Že už mi bylo jedenáct let, možná víte, jsem tedy dáma v letech, doufám, že v těch nejlepších, ale stejně se nejradši mazlím a chovám jako malý miminko. To je totiž každodenní rituál s naší Myší. Ráno se vykubelím z pelíšku, to už je Myš oblečená za člověka, v kuchyni voní kafíčko, i něco k zakousnutí je připravený a já vkráčím do kuchyně, lehnu si před sporák, mávnu ocáskem, no a Myš přiskočí, vezme mě do náruče jako miminko a hezky chová a houpe, a mně se přivírají očíčka.

Takto pochovaná si vymlasknu kafíčko a zahučím zpátky do jednoho ze svejch pelíšků a když mě Myš láká, že jdeme čůrat, tvrdě spím a ani chlup se na mě nepohne. Potom už hodně zuří, protože taky prej musí do práce (nevím proč?!), tak na ní mávnu tlapkou, že jako když si mě chce vyvenčit, ať si mě do tý mlhy vynese sama. Přece po ránu nebudu namáhat svoje starý tlapky. To byste nevěřili, co si při tom vyslechnu řečí…

Proč mě ráno tahá tak brzy na čůrandu Myš, je zřejmý - moje Kačka se vydala študovat až do Brna tudlenctu archytektůru a mně skončilo vyvalování se v pelíšku do půl osmý. Teď mě Myš nosí ven před sedmou a to se mi ani trošku nezamlouvá, protože venku je tma a zima, brrr!!!

Nedávno přišla moje paní žrádlová a chovací domů z práce dřív, než bejvá zvykem a přivedla sebou návštěvu. Teda - byla to slušně vychovaná návštěva, protože mě na přivítanou pořádně podrbala a pohladila, takže jsem ji pustila dál a hezky si ji očuchala. Voněla po pejskách a taky trochu stejně jako Myš, když přijde z práce. Je totiž úča a voní po lidskejch mláďatech. Když jsem byla mladší, občas jsem do školy taky zašla, ale teď už by mi ten rámus a moc pohyblivý děti vadily, mám ráda svůj klídek. Rozjívený spráťata považuju za lovnou zvěř!

No a protože naše Myš má děti ráda a taky pejsky (vlastně všechna zvířátka, jen žáby nějak nemusí), tak se snaží, aby měly zvířata a přírodu rády i její děti ve škole. Proto láká lidi, aby přijeli do školy se svejma miláčkama a povídali si o nich s dětma. Představte si, že lidi jsou tak hodný, že klíďo sednou do auta a přijedou od Dvora Králové, od Prahy i z Brna. No, ale proč to všechno štěkám. Tahle návštěva přijela z Brna, Myš jí říkala Evo a jen co se vrátily z předváděčky ve škole, Myš naházela do batohu buřtíky, chleba a za mý pilný asistence přehodila oblečení, vyrazily jsme na zahradu.

Jenže hned před domem, mě úplně spletla, hnala se do úplně cizího auta a v něm seděl pejsánek.Vítal mě, tichounce kvíkal a já jsem byla zvědavá, co je to za kámoše. Sotva jsme přijeli k zahradě, nastalo seznamování. No, ne že bych nebyla slušně vychovaná. Vím, že na návštěvy mám bejt milá, když ale z pejsánka se vyklubal pořádnej pesan Ridž a oňufával mě a chtěl se kamarádit! Jenže velkejch psů já se drobátko bojím a maskuju to drzostí, takže jsem na chudáka Ridže vystartovala a ukázala mu, kdo je tady paní. No, co kdyby mi chtěl odloudit Myš nebo zabrat zahradu s myšema a ještěrkama, že jo?

Koukal sice smutně a Myš huhlala, že jsem praštěná, ale já si svojí smečku ochráním poctivě a před každým. Potom už bylo všechno moc príma, protože holky rozdělaly ohýnek a začalo to úúúžasně vonět opečenejma buřtíkama. Chlebíček byl ještě teplej z pekárny, ale ty buřtíky byly lepšejší. Poctivě se s náma o ně rozdělily. Za chvíli přišel do jungle taky Medvěd, lidijové si povídali, a já jsem střežila svoji smečku před velkým pesanem. On vám byl moc hodnej, jen ležel a smutně koukal a občas zakňučel, když se chtěl se mnou kamarádit, avšak já se nedala. Jenom když přišel olíznout Myš, nemoh mě Medvěd na klíně udržet a ta proradnice ho hladila, drbala a mazlila jako mě. To mě málem kleplo žárlivostí!

Ale musím po pravdě přiznat, že odpoledne bylo nádherný, sluníčko svítilo, buřtíky chutnaly, hovor příjemně plynul a bylo to moc fajn. Možná jsem nemusela bejt taková protiva, ale člověk nikdy neví… Co kdyby se moji lidi zakoukali do jinýho psa a mě by už nechtěli, znáte to přeci ze skleněnýho cecku, jak tam pan Srstka nabízí vopuštěný čoklíky. Ale večer, když mě Myš muchlala, šeptala mi do kožíšku, že jsem její milovaná psí holčička a Medvěd mi taky všemožně dával najevo, že jsem jen jeho (pořád se totiž doma nemůžou dohodnout, čí že jsem to holčička), tak mi bylo fajn. Aspoň mě rozmazlujou oba.

Teda trošku jsem na sebe napráskala, že dovedu bejt i protiva, ale snad se za to na mě nebudete zlobit a doufám, že i Ridž mi už odpustil. Hlavně jsem vám chtěla štěknout, jak moc je to bezvadný, že se najdou ještě hodný a milý lidičky, který jsou ochotný pomoct úplně cizejm dětem a udělat jim hezkej den ve škole. Ono totiž takovejch lidí moc není, myslím teda těch, co pomáhaj druhejm. Už by se měli vyhlásit jako chráněnej druh, protože v hromadnejch médyjích je pořád slyšet spíš o těch, co dovedou ublížit, okrást nebo aspoň pomluvit. Ostatně, máme s tím vlastní trpký zkušenosti! Pomáhat si lidi začnou většinou, až když je velkej průšvih, to prej lidi spojí dohromady spolehlivě.

Jenže já vím moc dobře, že člověci, co milujou zvířata, mají většinou rádi taky ostatní lidi a tak si hrozně moc přeju, aby jich bylo co nejvíc a těm, co takový jsou, štěkám: "HAF, HAF DÍKY!"