Březnový díl najdete zde.

Prvního dubna se nám v zakrušnohorském Polabí v Drážďanech udělal apríl. Ochladilo se, nasněžilo a hned roztálo. Od té doby bylo v dubnu teplo snad jen pár desítek minut a ještě jen na sluníčku a v závětří.

Apríl!

Zahrada změnila barvu z fialové na zelenou – krokusy odkvetly a vyrostly jim dlouhé tenké listy. Záhonky celý měsíc budí dojem, že jsou zarostlé trávou a plevelem. Mandlovník zrůžověl a svůj závoj, na fotkách zahrady jasně svítící, shodil během dvou dnů. Vykvetla pachysandra, neboli tlustonitník, pomněnky a cosi modrého, o čem jsem až do této chvíle netušila, co to na zahradě mám. Pupkovec jarní! Tyto tři výrostci se spolu s plicníkem snaží každý rok zabrat pro sebe co nejvíce místa a každý rok se jim to snažím drsně ručně stručně rozmluvit. Letos se nedaří iberkám a ani tulipánům, jsou tentokrát takové nesmělé.

6. dubna se po dvou kovidových jarech konal přespolní běh Prießnitzgrundlauf. Závodníci v tříčlenných družstvech vybíhají zpod Prießnitzova mostu a po 6,3 kilometrech dobíhají do cíle na stadionu v místních kasárnách. Zimu, vyhlášení výsledků a následnou tombolu jsme přečkali jen díky podávanému teplému čaji a opečeným klobásám. Úplně první běh v údolí Prießnitzova potoka se konal v dubnu roku 1913 a řadí se tím k nejstarším závodům družstev v Německu.

7. dubna jsem byla v centru Drážďan odevzdat další várku spacáků a cestou zpět se u Augustova mostu pokusila vyfotit jarně rozkvetlé stromy. Vítr se mě snažil shodit z kola, začínalo pršet a vůbec bylo nevlídno. Škoda. Ta pohádková jarní krása by se dala vyfotit jistě daleko lépe.

Třešně za hotelem Bellevue. Fičí, je zima, ale vyfotit se ta nádhera musí. 7.4.

8. dubna jsem se byla podívat na skok za rodiči a hlavně koupit velikonoční sladkosti. V obchodě mě překvapili nabídkou řízků s kotletou. Jedna z dubnových hádanek zní: co jsem to měla nakonec na talíři? Správně. Řízek to nebyl, protože byla doba postní.

Ve čtvrtek před Velikonoci dorazila s dětmi sestra moje rodná. Na jeden jediný den se udělalo tak hezky, že procházku zakončenou svezením se ve vagónku drážďanské Parkeisenbahn, parkové železnice, bylo možno podniknout bez zimní bundy a deštníku. Velký pátek byl opět dubnový, studený a sychravý. Návštěva muzea Karla Maye se zdála dobrou volbou. Přiznám se i bez indiánského mučení, že jsem za Vinnetouem za celá dlouhá léta ani jedenkrát nebyla. Neměla jsem nejmenší očekávání a milí čtenáři, při památce starých pohlednic s Pierrem a Lexou prohlašuji, že muzeum je prostě super.

Indiánská vzpomínka

Jen – popisky a doprovodná videa jsou v německém jazyce, audioprůvodce i v angličtině. Pokud sebou budete mít děti mluvící jen česky, nejspíš výstavu rychle proběhnou a bude je zajímat rýžování zlata venku na zahradě. V našem případě až do úplného zmrznutí rukou a zmáchaní veškerého oblečení. Pokud vaše děti sice umí německy, ale jsou z generace kultu Harryho Pottera a vůbec všech hrdinů magických schopností, zařadí váš zájem o jakéhosi indiánského náčelníka do hlubokého šuplíku k písničkám Doors a Petra Nováka. Možná až jako starší pochopí, co píle a přesvědčení bylo zapotřebí k vytvoření muzea a kolik nadšení a peněz k jeho rozvoji, uchování a modernizaci. Možná už za pár let si prohlédnou detailně nejen sbírku krásných mokasínů, ale postojí před expozicí dokumentující bitvu u Little Big Hornu a budou přemýšlet nad zbytečně zmařenými životy. Já si příště udělám víc času a půjdu si bez dětí detailně prohlédnout vystavenou medvědobijku, posedím ve srubu Bärenfett pod vycpanou sobí hlavou u celého! videa, s velice příjemným muzejním panem dovedeme debatu o cestování mezi ČSSR a DDR do konce a s paní v prodejně probereme rozdíly mezi naším a jejich Vinnetouem. Můj Vinnetou je Pierre Brice, německý Winnetou je Gojko Mitić. A to i přesto, že Vinnetoua nikdy v žádném filmu nehrál :).

25. 4., umyté tulipány a mahonie

Velikonce se tu slaví v neděli. K snídani dáme mazanec a na zahradě posbíráme velikonoční nadílku, co poschovával velikonoční králík. Ranní teploty kolem nuly mě k hraní si na králíky nijak nelákaly i využila jsem toho, že děti už mají ve svém věku pro svou zmrzlou matku pochopení a velikonoční batůžek schovala v domě. Našly ho hned a radost jsme z toho měli všichni.

V pondělí odjely děti na sportovní soustředění a manžel na kole do Berlína. Jestli zdviháte obočí, pak vězte, že „es muss sein“, prostě to tak musí být. Do batohu zabalí počítač, do kolistické tašky náhradní duši (kolistickou), šlápne do pedálů a večer je v cíli.

 Já do batohu zabalila dva ručníky a velikonoční vajíčko a odjela na výlet zakončený rozmrznutím v sauně. Tady bych si mohla šplhnout u kapitána a naťukat samostatný článek (pozn. red.: rozhodně ano :-). Na Velikonoční pondělí jsme se takto elegantně vyhnuly omlazovacím procedurám v podání českých přistěhovalců a vysvětlování sousedům, proč nás chce někdo přetáhnout spleteným proutím.

Týden po Velikonocích, po dvou měsících od úmrtí, měla tchyně pohřeb. Krásný pohřeb. Neobešel se bez slziček, ale i smíchu bylo plno. To když paní farářka vzpomínala, jak tchyně chodila do sálu, ve kterém smuteční obřad probíhal, na gymnastiku nebo jak tam s bandou bab vždy tklivě zpívala. U vchodu na hřbitov jsme dostali lístečky se slovy ke známé písničce, kterou tchyně sama přetextovala. Když všichni zpívali, jak „na můj hřbitov koukám každý den z okna, každý den kolem něj chodím, důvěrně ho znám, vím, že tu jednou budu navždy“ doprovázeni harmonikou, kytarou a pěveckým sborem, bylo to opravdu dojemné. Abychom se trošku rozehřáli a odsmutněli, dostali všichni při odchodu oplatkovou štamprdli vaječného likéru. Vaječňákem si tchyně každý večer doma v šest večer připíjela na zdraví a dlouhý život. Pokud zdvíháte obočí i teď, pak vězte, že jiný kraj jiný mrav, časy se mění a vůbec – pán z pohřebního institutu ukazoval fotky z pohřbu, kde každý při odchodu dostal flašku piva. I když zapršelo a zima byla, bylo to důstojně rozloučení a vůbec milé setkání s širokou rodinou.

28. 4. Ráno na dvoře Kunsthofpassage

Ve čtvrtek 28. dubna jsem vyběhla v teniskách na obhlídku buku u Waldschlößchenbrücke a z mnoha důvodů (ach ty Vánoce a ta lenora a ty roky a... vždyť to znáte) jsem běh brzy přetavila do procházky. Běhací okruh jsem protáhla o pár metrů kolem Labe a přes Neustadt a vyfotila vám pár jarních momentek. A to byla poslední z bohulibých věcí, které jsem v dubnu udělala. Moribundus jakýsi, negativně testovaný, mě jakž takž opustil až včera. Tímto úspěšným zpostelevstáním končím dubnové hlášení a těším se, že květen bude jen krásný, jarní a pozitivní (myšlením).

A jedna historka o česko-německých vztazích na úplný závěr: tázala se mě německy mluvící kolegyně, jestli ta čárka u „d“ na konci slova „odpověď“ je napsaná správně. Zcela automaticky, logicky a sebejistě jsem prohlásila, že v češtině nemáme dlouhé dé, ale dé s háčkem. I snažila se kolegyně milá najít na klávesnici odpovídající znak tak dlouho, až mě poprosila o pomoc. A výsledek tušíte. V běžných typech písma najdete jen d s čárkou, nebo pokud budete déle hledat, pak d s apostrofem. Platí i pro písmenko t. Důvod je typografický, sazečský a já si toho všimla až na starší a pokročilá kolena. Kdo najde typ písma s háčkem nad „d“, má u mě… třeba aktuální fotku dlouhososky velké v letu.

Foto: Eva Schlittermann. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.