Letošní léto, a s ním i prázdniny, zdálo se býti docela vydařený. Jenom v těch děsnejch červencovejch vedrech jsem trošku litovala, že nemám kožešinu na zip. Nejspíš bych ji dala na pár tejdnů do čistírny a sama si chladila holou kůži. Takhle mi musela stačit moje dlouhá kravata, co mi pořád čouhala z tlamičky. Naštěstí se v druhý půli ochladilo, takže jsme mohli chodit i na ňáký ty lesní obchůzky. Schválně nepíšu čundry, alébrž tuhle kategorii Méďa zařazuje až po dvaceti ušlejch kiláskách, což já, stará bába, jaxi nemusím, jelikož jsem se za život načundrala docela dosytosti a i po operaci páteře v mládí, i přes nepříliš lichotivý doktorský prognózy, jsem klíďo píďo nalítala pěšmo i přes třicet kiláků za den. Kdož jste to nestačili postřehnout, v září mi bude už jedenáct, takže snad mám už nárok na trochu pelešení a pozorování myšů v jungli za městečkem naším střediskovým, ne?

Letos jsme z letního programu vypustili hory, doly, černej les, jižní krajiny, včetně velkejch louží sladkejch i slanejch, a v podstatě nevytáhli tlapky z naší milovaný Vysočiny. Dovolená přesto byla úžasná a sqělá. Jednak jsme se nemuseli smažit ve vypečeným Šemíkovi na ucpanejch dálnicích a nechat vožírat brabencema či vytápět přívalovejma srážkama v plátěný boudě, dvojak jsme v pronajatý jungli vyrobili docela slušnou paseku vykácením většiny starejch a nemocnejch stromů, trojak jsme vyčenichali spousty srnek, zajíců, vorlů a hřibů dubáků v nedalekým lese klasik, čtverak ušetřili docela slušnej obnos chechtáků, a taky jsem každou noc chrněla ve svým pelíšku v tmavým koutě šatny, kde to tak krásně voní člověčinou mejch lidiček. Zkrátka nám bylo houby, ale úplně houby zle.

Ještě vlastně koncem jara jsme se pár dní toulali prosluněnejma Pálavskejma vrchama a Lednickým parkem, bydleli v hezkým penzionku nad Mušovskou vodní nádrží, a na ňamky chodili do sklípku. Medvěd fotil brouky, žáby a jinou podobnou havěť, Myš si hověla bez starostí o domácnost, a já si užívala krásný přírody jižní Moravy.

Včera jsme si udělali taky pěknou obchůzku na pomezí Vysočiny a středních Čech. Vydali jsme se vyčenichat našeho příbuznýho, kterej se nedávno přestěhoval na samotu do chaloupky na kraji lesa. Schválně jsme zajeli jen do sousední dědiny, že dál se trošku projdem, abysme před obědem vyhládli a řádně se vyvlčili. Cesta na turistický mapě se zdála krátká a pohodová, za hodinku jistě budem na místě.

Zpočátku tomu vše nasvědčovalo i v reálu, široká polňačka co máme rádi se líně vinula mezi poli, ovšem jak bejvá v Čechomoru zvykem, záhy skončila u hnojiště. Mapa jistě kdysi nelhala, jenže před patnácti lety vypadal terén zřejmě mírně jinak. Zarostlá pěšina se záhy začala ztrácet v lese, zprvu vysokým, ovšem dál pokračovala už jen srnčí stezka, jak bylo patrno z otisknutejch kopejtek, proplítající se hustým mlázím. Což o to, já se svou vejškou nebo spíš nížkou problém neměla, ale člověci to po pár desítkách metrů plazení plížením vpřed a hrstí suchýho jehličí za krkem vzdali s tím, že zkusíme prorazit jinudy. Na opačnou stranu byl hvozd sice příjemně vzrostlej, ovšem cestička končila u nemělkýho potoka a louky zarostlý bejlím do dvou metrů vysoko. Přece to nevzdáme, takže boty dolů, nohavice vyhrnout, přenýst psa, a hurá do brodu. Kde je ale pes?! Támhle něco plave přes peřeje! To jsem člověky překvapila! Já, co vodu nerada ani v největších vedrech, než se nadáli, jsem se oklepávala na protějším břehu.

Najít za loukou chaloupku na mýtině i s panem domácím pak už bylo dílem několika okamžiků. Místečko je to teda nádherný, a to tichoučko koukolem dokola… U chajdy je studna s pitnou vodou, elektřina není, však stačí petrolejka na svícení a kamna na vaření. Dřeva na topení se válej v lese tři habaděje, potok se hemží rybama, co se nechaj chytit do ruky, kamennej sklípek ve stráni chladí líp než lednička, do krámku s potravinama je to jen hodinka pěšky polní cestou. Dvě sady oblečení jsou taky ideální - jedno na sebe, druhý se pere či suší. Knihovna s knížkama však nesmí chybět. Když jsme odjížděli, ptali jsme se chlapíka, co mu chybí, co chce přivízt, až příště přijedeme. Odpověď by pro mnohý skuhraly, žijící v nadbytku a luxusu civilizace, přesto však brblající jak se mají špatně, byla jistě šokující: "Já nic nechci, dyk mám všechno, co potřebuju :o)."

A co ten vopuštěnej medvídek z titulku? Cestou necestou jsme ho objevili za vsí na smetišti. Byl hnědožlutej, velikej, děsně smutnej, že už ho lidičky opustili a nechali samotnýho. Zdálo se, že snad i plakal, či to byla jen rosa po ránu? Z mnoha tržnejch ran mu vykukovala stará sláma…

Jelikož už jsem toho pro dnešek naštěkala dost, podívejte se na spousty Medvědovejch fotek, kde mám i svoji samostatnou drsnosrstou kapitolu, nebo přes odkaz z mejch původních stránek, nyní kvůli hyenám s lidskou tváří bohužel už bez textů. Poznámka pro neznalý hnidopichy závěrem: na to, že tenhle článek vlastně vypráví PES, je ta čeština docela slušná, ne?!