Předchozí díl najdete zde.

PÁTEK. DEN 7.

V dřevěných střechách rozhledny celou noc řádí rodinka kun. Píská, škrábe a honí se po schodišti za našimi hlavami, takže vstávám docela nevyspalá, přestože jsem si pospala a na východ slunce nevstávala.

Cítím se lépe než včera, tak pobalím věci a vyrazím ranní chladnou krajinou do Valašských Klobouk. Rosa rozmáčela trávu i louky po cestě, boty mám úplně promočené, jak stírám každým krokem desítky vodních kapiček. Nevadí, než se naděju, silné letní slunce vše vysuší.

Valašské Kloubouky jsou branou do Bílých Karpat pro ty, co sem míří zdaleka. Já však nechávám Bílé Karpaty za sebou. Valašské klobouky jsou pro mě branou do Vizovické vrchoviny, do které následujícími kilometry nakouknu ze strany, ze které ji ještě neznám.

Stoupám po žluté značce na Drnovice a za zády se mi otevírají výhledy na oparem zastřený hřeben, který včera neomylně vedl naše kroky k cíli. Na rozkvetlých loukách cestou to bzučí a voní. Krajina se mírně mění s klesající nadmořskou výškou. Když se zastavím a zaposlouchám, slyším bzukot a pestrý život na loukách, které mi dělají společnost.

Cíle mám dnes velké. Sluníčko a volná krajina mě naplňují radostí, ale jak sluce stoupá po obloze a blíží se poledne, jeho spalující žár rozhoduje, kdo dnešnímu dni určí kilometry. Já to nejsem.

Při stoupání k dřevěné rozhledně nad Drnovicemi mám jasno a domlouvám s mužem, kde a v kolik mě má vyzvednout. Je mi dnes sice podstatně lépe než včera, ale se zvyšující se teplotou okolního vzduchu se to rychle zhoršuje. Navíc poslední hřebínek k mému cíli není moc zalesněný a polední sluníčko mi dává zabrat.

Zůstávám stát skoro s otevřenou pusou. Přede mnou se tyčí vysoké a špičaté konce betonového památníku Ploština, který tu stojí od roku 1975 jako památka na nacisty vypálenou obec Ploštiny.

Nečekaná monumentálnost tohoto místa mi vyráží dech. Mohutný památník vystupuje proti klidnému letnímu nebi ve zdánlivě klidném místě. Najednou se objevují lidé a já si uvědomuji, jaké je opodál rušno. Expozice na Ploštinách Odkaz je nově zrekonstruovaná a nabízí pohled do historie nejen na události, které vedly v roce 1945 k vypálení osady a usmrcení 24 jejích obyvatel.

Kupuju si vstupenku do historie, kterou mě provází digitální a interaktivní vymoženosti expozice instalované v roce 2023. Vyprávění, ozývající se z reproduktorů nad hlavou, je poutavé a zajímavé a vždy se spouští ke konkrétní výloze. Má jedinou vadu. Když slyším troje další od lidí, poslouchajících opodál, hlava se mi chystá rozskočit. Hlučné místo, kde se mísí hlasy a hluky z mnoha zdrojů, opouštím rozpolcená. Udělané je to hezky a moderně a zároveň je to jen změť hluků, ve které se těžko soustředit na něco jiného, než jak se rychle dostat ven k parkovišti, kde by mě měl za chvíli vyzvednout muž.

Konec.

Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz