Blíží se nám mistrovství světa. Zas tu bude 10 miliónů dvoutýdenních trenérů, expertů, analytiků, scoutů a rozhodčích (víme?). Takže teď si lajsnu pár článků o hokeji. Jak asi víte, hrál jsem hokej docela dlouho, nějakejch 13 let. Nikdy jsem nebyl hvězda (hrál jsem na Hvězdě). Ale vypozoroval jsem, že pozice, na který člověk hraje, je úzce spjatá s jistýma osobnostníma rysama, modelama chování i psychickejma poruchama, aspoň co se týče úrovně juniorský ligy. Takže vám to dneska trochu popíšu. A nikoho přitom nepomlouvám, protože na všech postech jsem hrál osobně (kromě brankáře).
Pravý křídlo
Pravý křídla jsou od toho, aby útočili, podnikali záškodnický výlety do třetiny soupeře snažícího se rozehrát puk a dávali góly. Zlatý pravidlo říká, že by měli mít hokejku na levou stranu (do hřiště) a po čertech rychlý nohy. Bejvaj to namyšlený frajeři, pro centra osiny v prdeli, zásadně se nevracej, moc nepřihrávaj a za gól by prodali vlastní babičku. Ale dobrý pravý křídlo je jak stíhačský eso. 90 % času vás šroubuje do běla, ale když je potřeba střílet, chcete ho mít.
Levý křídlo
Levasa maj za úkol dostat puk do středního pásma, pomáhat pravasu po rozích a aspoň trochu bránit. Realita je taková, že nebráněj vůbec, puk do středního pásma nedostanou, ale v útoku se s nima dá žít. Většinou bejvaj takový tichý, skromnější a dá se s nima domluvit. Nechaj se od centra seřvat…sice aniž by cokoliv z toho brali vážně, ale aspoň neodmlouvaj.
Obránce
Ať napravo nebo nalevo, obránci se od útočníku podle mě lišej, čím to jen jde. Jsou to absolutní flegmatici s pukem a naprostý cholerici bez puku. Měli by umět rychle rozehrát puk a nedržet ho zbytečně ve vlastním pásmu. Staré (dnešní) kanadské (moje) přísloví však praví: „Ať uděláš s pukem sebevětší hovadinu, obránce vždycky přijde na něco ještě blbějšího.“ Na druhou stranu, když je bek dobrej, pak je to pan obránce a klub si ho hlídá jak štěně cecík.
Brankář
No a gólmani, ty jsou z jiný planety. Každej hokejista si někdy v šatně při pozorování vlastního brankáře povzdechl „No jo, gólman“, což je ekvivalent chlapskýho „No jo, ženská“. Ono když v tý bráně stojej celej zápas, lítaj na ně puky stovkou i víc, furt jim někdo stojí před ksichtem, občas do nich někdo zajede a spoléhá na ně celej tým, tak by bylo dost divný, aby se to nějak neprojevilo. Takže mimo led se gólmani chovaj dost podobně psovi. Když mu hodíte balón, vletí za nim i do křoví. Vždycky dostanou nějakej skvělej nápad zahrnující pantofle. Když jsou happy, vrtěj ocasem. A když brankáři výjimečně ujedou nervy, tak to fakt stojí za to. To se stává i naprosto iracionálně, a pak to vypadá nějak takhle. Na druhou stranu, když je gólman ve formě, soupeř si může hledat psychologa, aby mu diagnostikoval klinickou depresi.
Centr
Proč jsem si středního útočníka nechal na konec? Protože jsem ho hrál skoro deset let, z těch třinácti. A věřte mi, nikdo nemá na ledě těžší job. Zatímco ostatní maj víceméně vymezenou část hřiště, kde se pohybujou, centr jezdí úplně všude. Každej na ledě má určenýho soupeře, kterýho brání. Centr k tomu svýmu má ještě kohokoliv, na koho se ostatní vybodnou…takže všechny.
Musí propojovat obranu a útok, což je asi jako propojovat bratry Gallagherovy. Musí vědět o pohybech všech hráčů na ledě, svejch i soupeře. Celou pětku řídí, určuje, jak bránit, jak se dostávat z obrannýho pásma, přes střední až do útočnýho. Vymejšlí, jak vyřešit vhazování. Pracuje před oběma brankama, bojuje o puky i prostor, což bolí…hodně. Účastní se všech bitek, ne protože se chce prát, ale aby chránil spoluhráče. Musí mít fyzičku jako tažnej kůň.
Musí znát každýho spoluhráče, vědět, kam si najížděj, na co obvykle kašlou, jak je využít a jak je donutit hrát, tak jak chce. A jelikož stejně ty hovada vždycky udělaj něco jinýho, centr je ten, kdo to musí hasit. A řve. Hodně (jinak se na ledě dohodnout nedá). Je to ten, kdo řve na beky, kam maj rozehrát. Hodně řve na křídla, aby himbajs šůvix napadali. A ješte víc, aby se doprdele vraceli. A u trenéra je zodpovědnej za fungování celý svojí formace. Všechno si vyžere dvakrát. Je to něco jako hrát v orchestru druhý housle a zároveň dirigovat.
Musí umět číst hru a předvídat. Centr většinou moc dobře ví, jak různý situace dopadaj a co je následuje. Takže když vidí křídlo/obránce podnikat nějaký samozvaný vejlety, neprodleně opouští led s myšlenkou „Tak tohle já si na triko nevezmu“. Načež ze střídačky sleduje, jak je samozvanci puk vyšťouchnut, ukraden a následně soupeřem naprosto neomylně vpraven do branky, kterou už se samozvanec ani nepokouší bránit. A centr se na střídačce potutelně usměje, protože to co? Protože to věděl, vole. A protože bejt u toho na ledě by znamenalo to za samozvance vyžrat a pak zarazit samozvanci jeho vlastní hokejku čepelí napřed hodně hluboko do zadele.
Centři bejvaj celkem fajn, hledaj řešení neřešitelnýho, dohodnou se s každým bezmozkem. Ale občas jsou dost arogantní, protože jsou zvyklí šéfovat. Na druhou stranu, mívaj dost tuhej kořen. Nechaj do sebe řezat (často, dlouho a tvrdě), pokud vědí, že pak říznou jednu definitivní zpátky.
A teď si představte, že všechny tyhle individua musej fungovat dohromady, s jedním cílem a nezhádat se. Je jedno, jak moc se nenáviděj mimo led, ale jakmile nazujou brusle, musej bejt tým. A to je ta síla hokeje. Dokáže z dvaceti testosteronovejch hovad udělat semknutou partu, protože tu hru všichni milujou a všichni chtěj vyhrát, ať to stojí co chce, ať to bolí sebevíc.