Máme psa. Obřího psa. Nemáme rádi davy a už vůbec ne o dovolené. Máme vnoučata, která plavou a milují moře. Spojit to jde – jmenuje se to robinsonská dovolená.
Chorvatský ostrov Pag má hodně rozeklané pobřeží a jeden malý poloostrůvek na severozápadním „chapadle“ ostrova se měl stát na týden naším domovem. Na ostrov jsme dorazili trajektem. Na Pagu nás přivítal jediný stánek s lístky na trajekt, nanuky a pitím – jinak všude kolem je nehostinná měsíční krajina. Po civilizaci ani stopy.
V blízké Novalje jsme se setkali s domácími a čekal nás poslední kousíček cesty. Do města se pak ještě v průběhu týdne Pepa třikrát vydal pro doplnění zásob (hlavně melouny). Jinak jsme nikdo neopustil zahradu. Nebyl k tomu jediný důvod.
První, co mě potěšilo, byl zcela oplocený pozemek. Úzká „nudle“ zhruba 300 x 50 metrů byla navíc plůtky rozdělena na více částí. Jedna byl ovčí výběh – ano, měli jsme vlastní stádečko ovcí. A povolení je krmit všemi rostlinnými zbytky (včetně slupek z melounů) a tvrdším pečivem. Takže nejmladší část expedice každý večer chodila krmit ovečky. V půlce týdne se holky změnily – dostaly letní sestřih.
Další částí byl sad (300 olivovníků) s příjezdovou cestou a poslední část – od domu k moři byl „náš“ rekreační prostor částečně zastíněný prastarými duby cesmínovitými. Prostor to byl rozsáhlý – děti měly velké možnosti schovávaček, duby ukrývaly houpačky, a pod největším dubem hned před domem byl velký venkovní stůl s lavicemi a taky pohodlná „houpací“ lehátka.
Druhé, co nás potěšilo, bylo vybavení domu. Nechybělo snad vůbec nic. Pro jistotu ale doplním, že to neznamenalo žádný luxus... abych někoho náročného příliš nenavnadila. Ale v domě se jen spalo a vařilo. Jinak nám stačil ten úžasný prostor pod dubem.
Velkou neznámou byl přístup do moře. A tady byla drobná obtíž. Betonové molo přecházelo do „brouzdaliště“. Průzračné moře s kamenitým dnem bylo skvělé pro nejmladší účastníky expedice i pro psí nohy... ale kdo chtěl brouzdaliště ohraničené přírodním útesem opustit, musel proplout jedinou možnou cestou. A ta nebyla snadná.
Neb pod hladinou bylo úžasné skalní město, a všechny skalní jehly a „hory“ byly plné života – hvězdic, sumýšů a hlavně ježovek. A jen jedna cesta byla pro plavce bezpečná, neb jak známo i botou do vody ježčí bodliny projedou snadno. Kdo měl brýle a šnorchl (Pepa, Vilém a časem to zvládla i Fany) anebo celoobličejovou masku (já) – neměl problém. Švára se švagrovou se trasu naučili kopírovat podle nás (nebezpečný byl jen kousek, než byla dostatečná hloubka, a při přílivu to bylo snadnější, při odlivu si museli dávat větší pozor).
Každé ráno jsem pořádně prohlídla „brouzdaliště“ a vysbírala do kyblíku dva či tři ježky, kteří se v noci snažili obsadit ježkoprostý prostor.
A jak jsem je sbírala? Ježci se překvapivě pevně drží kamenů. Takže jsem vzala plastovou lopatičku anebo list ploutve a opatrně, ale silou jsem tu kouli ostnů od kamene odtrhla. Pak jsem ji nahrnula do kyblíčku – lopatičkou nebo ploutví, fakt nesahat!! A odnesla je dál do moře, do bezpečné vzdálenosti od dětských i psích tlapátek, kde jsem je i s vodou vylila.
Night měl s sebou plovací vestu (kdyby chtěl plavat s náma), ale nepoužili jsme ji. Díky ježkům měl Night zákaz plavání. Dětem jde vysvětlit, že se na okrajové kameny sahat a stoupat nesmí... psovi nee a tak se směl jen brouzdat u břehu a byl ochlazován vodou z kyblíčku.
Na obou stranách poloostrova byly malé oblázkové pláže. Nebyly přístupné autem, takže byly liduprázdné, maximálně tam kotvila nějaká loďka domorodců. A tak jednou za den se malá dítka naložila do nafukovacího člunu a byla odtažena (trasa asi 400 metrů) na některou pozvolnou pláž na blbnutí a výuku plavání. 3 dospělí a 4 děti odpluli – a my s Najtem „hlídali“ usedlost. Klidně jsem si šla zaplavat – tak, aby na mě viděl. Pak stál na břehu a čekal.
Na pozemku jsme nebydleli sami. Každé ráno jsme s Najtem pozorovali zajíce. S děsně dlouhýma ušima. Byl to zajíc oprásklík – jen tak klidně hopkal směr plot, Najtí přítomnost ho nevzrušovala. Další obyvatelé sadu byly překvapivě svižně se pohybující suchozemské želvy (minimálně tři různé). A taky spousta ještěrek. V sadu bylo málo ptáků – sem tam nějaká sýkorka. To na moři byli kormoráni a rackové vidět podstatně častěji.
Dítka se naučila spoustu zajímavostí ze života ježovek (třeba že každý trn má vlastní kloub umožňující naklápění trnů do všech stran), sumýšů (že kadí nahoru :o)) , krabů (měli jsme velké černé i maličké hnědé)... a byla uchvácena krásou podmořské krajiny. Už i z naší předškolačky je šikovný ploutvonožec – a s bráchou si pobyt v moři opravdu užívala.
Díky plotu (i když nevzhlednému, nefotogenickému) měly děti svobodný pohyb po zahradě – neb se nemohly vydat mezi ostré kameny na útesy. A tak si dělaly tajné cestičky a „domečky“ mezi keři, pozorovaly obří mraveniště, houpaly se – prostě užívaly si svá velká dobrodružství bez nutné přítomnosti dospěláků.
Byli jsme na tak opuštěném místě, že k nám nedolehly ani zvuky z finále mistrovství světa. A to je co říct :o) Týden utekl jako voda. Cestu zpátky jsme zvolili tentokrát ne lodní, ale přes Pažský most. Posádka vozu byla z robinsonské dovolené nadšená celá – takže dokonce už došlo na dohadování, co za rok ...
P.S.: Jednu stránku života pod velkým dubem jsem si nechala na samostatné povídání. Bude hlavně o Karle, Dafné, Gábině a Martině :o) A nesmím zapomenout na Františka a hodně členů rodiny Pferdíků.
Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie.