ZANINY CESTY: To byly… Semily

Synek nám na jaře básnil o Riegrově stezce v Českém ráji. K ní se ještě dostanu, ale zaujalo nás to, protože naposledy jsme tam byli v minulém století, což uznejte sami, je trapné.

Nakonec jsme tedy jeli do Semil. Trochu jsem se toho bála, nepamatovala jsem si je jako moc přívětivé místo, ale usoudili jsme, že dnes vypadají dobře i města s horší pověstí.

Hned po příjezdu jsme vyběhli podívat se na jednu z mnoha Cimrmanových rozhleden, které jsou rozesety v téhle zemi. Navíc je tam i prototyp Cimrmanova dalekohledu nebo šlapací telefon. Dobrý začátek!

Kozákov

V pondělí jsme vyrazili na Kozákov, ať ten krpál máme za sebou. Bylo krásně, ne moc horko, malebné obláčky…Nad Kozákovem kroužila rogala, vidět bylo daleko a chata byla při pondělku zavřená. Naštěstí fungoval aspoň stánek, tak jsme snědli párek v rohlíku, zapili pivem a šli dál.

Následujícím cílem byly Suché skály. Tehdy dávno, když jsme tu byli, jsem z nich byla úplně unešená. Chtěla jsem zkusit jít nad nimi v naději, že je uvidím shora. No… byla to hezká cesta po úzkém skalnatém hřebínku, ale neviděla jsem nic.

V úterý jsme se vrátili do Malé Skály (těch lidí v kempu!!) a vydali se k zřícenině Zbirohy. Příjemná cesta lesem, nakonec jsme došli ke krásnému skalnímu „náměstí“ a za ním už bylo to málo, co z hradu zůstalo. Fakt málo, ale místo je to pěkné.

A zase dolů do vesnice a do dalšího kempu, kde to vypadalo na možnost najíst se – tedy pokud se nebojíme obrovského srocení lidu. Kdeže dvoumetrové rozestupy…

Hrubý Rohozec

A tak jsme šli podle Jizery dál, bylo už horko, příjemný stín jsme fakt oceňovali. Přešli jsme přes most a jen letmo koukli na populární Dlaskův statek (naštěstí jsme tam už byli, takže nebylo nutno se připojit k davu). Cesta po téhle straně vede k zámku Hrubý Rohozec, který se nad námi tyčil na prakticky kolmé skalní stěně. Z téhle strany je taky nejhezčí. Ze zámecké zahrady je trochu fádní a nádvoří je zase klaustrofobicky úzké. Ale mají tam kavárnu!

Po kafi jsme pokračovali do Turnova. Doufám, že potom, co jsme tam několikrát byli, si ho aspoň nějaký čas vydržím neplést s Trutnovem…

V Turnově bývalo nesmírně tristní nádraží, před kterým stavěli autobusy do Krkonoš. Dnes je úhledně opravené a vedle něj stojí nové autobusové nádraží, které Turnovu my Pražáci můžeme jen závidět.

Kromě toho stojí za vidění krásné náměstí s barokním kostelem, mariánským sloupem a renesanční radnicí. A taky krásná synagoga, jeden z největších novogotických kostelů v Evropě… a vůbec je v Turnově celkově příjemno. Vraceli jsme se tam během týdne několikrát, zčásti taky kvůli skvělému pivu osmičce, což je ta správná varianta pro letní počasí.

Středa byla ve znamení Trosek. Schválně jsme si je schovali na prostředek týdne v naději, že nepotkáme tolik lidí. Potkali…

Podtrosecké údolí - vlevo rybníky (prý)

Byl to vlastně dost nepovedený výlet. Přijeli jsme do Borku pod Troskami a už od nádraží viděli hrad. Nechtěli jsme k němu jít rovnou, ale Podtroseckým údolím až k Věžickému rybníku a pak přes Nebákov do Troskovic a nahoru. Davy lidí, cyklistů. Horko. Rybníky zarostlé rákosím tak, že z cesty nejsou vidět – slavný Věžický (podle kamenných věží na protější straně) byl vidět přesně ze dvou malých míst, kde všichni fotili. Vlastně mnohem příjemnější to bylo u Nebákova, o kterém tolik lidí neví, a tudíž je tam celkem klid. A krásně.

Ale konec legrace, pod Troskami už množství lidí připomínalo prvomájové průvody za totáče, jen ty transparenty chyběly. A čím výš, tím hůř… zkrátka kousek pod hradem jsme to vzdali a vydali se do Ktové na vlak.

Usoudili jsme, že ve čtvrtek si zasloužíme odpočinkový den. Zase jsme odjeli do Malé Skály, koupili si tam skvělý povidlový koláč a jali se drápat nahoru na skalní věže, kde jsou zříceniny dvou hradů – Vranov (Pantheon) a Frýdštejn.

Frýdštejn

Na Pantheonu to bylo horší, přece jen je to sice do kopce, ale blízko, takže lidí jak much. Je to svým způsobem zajímavé místo (viz tady), ale taky dost kýčovité. Frýdštejn je dál, takže je o něco klidnější (a točila se tu pohádka O Jasněnce a létajícím ševci), navíc jsme cestou potkali penzion, kde moc dobře vařili.

My ale měli ještě jeden cíl a to byla rozhledna Kopanina, jedna z těch hezkých kamenných rozhleden z přelomu 19. a 20. století. Postavili ji za necelý rok, k slavnostnímu otevření byl z Prahy vypraven zvláštní vlak a nahoře zapěl mužský sbor. Jo, to byly časy…

Šli jsme zpátky do Malé Skály, užívali si daleké výhledy, barevné horské louky a klid. Dokonce kousek od nádraží se mi povedlo vyfotit ty Suché skály. Zjistila jsem ale, že od mojí poslední návštěvy (ono to takových dvacet let může být), hodně zarostly a už to tak docela není ono…

Na pátek jsme naplánovali tu Riegrovu stezku (tady), co nám o ní synek vyprávěl. Nemělo to být moc dlouhé, pěkně podle Jizery, na kterou je prý krásný pohled v místech, kde je hodně divoká.

Jizera u Riegrovy stezky

Opět hodně lidí. Stezka je zarostlá, pohled na vodu se objeví vlastně jen na visuté lávce, jinak ani z vyhlídek není přes stromy vidět skoro nic. Visutá lávka a tunýlek jsou hezké atrakce, ale zbytek stezky je poměrně dlouhý a člověk prostě jde ve stráni nad vodou, kterou jen místy slyší. Slyšet jsou i vlaky na protějším břehu a taky nejsou vidět, což je škoda, protože na trati jsou ve skalách čtyři železniční tunely z poloviny 19. století.

Takže nakonec asi nejlepší zážitek je chata a výborná restaurace Pod Spálovem. Z železničního mostu fotím Jizeru, ale zrovna tady toho moc k focení není, v zátočině se pár lidí koupe. Vracíme se horem přes rozcestí Morava (pak je tu taky obec Rakousy), je to docela dřina – vedro, slunce pálí. Ještě zastávka u Masarykovy vyhlídky – ten výhled musel být pěkný, ale stromy už příliš vyrostly.

Poslední den – máme rezervaci do Bozkovských dolomitových jeskyní. Rezervace je nutná, skupiny o cca dvaceti lidech tu vyrážejí v desetiminutových intervalech, přijít jen tak je zbytečné. Trochu fabrika, ale výborně organizovaná a vlastně docela sympatická.

Venku je třicet, v jeskyních osm stupňů. Navlékám triko s dlouhým rukávem a bundu a za chviličku vyrážíme. Mám jeskyně ráda. Tady je navíc voda, maličká jezírka a jedno větší. Je to moc pěkné.

Franta pokládá svoji oblíbenou otázku, jak to mají zařízeno, když se něco stane. Tak prý na křižovatce cest je telefon pro případ nějakých zdravotních potíží. Pokud vypadne elektřina, pět minut se čeká a pak speleologové v záloze, co jsou nahoře (tuším asi sedm lidí) vyrazí s baterkami dolů. „Chcete vidět, jaká je tu tma?“

Bozkovské dolomitové jeskyně - jezírko

Po nějakých padesáti minutách jsme zase venku, okamžitě se začínám potit…

Jdeme dál, až nakonec docházíme do Návarova. Zámek je tu soukromý a vidět přes plot moc není. Hrad chvíli hledáme, je schovaný v lese, takže stín, to je milé. Je to taková menší zřícenina, která ve svojí době určitě nebyla mezi stromy, takže z ní musel být výhled na Kamenici, která se klikatí dole. Scházíme k ní a pokračujeme po břehu nebo kousek nad ním, je to krásná cesta, upřímně řečeno lepší, než celá Riegrova stezka. Vede nás k restauraci, kde jsou dost protivní, ale vedle mají být zbytky barokního mostu… no, jsou tam, schované pod most novodobý, moc vyfotit to nejde.

Spěcháme na nádraží, což je úplně zbytečné, protože vlak má dvacet minut zpoždění. Ale nakonec přijíždí a naše dovolená končí. Nebylo to špatné.

Foto: Zana. Další fotky najdete tady na Rajčeti.