavit, je vzít je po hlavě motykou. Nebo je hodit psovi!“

Páníček se vopřel vo rejč. Stanul tam jak rytíř s mečem a zaškaredil se na souseda.

Vona vzala mobil, zaťukala do něj a řekla mu: „Čau Jířo, máš chvilku?“ Pak vyprávěla bez ustání cosi vo pěstounský péči a vo anglickym trávniku. Najednou zmkla a zavyla: „Cože? No to Jiřino nemyslíš vážně! To přeci né. To já nevěděla! Tohle já nechtěla! Vždyť já chtěla jen kus trávníku souvislýho. Zelenýho…“

Strčila mobil do kapsy a poprvé v životě řekla moudrou věc: „Jsem úplně blbá.“

Zakejvala hlavou na mě: „Měla jsem ti je fakt raději dát sežrat.“ A zakejvala i na páníčka: „Tak si představ, že je ze mě vrah. Víš, co četla Jiřina na internetu? Že krtčí matka cizí mláďata zabije a předhodí je jako žrádlo svejm dětem. To mě bude do smrti pronásledovat.“

Zpoza živýho plotu se vynořil soused kulišák: „A víte, co jsem čet na internetu já? Že mláďat krtek mívá i sedum. Kolik že jste jich to vodnesla za potok?“

A já jsem v ten samej vokamžik ucejtil, jak se asi metr vod kompostu zlehka zachvěla zem.

Egon | foto: Miroslav Zajíc

Tak to je ukázka z úspěšné knížky Egon: Děsná psina, která nedávno vyšla v nakladatelství Titanic. Autorce Petře Baďurové se skvěle povedlo krátké texty z facebooku a blogu proměnit v knížku plnou kapitol, které se dají číst i samostatně na přeskáčku, ale tvoří celý příběh. Ti, kdo psa nikdy neměli, se o psech a pejskařích něco dozví a pejskaři se vžijí do situací, které dnes a denně sami zažívají. Vhodná je i pro starší děti a je v ní řada pěkných fotografií. Podařilo se jí čtenáře hodně rozchechtat a nakonec knihu zavírat se slzami v očích. Zkusila se totiž podívat na soužití psa s jeho lidskou smečkou jeho očima.

Protagonistou i vypravěčem knížky je jeden už hodně starý německý ovčák, který ale „v Německu jaktěživo nebyl a ovce zná jen přes plot na chalupě“, kam jeho dvounohá smečka s oblibou prchá ze „zasmraděný metropole“. Psí jazyk, odposlechnutý doma i od pejskařů na ulici, je nevyčerpatelným zdrojem zábavných dvojsmyslů i ironických postřehů, přesně cílených na každodenní radosti i strasti početné skupiny městských chovatelů psů. Jaké to asi je, být opečovávaným mazlíčkem v pražském bytě? Co by nám tak řekl na naši často přehnanou starostlivost, kdyby uměl mluvit: Co bychom se o sobě dozvěděli? Považovali bychom ho stále za svého nejlepšího přítele? A co je to za spolek tihle pejskaři?

S nadsázkou, notnou dávkou sebekritiky i kapkou černého humoru autorka v příběhu přijala roli nesnesitelné paničky, která svého psa (i zbytek rodiny) neustále vychovává podle kynologických příruček, ale nakonec většinou sama dostane lekci. Knížka je tedy také o lásce. O krásném bezpodmínečném vztahu, který se nemusí vyjadřovat slovy, ale který je stvrzován v různých situacích.

Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie!