ČLOVĚČINY: DMD - měsíc, co letí tryskem.

Duben. Už tři roky je pro mě duben měsícem drabble. Čili DMD. Měsíc, kdy čas letí dvojnásob rychle, kdy každý den prsty svědí nad klávesnicí, kdy... ale začněme od začátku.

Existuje www stránka s názvem Společnost pro osvětu spisovatelů, čili SOS. A sosáci, jak si zakladatelé stránky říkají, pořádají každoročně různé akce. Jedna z nich je právě Duben, měsíc drabble. O co jde? V předvečer každého dubnového dne je vyhlášeno jedno téma. Termín na napsání je tedy něco málo přes 24 hodin, napsat je nutno drabble, tedy útvar o přesně sto slovech. Ani devadesát devět, ani sto jedna, přesně sto.

Mimochodem, jen pro vaši informaci – sto slov má přesně první odstavec mého povídání. To jen, abyste si dokázali představit, jak je ten útvar velký. Nebo spíše malý. Do sta slov by měl autor nacpat příběh, který má hlavu a patu, úvod, stať i závěr, prostě měl by být uzavřený.

Proč to dělám? A nejenom já, ale i dalších cca 150 lidí? Protože nás to baví. Protože je to výzva, protože je to legrace, protože je to prostě zábava. Potkávám se tam s lidmi, které neznám, ale přesto nás spojuje něco neviditelného. Stejný zájem. Spolu čekáme každý večer na to, až bude vydané téma.

Spolu úpíme (sice obrazně, ale písmem velikým a výrazným) u vyhlášení minulého tématu, kdypak že bude to další? Dočkáme se? Dočkáme se hned, nebo budeme čekat ještě hodinu?

Zadavatelky na to mají čas do půlnoci, ale jsou milosrdné a většinou téma vydají o pár hodin dříve. Ve chvíli, kdy je téma na světě, se rozhostí virtuální ticho. Na chvíli. Pak se pod novým námětem strhne další vlna úpění, tentokrát ve smyslu – co to je proboha za téma??? Co já na to napíšu? Co si s tím mí hrdinové počnou?

Je pravda, že některá témata jsou opravdu zapeklitá. V letošním roce to bylo třeba téma „Fascinován zpět ve své kleci“, „Pláčí námořníci rum?“ či „Stopy korýšů“. Čím je však téma šílenější, je kupodivu nakonec lépe „psatelné“. Takže loňská „Punková nutrie“ byla opravdu třešinka na dortu.

Pak se autor trápí. Každý to máme jinak, někdo napíše na dané téma drabble hned, někdo se s ním trápí dlouho, ale nakonec většinou stejně všichni nějaké to drabble napíšou a zveřejní ho.

A potom se čeká. Čeká se na kachničky (komu se drabble líbí, dejte mu kachničku) a na komentáře. Kachničky i komentáře si píší účastníci navzájem, a v tom je právě ten zakopaný pes. Napsat jedno drabble denně, to ještě nezabere tolik času. Ale přečíst, co napsali ti ostatní, okomentovat to, okachničkovat, mezitím prohlížet, kolik kachniček přistálo u mého výtvoru a jaké komentáře kdo k němu napsal, to zabere času hodně.

Časem už jsou nám ostatní nicky známé. Víme, kdo co píše, máme své oblíbené autory, my jsme oblíbení u některých ostatních autorů. Někteří píšou v drabblech příběh na pokračování, ano, i to jde. Někteří píšou příběhy z různých fandomů... apropo, fandomy. Slovo, které jsem také dříve neznala. Fandom je například svět, který byl již stvořen v knize, filmu apod. Například to může být třeba fandom „Bylo nás pět“, nebo „Cirkus Humberto“, či „Harry Potter“. Nebo je to i realita, či historie, či věda.

Také je možno vytvořit si fandom vlastní – to mám například já. Mám vytvořený fandom „Hotel U devíti koček“, což je realita, kterou prožívám doma s našimi kočkami. Ano, na všechna ta témata, šílená i nešílená, se snažím napsat nějaký příběh o našich kočkách. Prostě taková moje malá výzva, že to dám, že to dokážu.

Asi jsme pro některé blázni. Pro jiné zas zbytečně ztrácíme čas blbostmi. Jenže mně to jako blbost nepřipadá. Stoslovný útvar naučí autora psát sevřeně a nelítostně škrtat nadbytečná a plevelná slova. Aby měl příběh o sto slovech hlavu a patu, není tak jednoduché, jak se ve výsledku zdá. Většinou totiž po první napsání několik slov přebývá, někdy i docela dost.

První padnou za oběť přebytečné citoslovce, pak spojky či přídavná jména (panuje názor, že brzo založí odbory a začnou vymáhat svá práva). Potom se váží každé slovo. Protože každé jedno slovo může velmi změnit vyznění celého výtvoru. A když už máme sto slov vypiplaných, vycizelovaných a odladěných, přijde na řadu název. Jak dílo pojmenovat tak, aby byl název libozvučný, aby přitáhl zrak čtenářů, ale zas, na druhou stranu, aby neprozradil pointu? Někdy se do názvu dá přidat to, co se do drabble nevešlo, jindy název naskočí raz dva, ale někdy je to trápení delší, než tvorba celého drabble.

Máme sto slov, máme název, co dál? Někdy je ještě pro lepší pochopení potřeba napsat závěrečnou poznámku, nebo úvod, abychom vyjasnili či doplnili to, co se do sta slov nevešlo. A pak už své dílko vyšleme jedním klepnutím do světa, a se zatajeným dechem očekáváme, zda se bude líbit nebo ne.

Po skončení toho hektického měsíce se najednou čas zvolní. Ještě se probírají a dočítají nedočtená drabble z posledních témat, každý má možnost dát jedno, které by chtěl ještě jednou zviditelnit, do svého výběru, další může dát do e-knihy (ano, již několik let vždy po skončení této akce je vydána e-kniha) a sestavit si výběry toho, co se mu za ten měsíc nejvíc zalíbilo, co ho zaujalo. Někteří se pak ještě sejdou na závěrečném pikniku a... je konec.

Jenže tak nejpozději v lednu začnou zase svrbět prsty a pak, koncem března, se zase vynoří to první předběžné cvičné téma... a už v tom jedeme znova. A rádi!

Aha, vlastně jsem ještě zapomněla dodat, cože za to máme? Proč to děláme, co dostaneme, kromě kachniček a komentářů?

Body od pořadatelů, za každé drabble, které splní téma, jeden. Za sedm a více bodů si můžeme po skončení měsíce nabrat čerstvě vytvořené ikonky, právě ty, které doprovázejí celý text. A kdo má bodů opravdu hodně, kolem třiceti, dostává na pikniku odměnu ve formě odznáčků a podobných drobností. Je to hodně? Je to málo? Pro nás, co rádi píšeme, je to odměna dostačující.

A na závěr, aby bylo jasné, jak takové drabble na dané téma vypadá, vyberu jedno z těch mých letošních. Kočičí, jak jinak.

Téma znělo dost krkolomně: Fascinován zpět ve své kleci.

A mých sto slov je zde (tentokrát i se závěrečnou poznámkou, která se do sta slov nepočítá).

Název: Kočka v kleci
„Tak se ukaž, junáku,“ zaslechnu.
Nepudu ven. Ani náhodou. Minule jsem šel a co? Díra do kožichu. Tůhle. Už vám na vaše lákání neskočím, nejsem blbej!
Jenže co to? Můj úkryt se bortí, rozpadá, ba úplně mizí!
„Doma ho nedostaneme do přepravky a tady zas ven, pokaždé rozděláváme klec,“ vysvětluje komusi domácí, zatímco jsem nesen vzduchem, vržen na váhu, potupně zvážen, otevírají mi tlamku, přepočítávají zbylé zuby, uši otáčí naruby a než se naděju, pic ho, pigáro v kožichu, auvajs, zas mě dostali!
Přepravka! Bezpečí! Hurá!
„To mě fascinuje,“ platí domácí očkování, „kdyby to uměl, ještě si za sebou zabouchne!“

Závěrečná poznámka:
S kocourem Čeňkem a přepravkou je to trošku jako s tím příslovečným ježkem v kleci. Je-li kocour venku (tedy pokud jsme doma a potřebujeme ho dopravit kamkoliv) není možné jej do přepravky nacpat. Pořád někde přečuhuje nějaká noha či ocásek. Ovšem dostat jej u veterináře z přepravky ven je teprve úkol, hodný minimálně Jana Tleskače. Tudíž používáme podlý trik, kdy přepravku rozebereme na prvočinitele, a tím pádem ani všechny čtyři pevně zapřené tlapky Čendovi nejsou nic platné...