19.3.2024 | Svátek má Josef


PSI: Dovolená dle psích představ (vzpomínání)

20.7.2020

Pokud to jen trochu jde, snažím se každý rok vyšetřit minimálně týden dovolené, kterou bych mohla strávit na chalupě v Podještědí, kam mě vážou krásné vzpomínky na celé dětství. Jelikož byl od mých devíti let až dosud už vždy součástí rodiny i pes, jezdil pochopitelně s námi.

Akínek s paničkou na chalupě nejspokojenější

Foto: Akínek s paničkou na chalupě nejspokojenější

Všichni naši psi se na chlupu vždy ohromně těšili a v den odjezdu již měli od rána „cestovní horečku“. Ta se kupodivu u všech projevovala dost podobně. První pes, knírač Ferda, často v autě býval přilepený čumákem na větrací otvory, a proto se mu vždy do auta bral s sebou hadr na utírání. Jakmile se mělo jet, popadl tedy Ferda nějaký a lítal s ním po zahradě už od rána. Choďák Akínek toto zdokonalil, když stejně běhal se svým batohem. V den „D“ již vysloveně jen čekal na povel „Aki, sbal si“. Okamžitě pak popadl batoh a šel se i s ním naložit do auta, odkud už se obvykle nehnul (co kdybychom ho náhodou chtěli nechat doma).

Kříženec Griffča na chalupu nejezdil jen proto, že se mu v autě dělávalo už po malé chvíli tak zle, že pro něho bylo lepší zůstat ten týden doma v láskyplné péči někoho z blízké rodiny, což mu nevadilo.

A současné fousisko? To se v den odjezdu chová jako celník. Všude se snaží vlézt, všechno lustruje a samozřejmě si také sbalí alespoň něco. Ovšem nosit si svůj batoh? Na to má přece služebnictvo (resp. paničku). On si vezme jen svého oblíbeného plyšáka (teď je to morče z IKEA) a ještě tak vodítko.

Cestu na chalupu vnímali naši psi už ale rozdílně. Ferda po pár minutách jízdy lehnul a spal a vstával pokaždé cca 15 minut před dojezdem, kdy už nervózně poposedával a vyhlížel z okna. Aki obvykle také rychle zalehl, ale budil se dříve a zbytek cesty obvykle připomínal postavu oslíka z animáku Shrek tím, že každou chvíli pofňukával: „Už tam budeme?“

To Eda je sice naprosto vzorný cestovatel, jede-li ve svém přepravním boxu v kufru, ale pokud se toho veze moc (jako i letos) a box se nevejde, musí jet vpředu pod nohama. To je pak ovšem ještě otravnější než ten oslík. Neustále se cpe na klín (miluje chování), slintá do větráku, podává pacičky, občas má akutní potřebu „políbit“ řidiče... No prostě vpředu není moc zvyklý jezdit a tak je to holt o neustálém povelování a mazlení.

Celý se v autě na klín fousisko pochopitelně nevejde, tak zadními stojí na...

Foto: Celý se v autě na klín fousisko pochopitelně nevejde, tak zadními stojí na podlaze a přední polovinu těla má v klíně.

Jakmile se však otevřela brána k pozemku s chalupou, Ferda s Akim, a dnes stejně tak i Eda, vždy vyletěli z auta, div že se nepřerazili, a jali se zkoumat terén. Pozemek je veliký, tudíž jim to vždy zabralo čas tak akorát, než dvounožci vše vybalili a připravili. Protože máme plot, lze ponechat psa bez dozoru bez rizika útěku.

Ale i ve Ferdových časech, kdy jsme ještě plot neměli, jsme se nebáli nechat ho venku samostatně, neboť jsme dobře věděli, že ho spolehlivě vždy najdeme sedět před králíkárnou, protože Ferda ještě jezdil na chalupu v době, kdy tam hospodařili po většinu roku moji prarodiče. Ideální představa Ferdovy dovolené proto byla koukání na televizi s jediným programem „králíci... králíci... králíci“, dále dlouhé procházky a výletění s námi, hrabání a hubení myší (s dědou pak jsme pilně a trpělivě zahrabávali vzniklé krátery). Zřejmě nejoblíbenější činností však bylo válení v kravincích.

Stádo krav jsme ostatně měli každé léto na louce přímo za chalupou. Ferda z nich neměl ani strach, ani potřebu je prohánět. Jeho cílem bylo si jen doběhnout nahoru na louku pro „svačinku“ a pak se ve zbytku toho „ryzího zelena“ vyválet. S mým dědečkem si brzy vypěstovali krásný rituál. Jakmile přiběhl Ferda zelený, šel si rovnou sednout k plechovému sudu, v němž přes den ohřívalo slunko vodu na zalévání. Děda pak Ferdu vzal a postavil ho do sudu, takže mu koukaly jen přední tlapy a hlava. Drbání a mytí v sudu si báječně užíval a užitek jsme z toho měli i my, neb květena a zelenina díky takové obohacené zálivce rostla jak divá.

Po koupeli byl Ferda vytřen hadrem, o který jsme se poté společně tahali. A na závěr byla vždy honička, aby Ferda vrátil ukořistěný hadr. Byla to prostě hra, při níž jsme se bavili jak my, tak i sousedi. Tento rituál se často opakoval i několikrát denně, ale nám to tenkrát nevadilo, resp. já jako malá holka jsem z toho měla legraci a dědeček byl neskutečně tolerantní člověk s obrovským smyslem pro humor. (Dnes, kdy to musím vše řešit sama, už se na to dívám jinak... Fousisko si smí ke kravinci maximálně čuchnout a pokud něco takového smí sežrat, pak jen zelené dršťky, které občas dostává k jídlu).

Akínek, jakožto velmi poddajný pejsek, neměl o trávení své dovolené zřejmě žádnou konkrétní představu (kromě hrabání myší), neboť rád dělal cokoli, co mu bylo námi nabídnuto, ale občas se i u něho projevila vlastní iniciativa. Když začal jezdit na chalupu i on, ještě spolu s Ferdou, kterého se jinak jako štěně stále držel, dal vlastně nepřímo popud k oplocení pozemku.

Akínek dává průchod své myši-hrabací vášni.

Foto: Akínek dává průchod své myši-hrabací vášni

Aki na louce nad chalupou v době, kdy už se tam krávy nepásávaly. V pozadí...

Foto: Aki na louce nad chalupou v době, kdy už se tam krávy nepásávaly. V pozadí Bezděz.

To tenkrát k sousedům přijelo široké příbuzenstvo na oslavu životního jubilea pána domu a už od časného rána tam byl živý ruch a na dvoře se chystaly stoly s jídlem, neb do malého domku by se všichni nevešli. Tam na vsi mnoho lidí nemá plot a chalupy jsou rozstrkané po kopcích nedaleko od sebe. A tak se stalo, že někomu, nepozorován, malý Akínek proklouzl ven a zašel k sousedům na hostinu.

Sousedka tenkrát přiběhla, ať si pro Akiho dojdu, že tam běhá od stolu ke stolu a ochutnává, tak ať si ho chytím dřív, než sežere i oslavencův dort. Vzpomínám si, že jsem se po něm tou dobou už sama sháněla, neb Ferda ležel doma v chodbě. Vůbec nemám tušení, kolik toho tenkrát Aki sežral a co všechno splácal dohromady, protože jsem jen (navíc ještě v puntíkovaném pyžamu a holinách) koktala omluvy a byla šťastná, že z toho nikdo nedělal „kovbojku“. Sousedka (žena oslavence) z toho dokonce měla legraci; prý „na takové milé štěňátko se člověk přece nemůže zlobit“. Já se tenkrát zlobila hrozně, ale ne na štěně, nýbrž sama na sebe, že jsem dlouho vyspávala a Akiho neuhlídala, a pak také na toho (a dodnes nevím, kdo to byl), co pustil pséka ven.

Je zvláštní, že dokud nebyl plot, ani Ferda ani Aki se z pozemku (kromě shora uvedeného incidentu) svévolně nevzdalovali, a to i přesto, že zajíců, srnek a dobytka bylo vždy kolem chalupy plno. Hafani však začali náruživě hlídat od té doby, co byl plot hotov. Do té doby k nám často (nezván) chodil na návštěvu jezevčík Fíďa od dalších sousedů, aby nám přede dveřmi často nechal „páchnoucí dáreček“, a naši psi s ním byli kámoši. Okamžikem postavení plotu se však i Fíďa stal rázem vetřelcem, kterého nutno s pořádným řevem zahnat od brány. (Pokud se však tomu lumpíkovi podařilo nějak se přece jen dostat dovnitř, najednou to byl zase kámoš.) A stejně tak to bylo i s těmi srnkami, co se producírovaly ráno a navečer kolem. Aki pak v jejich honění kolem plotu nacházel obzvlášť zalíbení. Starý Ferda už obvykle jen z místa aspoň poštěkával.

I Eda v zahánění srnek spatřuje velkou zábavu, ale u něj vím jistě, že být toho fyzicky schopen, plot přeleze a bude v honu pokračovat dál. Naštěstí je plot vysoký. Při vědomí, jaký je Eda „hraboš“, jsem učinila patřičná opatření proti podhrabání plotu, ale loni to za Edu v době naší delší nepřítomnosti udělal drzý lišák. (Alespoň dle slov sousedky, která ho údajně přistihla in flagranti.) Eda si tedy jeden srnčí hon stejně dopřál, než jsem našla tu díru (sousedka špatně navigovala) a zajistila proti vniknutí i naopak. Naštěstí přišlo fousisko zpět brzy a pouze vyválené v kravinci. (Že by snad tuto zálibu měli knírači vrozenou?) Ovšem již nebylo sudu, do něhož bych ho mohla postavit, proto byl potupně vydrbán mýdlem na trávníku a osprchován hadicí, což zrovna nemiluje.

Letošní pobyt na chalupě byl pro mne především ve znamení tvrdé práce na zahradě, při níž mi (zejména při pletí záhonů) Eda nadšeně asistoval. Pokoušel se také hrabat a škubat plevel, ovšem on by škubal vše, co roste. O takovou pomoc jsem tedy příliš nestála. Lehl si proto obvykle na kraj záhonu a alespoň „kibicoval“. Později si pro hrabání našel místo, kde by nikomu nevadilo, ani kdyby se prokopal až do „Klokánie“, a ve volném čase se pilně věnoval hloubení kráteru.

Abych jen nemakala, chodili jsme samozřejmě i na výlety a procházky. Na chalupě tedy téměř všude se šňůrou, neboť přivolání od srnek tedy nemáme a mně se nechtělo nic riskovat. Protože už mohu stran Edy důvěřovat i dceři, jednou jsem ji nechala s Edou zajít samotnou nahoru na kopec k „tetičce“ se zbytky jídla pro slepice. Během těch cca 100 metrů, které dcera s Edou ušla, potkala, jak mi následně vyprávěla, parádního srnce, který prý stál od ní a psa cca 5 metrů a klidně se pásl, občas se po nich podíval a pokračoval v pastvě. Odešla tedy dcera se psem. Eda byl prý ze srnce úplně mimo a jen nechápavě zíral „jak to, že to nezdrhá?!?“ Na cestě od „tetičky“ dolů pro změnu zas v trávě panáčkoval zajíc, který s odhopkáním pryč také nijak nespěchal, a k dovršení všeho, dole pod lesem ještě dcera stihla zahlédnout rodinku divočáků. I když to vše bravurně spolu zvládli, bylo to poprvé a naposled, co jsem je o této dovče pustila někam samotné.

Z kopce dolů do vsi v srnkovém terénu raději jen s „běhacím“ pásem a na vodítku...

Foto: Z kopce dolů do vsi v srnkovém terénu raději jen s „běhacím“ pásem a na vodítku :-)

Asi největším Edovým zážitkem z dovolené ale bylo setkání s Kasie – téměř půlroční fletinkou (flat coated retriever) rodiny mého švagra. Dlouho jsme se švagrovou plánovaly seznámení hafíků v Praze, až se nám to nakonec povedlo až na chalupě, neboť švagrová shodou okolností pochází z vedlejší vsi.

Postupné seznamování a navazování nového přátelství Edy s Kasinkou
Postupné seznamování a navazování nového přátelství Edy s Kasinkou

Foto: Postupné seznamování a navazování nového přátelství Edy s Kasinkou

Kvůli hodně teplému počasí byl Eda ten den celkově línější, což se při seznámení s Kasie hodilo, neb ho zpočátku, více než ona, zajímala její mísa s vodou a stín verandy. Kasie tak dostala příležitost si Edu pořádně prověřit (nejdříve velmi opatrně, pak již se zájmem a nakonec ztratila zábrany úplně).

Po seznámení se šlo do blízké hospody na pivko a tam už psi spolu svorně leželi pod stolem. Protože hospoda je přímo vedle zemědělské usedlosti, každou chvíli kolem jezdil nějaký traktor. Eda se ukázal jako pěkný xenofob, neboť zatímco naše Zetory nechával projet takřka bez povšimnutí, JohnDeery a jiné cizí značky zemědělských strojů pokaždé hrozně ořval. Kasince byly ukradené všechny traktory bez rozdílu.

Pod stolem v hospodě. Kasie se nudí, Eda odpočívá.
Pod stolem v hospodě. Kasie se nudí, Eda odpočívá.

Foto: Pod stolem v hospodě. Kasie se nudí, Eda odpočívá.

Občerstveni jsme pak vyrazili kopcem nahoru procházkou k nám na chalupu. Zatímco cestou byli oba psi moc hodní, na chalupě, jakmile se napili, začalo rodeo.

Hele kámo, co máš v plánu? No hádej, princezno!

Foto: Hele kámo, co máš v plánu? No hádej, princezno!

Kasie Edu provokovala ke hře, on s radostí přijal a nastala honička, která pokaždé končila Edovým pokusem podmanit si partnerku, což ji vždy vyděsilo, takže si Eda dal klídek a na chvíli lehnul. Kasie to ale nikdy nevydržela dlouho, takže vše začalo nanovo. Nevím, jak Kasie, ale hádám, že doma také nejspíš lehla a hezky spinkala. Eda se probral jen na večeři a pak to zase „zabalil“.

Bez plyšáčka spinkáčka ani ránu

Foto: Bez plyšáčka spinkáčka ani ránu

Dalším zdrojem fousiskovy zábavy byly i dvě malé dcerky mého bratrance, které si rády hrají na písku a s radostí přijaly Edův návrh hry „přines a zahrabej“. Jedna či druhá mu hodila gumovou hračku, on ji přinesl, rychlostí blesku do písku vyhrabal díru, vyplivl do ní hračku a zase zahrabal. Pak čekal, až ji holky vyhrabou, znovu mu ji hodí a tak pořád dokola. Pokud zrovna nenosil a nehrabal, ležel Eda s děvčátky na písku ve vyhrabané díře a nechával se i zasypávat.

Pískoviště na chalupě je oblíbené Edovo stanoviště

Foto: Pískoviště na chalupě je oblíbené Edovo stanoviště

Moc prima den, alespoň pro Edu určitě byl i výlet do skalního bludiště Kalich u obce Besedice. Mně však radost z výletu do oblíbené lokality, kam jezdím s rodiči již od dětství, trochu kazil pocit, že se, namísto v lese a mezi skalami, procházím po Václaváku v Praze. Kalich je totiž rok od roku oblíbenější a ani fakt, že bylo ráno a všední den, nic nezměnil na tom, že lidí byla všude fůra a mohli jsme si gratulovat k poslednímu volnému místu na parkovišti. Holt prázdniny, no!

Na trasu jsme tedy vycházeli doslova v zástupu lidí a „jak na potvoru“ jsme zrovna museli vyfasovat neskutečně hlučnou skupinu živě diskutujících rodičů s neukázněnými dětmi, kteří, ač zjevně Češi, vůbec nerozuměli zdvořilým prosbám typu „s dovolením“ a „promiňte, rádi bychom prošli“.

Jakmile se to tedy dalo, sešli jsme z té frekventované trasy na jinou, kterou rovněž dobře známe, a věděli jsme, že na ní návaly nebudou. Pokud už jsme někoho potkali, byli to již naštěstí samí ukáznění turisté.

Eda ve skalním bludišti Kalich
Eda ve skalním bludišti Kalich
Eda ve skalním bludišti Kalich

Foto: Eda ve skalním bludišti Kalich

Skály si Eda užíval. Byl tam příjemný chládek a hlavně spousta příležitostí zanechat svůj „podpis“ pěkně vysoko. Když jsme se už téměř vraceli k autu, ještě u vyhlídky u Vrchu Sokol nás čekalo překvapení. Potkali jsme tam doslova kopii švagrovic Kasinky, takže si troufnu tvrdit, že i Eda si ji s ní možná zprvu spletl. A že je svět skutečně malý, se ukázalo záhy. Ona „Kasinčina kopie“ byla totiž její rodnou sestrou. Fenečce říkají Berry a je také moc milá, hravá a kamarádská (ostatně asi jako snad všichni fleti, jak je znám já). Moc mě proto mrzelo, že jsem zrovna neměla čím fotit, neboť mobil zůstal pozadu v batohu za námi, a než dorazil, už zas nebylo koho fotit. Nicméně setkání to bylo velmi milé.

Tak jako ostatně každá dovolená, byla i tato krátká, ale i tak jsme si ji užili a nejvíce asi právě Eda. Takřka 24 hodin denně se svou smečkou, spoustou podnětů a zábavy kolem sebe, prostě psí představa ráje. A já, jakožto pejskař, jsem při této dovče učinila velmi užitečný objev, proto se zde na závěr o něm také zmíním.

Díky bratránkově manželce a mé kamarádce v jedné osobě jsem „objevila“ čistě přírodní přípravek proti klíšťatům s charakteristickým názvem KLÍŠŤOL. Ne že by to zrovna příjemně vonělo (mně to teda na druhou stranu ani nesmrdí), ale je to skutečně účinný sprej proti těm malým savým bestiím, kterým lze zcela bez rizika ošetřovat před pobytem v přírodě nejen i velmi malé děti, ale i psy. S úspěchem jsme s Edou vyzkoušeli, a zatímco první dny dovči jsem každou chvíli (i přes Bravecto) sundávala nějaké lezoucí klíště, ode dne, co jsme začali používat tohle, jsme ani po projití neposečenou loukou na sobě nenašli jediné. Opravdu je to odpuzuje. Akorát tedy nelze doporučit tehdy, má-li někdo problém s eukalyptem.

Vysmátý Eda ve vysoké trávě na louce poté, co jsme se jí probrodili a...

Foto: Vysmátý Eda ve vysoké trávě na louce poté, co jsme se jí probrodili a proskákali k cestě.

„Free-cool-in“ fousisko

Foto: „Free-cool-in“ fousisko

Večerní mazlení je pravidlem, ať jsme kdekoli

Foto: Večerní mazlení je pravidlem, ať jsme kdekoli.

Kdo by chtěl, zde je ještě odkaz na fotky na Rajčeti:

https://fousatejfrajer.rajce.idnes.cz/Cervenec_2020/

Foto: Eva Zvolánková

Eva Zvolánková Neviditelný pes