Březnový Fotorok najdete zde.

Jaký byl letošní duben? Tak dá se říct, že opravdu aprílový – počasí se střídalo jako apoštolé na orloji – hned teplo, hned zima, o ranní mrazíky nouze nebyla, ale i teplá odpoledne na tričko a kraťasy.

1. 4. 2021, vinohrady Dlúhý a Chrástka, na obzoru Karpaty

Takže zatímco na Apríla bylo opravdu horko natolik, že se dalo chodit v žabkách, na druhý den bylo na teplé ponožky a šálu kolem krku. Ale jaro se už nezastavilo – ptáci zpívají a netopýři lítají.

10. 4. 2021, silná trojka - poznáte je?

Odkvetly trnky a meruňky (doufám, že záchvěvy zimy moc neponičily úrodu), rozkvetly a pomalu odkvétají třešně a višně a začínají kvést jabloně.

I kytičky se snaží – tak snad konečně se toho teplíčka dočkáme.

28. 4. 2021, jaro v lužním lese

Nostalgická tečka: minule jsme chystali na svatbu, no teď si ji užijeme. Tedy jak kdo. To víte – svatební rodiče mají hlavu v pejru, aby všecko klaplo, navíc jsou sedření z předsvatebních příprav, (a maminky už myslí i na následný úklid – chich) a nevěsta se ženichem jsou z tohoto velkého dne rozklepaní jak ratlíci – jsme koncem sedmdesátých let v zapadlé vesničce Slováckého Hanácka, takže novomanželé jsou prvomanželé a navíc, nevěsta většinou musí mít vééélkou kytici ;).

30. 4. 2021, jarní louka

Už minule jsem psala, že se svatby konaly doma. Tedy hosté ženicha se scházeli (a posléze hodovali) v domě ženichových rodičů, hosté nevěsty v domě nevěstiných rodičů. Protože obřady (ano, tenkrát bylo nutno zajít nejprve na úřad, až pak do kostela, jinak svatba nebyla platná) se konaly vždy dopoledne, svatebčané se začali scházet hodně před devátou hodinou.

V tu dobu už je ve svatebních domácnostech rušno – domácí zvířata byla dávno nakrmena, v kuchyni se otáčejí kuchařky, které narovnaly na talířky zákusky a koláče a roznesly po svatební tabuli, tatínci zálibně přehlížejí baterie pitiva, maminky nervózně ohmatávají čerstvou trvalou, zda po dnešní neklidné noci nedoznala úhony (nedoznala, ani nemohla, majíc tuhost nové drátěnky na nádobí). Všichni jsou už v gala a na značkách, jenom nevěsta je schovaná (ta vychází, až pro ni přijde ženich se svojí suitou).

Samosebou, družičky jsou tu mezi prvními – jenom co zbaští obligátní klobásek či párek (bez toho nelze, protože po hříchu do oběda bude sakra daleko), vyfasují táce s rozmarýnama a ve dvojicích je nově příchozím připichují na hruď. Pak nováčky odlifrují směr prezentový stůl (kam se ukládají svatební dary, čili prezenty), následuje kuchyně, kde tito dostanou po párku, sodovce (děti a ženy) a štamprli na zahřátí (muži).

Svatebčani

A pak nastane čekání (jste-li hosty nevěsty), či párování do štrůdlu (jste-li hosty ženicha). Konečně ženich s rodinou dorazí ke dveřím domu nevěstiných rodičů, kde se jme klepat – poprvé, podruhé, potřetí. Na to se rozletí dvérca, vyjde baba jak kyrysar (většinou je to ta nejkorpulentnější kuchařka – ostatně tento vtípek je v jejich režii) a následuje takovýto pohovor mezi ní a starším mládencem: „Co chcete?!!“... „Slyšeli jsme, že tu majú děvčicu na vdávání!“... „Kdo vam to navykládal, tady žádná taková néni!“... „Tak přece se podívejte, určitě ji schováváte!“ ... „Tož počkejte, cosik se snáď tady najde!“ A tu se zjeví osoba v sedmero závojích (zácloně) – pod plachetkou, nohy křivé, hlas vichřece... však víte! „Tož tady máme pannu jako květ, ta se vám bude líbit!“ A ženich křičí: „Nenenene, tuto si nechte, ta se mi nelíbí!“

Zhrzená skoronevěsta odejde, ale už se do dveří cpe další adeptka – no máme podezření, že nebude až tak rodu ženského, neb je plochá jak prkno, kolena má jak dvoutýdenní hříbě a hlas jí nebezpečně mutuje. I proti této dobré partii je vzneseno ženichem mnoho odsuzujících poznámek, je zamítnuta a odmítnuta. A konečně vchází princezna, za kterou se průvod vypravil na kraj světa (nebo spíš kraj dědiny) – je nadšeně přivítána a ženich přisvědčuje, že tuto kytičku si přišel utrhnout.

Konečně teda ženich předá kytici nevěstě i svatební matce, sešikuje se průvod (opět posilněný štamprlou) a odchází se na úřad odbýt si první svatební polibek. Hurá, předseda MNV se konečně socialisticky vyřečnil, mládežníci se podepsali a už se juchá ke kostelu (řeknu vám, byla-li nevěsta z jednoho konce dědiny, ženich z druhého konce, tak se všichni dost nachodili, protože navíc národní výbor byl – a je – taky na opačném konci než kostel).

Rodinné album.

A tak si tak kráčíme a naráz halt! U kostela se zatahuje!! To ženichovi kamarádi přes cestu natáhnou plachtu (prostěradlo) a ženich se musí vykoupit, jinak ho nepustí do kostela. Lehčí o nějakou tu stokorunu konečně dovede průvod do svatostánku. Tam jak ženich, tak nevěsta dostanou na hlavu věneček z krušpánku, panáček se nábožensky vyřeční, novomanželé se podepíší (a ještě jsou tam nějaké ty modlitby a zpěvy kostelní a svaté přijímání...) a „Co bůh spojil, člověk nerozpojí!“ Matičky a stařenky propagačně zapláčí a už je to hotovo a konečně se můžeme odebrat ke svatební tabuli.

Takže se všichni seberou, a odpochodují opět k domu nevěsty. Tam nastává další děj kuchařského dramatu. Jasně, že je zamčeno na dva západy. Zase se buší, zase vyleze ženský lamželezo, odehraje se scénka ála „Nikdo néni doma“, rozbije se talíř (pro štěstí), novomanželka ho zamete (aby se ukázalo, jaká je hospodyňka), popije se po štamprli (ano, takovou svatbu ve zdraví přežil jen pravý Slovák – ne ten ze Slovenska, ale ten ze Slovácka).

Načež dojde k roztržce – teda hosté nevěsty zůstávají, hosté ženicha odcházejí. Ale odcházejí i novomanželé, neb je nutno udělat profesionální svatební foto v profesionálním fotoateliéru. Což ve skutečnosti znamená, že hosté nevěsty musejí čekat s obědem, než se novomanželé vrátí (zatímco hosté ženicha se klidně už můžou cpát vývarem s lukšama a svíčkovou, protože ti s novomanželi neobědvají, ti budou s nima až večeřet řízky). Což znamená, že mnozí v duchu lamentují, že si ty párky nedali rovnou dva, a nenápadně se cpou naaranžovanými koláčky.

A když je konečně po obědě (novodobý pár jí samosebou polívku z jednoho talíře), nastane volná zábava, notně podšprajclá popíjením kafe, sodovek, vína a gořalky (v různorodém pořadí), která nás dovede k večeři (avizované řízky se salátem). Po večeři se tetičky seberou a utíkají domů popravit zvěř (nakrmit), seberou se i družičky a utíkají se domů převléct z dlouhých šatů do koktejlek. A nakonec se seberou všichni a přesunou se na svatební merendu se zpěvy, tancem a živou hudbou ála Krchovjanka do kulturňáku (takže další pochodové cvičení) a tam se tancuje, pojídá a popíjí hodně, hodně přes půlnoc.

O půlnoci dojde na zdvíhání – na jedné židli sedí nevěsta, na druhé ženich a chlapi je zvednou nad hlavu, kde dojde k přípitku a polibku za zpěvu Mnoga ljeta, zdraví žili, mnoga ljeta... a při živijó, živijó, živijó je začnou na těch židlích nadhazovat (docela nebezpečná zábava, kór když si představíte, kolik štamprlí už v sobě nadhazovači mají).

Ale jestli si myslíte, že v neděli si každý přispal, tak to se mýlíte, protože včil došlo na podkúvače! Podkúvači – svatební mládenci – za kuropění vyrazí s kýblem, ve kterém je černidlo na boty, kartáč a kladívko, a začnou se dobývat do ložnic drůžek. A běda, jak nějakou nachytají v posteli – okamžitě začnou podkúvat. Načerní jí nohy krémem na boty a kladívkem symbolicky přiklepnou podkůvky.

Ze starého alba na Slovácku - budoucí podkúvači?

A řeknu vám, hodně dlouho trvá, než tu černotu z nohou umyjete – to si opravdu ten budík natáhnete!! Takže na sváteční nedělní svatební oběd se táhnou zombíci s černýma rukama (kluci) nebo nohama (holky). Ale u oběda už většinou všichni pookřejí a může se ve svatebním veselí pokračovat – tentokrát jen u nevěsty, a pravda, už ne tak bujaře. Odpoledne je hlavně zasvěcené čtení svatebních blahopřání a prohlížení svatebních darů (šest sad příborů, jež byly už na třech svatbách).

No a po večeři se všichni rozloučí a hurá do hajan, dospat. Akorát svatební matky se rozhlédnou po tom vyrabovaném baráku, zalomí rukama a s vidinou dalšího týdne, kdy to budou všecko dávat do pořádku (ano, i na malování dojde), šťastně upadnou do bezvědomí...

Ano ano, bývali Slované statní junáci – včil by nás taková svatba zabila. Navíc, byla-li rodina rozvětvená (a to u nás skoro každá), tak těch svateb za rok bylo povícero... a do toho ještě hody, plesy a jiné piškuntálie. No, uměli jsme se bavit.

A tak vám přeji, abyste se i vy bavili – aspoň maloučko! Vaše YGA

Foto: Yga. Více obrázků najdete výše v klikacím okénku nebo zde přímo na Rajčeti.