PSÍ ROZCESTNÍK: Yoda v Chorvatsku II.

55 fotografií

Předchozí díl najdete zde.

V sobotu jsme opět vstávali brzo. Tentokrát nehrozily davy v Dubrovníku, ale chtěli jsme vystoupat na starou pevnost nad pirátským městem Omiš ještě za rozumné teploty. Neb sluníčko mělo zářit naplno po celý den a mělo být opravdu horko.

Tam nahoře je pevnost nad Omiší (pohled od zaparkovaného auta).

Cestou po opět zcela prázdné dálnici jsme se kochali pohledy na hru mlhy a sluníčka. Vnitrozemí je hodně kopcovité, skalnaté, plné hlubokých roklí. Úrodných plochých údolí je málo, většinou jsou to neschůdné, bujnou vegetací porostlé kopce, kde se nedaří ani pastevectví.

Tady už je pevnost blíž, už jsme zdolali podstatný kus kopce.

Omišská pevnost nad městem je 300 metrů nad mořem – u nás by to kopec vysoký nebyl, ale tady ta výška nad hladinou moře je opravdu od moře... Nešli jsme z nuly, ušetřili jsme si parkováním v boční uličce zhruba 50 výškových metrů. Ale výstup to byl stejně místy hodně strmý.

Chvilka k vydýchání

Bílé ostré kameny, minimum zastíněných míst, spousta zajímavých kytiček, občas nějaký ten rychlý pohyb ještěrek či háďat. Každý pohled dolů na pobřeží byl se stoupajícím terénem hezčí a hezčí. A pevnost se přibližovala, až byla dobyta.

Jsme nahoře

Jaro jí slušelo – mezi kameny kvetly kytičky, cestu k hradní věži lemovaly vlčí máky. A dole kýčovitě modrý Jadran a bílé pláže u ústí řeky Cetiny. Po svačině (i vody jsem nesla hodně, neb bylo jasné, že cestou se psisko nikde nenapije) jsme vyrazili zpátky a sestup nám šel výrazně rychleji.

Pevnost kvetla

Naše další cesta měla jeden spojující prvek – řeku Cetinu. Nejprve jsme se zastavili jen pár kilometrů od ústí na parkovišti, které je v sezóně využívané vodáky. Odtud vozí na raftech turisty dolů do Omiše. Teď tu byl klid. Jen pár rybářů.

Na strážní hrad Nutjak jsme museli kus dojít. Naštěstí cesta vedla po rovině a nebyla dlouhá, protože teplo už nám bylo značné. Hrad z konce 15. století chránil údolí řeky před nájezdy Osmanů. Opět povedená procházka – kytičky, motýli, velké stádo ovcí a koz, krásně modrá řeka pod námi i romanticky polorozbořený hrad.

A následoval delší přejezd autem. Stále podél řeky, která se na čas změnila v rozlehlé Peručské jezero. Ale naše cesta ještě nekončila – cílem byla obec Cetina, kde řeka pramení. O nezapomenutelný zážitek se nám postarala jinak bezchybná navigace, která nás svedla z cesty na necestu… a to tak, že na necestu skoro nesjízdnou (a otočit se už nebylo opravdu kde).

Hrad Nutjak.

Přežilo auto (bahno z brodu jsme omyli druhý den v myčce), adrenalin se vrátil do normálu a mohli jsme se kochat neskutečně čistými prameny řeky. Ten největší – Oko Země je zázrak přírody. Prošli jsme se kousek podél mladé říčky, Yoda se ochladil, napil, poblbnul, pohrabal si v bahýnku u břehu.

Pramen Cetiny z vyhlídky.

Naštěstí až cestou zpátky od pramene jsme se setkali s ne zrovna dobře naladěnou volně se potulující fenou pasteveckého psa. Yodu jsem stihla odložit do auta, ale kdyby se tam potulovala už při našem příjezdu, určitě bychom si pobyt u průzračné vody tak neužili.

Modré jezero u města Imotski.

Když už jsme byli tak hluboko ve vnitrozemí, naplánovali jsme si ještě cestu podél hranic s Bosnou do města Imotski. Na jeho předměstí jsou vedle sebe dvě geologicky zajímavá jezera. Modré a Červené. Na žádný výlet tam už nedošlo, jen jsme se z vyhlídek u parkovišť podívali na oba krasové propady vyplněné vodou. To hlubší - Červené jezero je 300 metrů hluboké a řadí se k nejhlubším jezerům v Evropě.

Pitný režim.

A pak už nejkratší cestou zpátky, neboť jsme toho najezdili (i nachodili) za celý den opravdu dost. A bylo rozhodnuto, že neděle bude více odpočinková.

Diokleciánův palác ve Splitu.

Ale vyjeli jsme zase brzy. Cílem byl Split. Hlavně tedy Diokleciánův palác. A protože jsme do Splitu dojeli už chvilku před devátou, stihli jsme pohodlně zaparkovat v přístavu přímo před palácem. V uličkách starého města jsme bloudili skoro sami. Bylo to moc hezké ráno – prastará architektura, krásné parky, zajímavé kašny, nábřežní promenáda pod palmami, modré moře, lodě, rackové… prostě Jadran.

Split. Jadran, duben 2024

Zpátky jsme se vraceli po staré pobřežní silnici. Bála jsem se, že bude plná aut – a bála jsem se zbytečně. Byli jsme na ní opět skoro sami. V neděli jsou obchody zavřené, tudíž místní moc nejezdí. A turisti opravdu ještě nedorazili. A tak jsme si užívali pomalou vyhlídkovou jízdu a došlo i na procházku (a smočení v moři) na slavné makarské riviéře.

Makarská riviéra (a prý že je tu hlava na hlavě). Jadran, duben 2024

Oběd byl výjimečně doma a po něm jsme vyjeli po místních silničkách do delty Neretvy. Sady mandarinek, jahodová pole (a byly ty čerstvé jahody báječné), zeleninové záhony a také spousta vodních kanálů a pásů rákosí. Lodička je tam nejběžnější dopravní prostředek.

Mělké moře bylo prohřáté a plné vodních ptáků. Jadran, duben 2024

Ornitologové tam také mají na co koukat – volavky, rackové, kormoráni, kulíci, pisily… Ale Yodovi bylo vodní ptactvo ukradené. Přeci si nebude máčet nohy. Do mělkého teplého moře jsme ho nedostali.

Na rozdíl od místních se Yoda koupat odmítal.

Po večeři jsme se ještě vydali na delší procházku podél bačinských jezer. To „naše“ se jmenovalo Sladinac a nakoukli jsme i na Očušu, Podgoru a na Šipak. Cestou kvetly orchideje (rudohlávky), různé česneky, árony, vlčí máky i divoké mečíky. A snad i díky přítomnosti (a řevu) mnoha žab množství hmyzáků nebylo nějak šílené.

Večerní procházka u Bačinských jezer. Jadran, duben 2024

Loučili jsme se s jezery při západu sluníčka, v pondělí nás čekalo stěhování směr sever. Ale to zase příště.

Foto: Xerxovi. Podívejte se do krásné fotogalerie.