Mám poněkud zábrany jet na vlastní pěst do frankofonních zemí, a tak jsme si na letošní léto koupili zájezd do Bretaně. V květnu nám ho zrušili. Nakonec jsme usoudili, že tedy pojedeme do Beskyd – je to taky od B a už se tam nějaký čas vypravujeme. Tedy ne že bychom ještě nikdy v Beskydech nebyli, ale až do jejich nejvýchodnějšího cípu jsme ještě opravdu nedorazili.

Navíc se tam dá velmi pohodlně dojet vlakem, tedy alespoň původně to tak vypadalo; vzhledem k tomu, že se tahle trať letos rekonstruuje, jsme dorazili s tříhodinovým zpožděním po dvou přestupech navíc.

Počasí bylo... rozmanité. Dva dny déšť, jeden den příjemně, zbytek vedro. Večer a v noci chládek. Až dodatečně jsem si uvědomila, že vlastně přesně takové počasí má v létě být.

Cestou k Trojmezí

Co jsme viděli: v neděli jsme se vydali na Trojmezí, což je místo, kde se stýkají hranice Česka, Slovenska a Polska. Byl to relativně krátký výlet, ovšem s ďábelským převýšením. Hranice totiž vede – přirozeně – potokem a potoky jaksi nebývají na hřebenech hor, ale dole v údolí. Takže pěkně nahoru přes kopec z Mostů u Jablunkova, což je údolí, kde jsme bydleli, a dolů na Trojmezí. Zpátky obráceně, to vše v pořádném horku. Ovšem zase jsme objevili regionální pivovar :-).

V pondělí hodně pršelo, v úterý méně, ale zdržovali jsme se raději blízko. Zajeli jsme alespoň do Jablunkova do arboreta místního plicního sanatoria, které bylo postaveno po 1. světové válce, kdy Slezsko těžce sužovala tuberkulóza. Docela zajímavý výlet v okamžiku, kdy se člověku nechce do lesa - funkcionalistické budovy, krásný park, všude spousta informačních tabulí.

Ve středu už jsme byli netrpěliví se někam vydat, a tak jsme vyrazili k chatě Gírová, což obnášelo zase pořádné stoupání a zpátky pro změnu klesání. Když jsme vyšplhali prvních sto výškových metrů, začalo poprchávat.

Prší

Už se nám nechtělo zpátky, takže nakonec nás pořádný a dlouhý liják zastihl v půlce kopce, sice v lese, ale než jsme stihli obléct sobě i batohům pláštěnky, byli jsme solidně mokří. Do toho volal synek kvůli nějakým finančním záležitostem, a jak jsem s ním mluvila, cítila jsem, jak mi voda protéká hodinkami do rukávu až k lokti.

Pak jsem se mokrýma rukama marně snažila vyfotit mloka (na fotce je ocásek). A pak jsme šli stále do kopce, byli jsme čím dál víc mokří, až nakonec jsme dorazili k chatě, kde bylo nepříjemně chladno, ale sucho. Jedli jsme horkou polévku, bylo nám zima a nedalo se moc čekat, že v dohledné době uschneme. Naštěstí nakonec pršet přestalo (byla to poslední přeháňka toho týdne) a vyšlo slunce, takže jsme dorazili zelňačku a šli se ven sušit. Víceméně suší jsme pak dorazili na Gírovou (na skále poblíž má být otisk čertova kopyta, ale nějak jsme ho nenašli) a nakonec do Bukovce na autobus. Autobus nás odvezl do Jablunkova a další až k nám.

Kosti země - mokré

Ve čtvrtek jsme se vydali opačným směrem (s hrůzou jsem pak koukala, že to celkem obnášelo asi 900 výškových metrů). Stoupali jsme a stoupali, naštěstí lesem, takže to horko nebylo až tak strašné. Po poledni jsme dorazili k cíli naší cesty – rozhledně Tetřev. Je nová a moc hezká – tedy aspoň z dálky, zblízka je sice moderní a elegantní, ale francouzská okna na rozhledně prostě nejsou dobrý nápad – z bezpečnostních důvodů se nedají otevírat a tím pádem máte nahoře pěkný skleník, fotit taky nejde - tedy jde, ale napřed by bylo nutno si ta okna umýt. Cestou zpátky jsme se hlavně snažili jít někudy, kde to nebude klesat moc prudce.

V pátek jsme cítili všechny ty metry nahoru a dolů, a tak jsme raději volili poměrně nenáročný výlet – Šance a Megoňky. Jablunkovským průsmykem vedla od pradávna obchodní cesta. Časem ji momentální vládci začali opevňovat a nakonec tam v 16. století vznikla velká pevnost. Fungovala pak ještě tři sta let, prý ještě po druhé světové válce bylo opevnění prakticky ve funkčním stavu. Pak ho ovšem odnesl čas a ti, kdo si v okolí stavěli nové domy. Dnes je vidět hlavně při pohledu z výšky, což jsme moc neocenili, ale zajímavé místo to je (a navíc skoro na rovině).

Megoňky jsou na Slovensku (pár metrů od hranic) a je tam lom, v němž při odstřelu objevili, že část lomu se „štěpí“ do tvaru koule. Po troše pátrání na internetu jsem usoudila, že se neví, proč to tak je. Ale podobných nalezišť je ve světě několik - třeba na Novém Zélandu. Jenže tady zbyly jen asi tři poškozené kusy ve skalní stěně (prý jich původně bylo hodně, ale... no, zmizely, znáte to).

Na poslední den, sobotu, jsme si vymysleli výlet na nejvýchodnější bod republiky. To místo patří pod Bukovec, kde jsme už jednou byli, ale horské vesnice jsou rozsáhlé (chtělo by se říct rozvleklé), takže jsme šli jinudy a jinam. Horko bylo opravdu dost strašlivé, tedy až do chvíle, kdy se nad námi objevil takový tmavší mrak a rostl. Pak začalo trochu hřmít – nakonec spadlo jen pár kapek, ale docela to naše putování mezi loukami a lesy zrychlilo. Jo, na nejvýchodnějším bodě republiky je na kameni taková plaketa :-).

Myslím, že se nám podařilo vidět snad všechny místní pozoruhodnosti, tedy až na prales Mionší, který byl do nedávna – a ve většině průvodců je dosud uváděn jako – volně přístupný po vyznačených stezkách, ale od této sezony je vstup povolen pouze s průvodcem (samozřejmě za poplatek), ve skupinách do 25 osob, dvakrát denně o víkendech. To jsme nestihli, ani nás to za takových podmínek nelákalo.

Zdejší část Beskyd je hezký kraj. Výškově připomíná trošičku vyšší Brdy, ale není to masív, spíš jednotlivé kopce, jeden za druhým a vedle sebe. Malebné. Hezké lesy, louky. Je to tu hodně obydlené – domy vypadají často jako samoty, ale z dálky se ukáže, že tvoří vesnice. Spousta domů jsou dřevěnky, krásné na pohled. Všude úpravno, tráva posekaná, žádné haraburdí, žádné trosky starých mopedů a polorozpadlé kůlny na zahradách. Je tu veliká polská menšina, takže hodně nápisů je dvojjazyčných. Místní nářečí mi znělo jako směs polštiny s trochou slovenštiny. Všichni lidé, které jsme potkali, byli vyloženě příjemní, ochotní radit a pomáhat. Jen si stěžovali, že turistů přijíždí málo. Takže východní Beskydy doporučuji, rádi vás tam uvidí :-)

Foto: autorka. K nahlédnutí i přímo zde na Rajčeti.