PSI: Night Robinsonem

Máme psa. Obřího psa. Nemáme rádi davy a už vůbec ne o dovolené. Máme vnoučata, která plavou a milují moře. Spojit to jde – jmenuje se to robinsonská dovolená.

První pohled na Pag z trajektu

Chorvatský ostrov Pag má hodně rozeklané pobřeží a jeden malý poloostrůvek na severozápadním „chapadle“ ostrova se měl stát na týden naším domovem. Na ostrov jsme dorazili trajektem. Na Pagu nás přivítal jediný stánek s lístky na trajekt, nanuky a pitím – jinak všude kolem je nehostinná měsíční krajina. Po civilizaci ani stopy.

Měsíční krajina kolem přístavu

V blízké Novalje jsme se setkali s domácími a čekal nás poslední kousíček cesty. Do města se pak ještě v průběhu týdne Pepa třikrát vydal pro doplnění zásob (hlavně melouny). Jinak jsme nikdo neopustil zahradu. Nebyl k tomu jediný důvod.

Cesta dubinou od domku k moři

První, co mě potěšilo, byl zcela oplocený pozemek. Úzká „nudle“ zhruba 300 x 50 metrů byla navíc plůtky rozdělena na více částí. Jedna byl ovčí výběh – ano, měli jsme vlastní stádečko ovcí. A povolení je krmit všemi rostlinnými zbytky (včetně slupek z melounů) a tvrdším pečivem. Takže nejmladší část expedice každý večer chodila krmit ovečky. V půlce týdne se holky změnily – dostaly letní sestřih.

„Naše" ovce

Další částí byl sad (300 olivovníků) s příjezdovou cestou a poslední část – od domu k moři byl „náš“ rekreační prostor částečně zastíněný prastarými duby cesmínovitými. Prostor to byl rozsáhlý – děti měly velké možnosti schovávaček, duby ukrývaly houpačky, a pod největším dubem hned před domem byl velký venkovní stůl s lavicemi a taky pohodlná „houpací“ lehátka.

Na zahradě

Druhé, co nás potěšilo, bylo vybavení domu. Nechybělo snad vůbec nic. Pro jistotu ale doplním, že to neznamenalo žádný luxus... abych někoho náročného příliš nenavnadila. Ale v domě se jen spalo a vařilo. Jinak nám stačil ten úžasný prostor pod dubem.

Duby cesmínovité byly zajímavé

Velkou neznámou byl přístup do moře. A tady byla drobná obtíž. Betonové molo přecházelo do „brouzdaliště“. Průzračné moře s kamenitým dnem bylo skvělé pro nejmladší účastníky expedice i pro psí nohy... ale kdo chtěl brouzdaliště ohraničené přírodním útesem opustit, musel proplout jedinou možnou cestou. A ta nebyla snadná.

Spokojený pes

Neb pod hladinou bylo úžasné skalní město, a všechny skalní jehly a „hory“ byly plné života – hvězdic, sumýšů a hlavně ježovek. A jen jedna cesta byla pro plavce bezpečná, neb jak známo i botou do vody ježčí bodliny projedou snadno. Kdo měl brýle a šnorchl (Pepa, Vilém a časem to zvládla i Fany) anebo celoobličejovou masku (já) – neměl problém. Švára se švagrovou se trasu naučili kopírovat podle nás (nebezpečný byl jen kousek, než byla dostatečná hloubka, a při přílivu to bylo snadnější, při odlivu si museli dávat větší pozor).

Ježci byli na každém kamenu

Každé ráno jsem pořádně prohlídla „brouzdaliště“ a vysbírala do kyblíku dva či tři ježky, kteří se v noci snažili obsadit ježkoprostý prostor.

A jak jsem je sbírala? Ježci se překvapivě pevně drží kamenů. Takže jsem vzala plastovou lopatičku anebo list ploutve a opatrně, ale silou jsem tu kouli ostnů od kamene odtrhla. Pak jsem ji nahrnula do kyblíčku – lopatičkou nebo ploutví, fakt nesahat!! A odnesla je dál do moře, do bezpečné vzdálenosti od dětských i psích tlapátek, kde jsem je i s vodou vylila.

Ježek odloven z „brouzdaliště" (a vypuštěn za hradbou kamenů zase do vody)

Night měl s sebou plovací vestu (kdyby chtěl plavat s náma), ale nepoužili jsme ji. Díky ježkům měl Night zákaz plavání. Dětem jde vysvětlit, že se na okrajové kameny sahat a stoupat nesmí... psovi nee a tak se směl jen brouzdat u břehu a byl ochlazován vodou z kyblíčku.

Osvěžení psisko vítalo

Na obou stranách poloostrova byly malé oblázkové pláže. Nebyly přístupné autem, takže byly liduprázdné, maximálně tam kotvila nějaká loďka domorodců. A tak jednou za den se malá dítka naložila do nafukovacího člunu a byla odtažena (trasa asi 400 metrů) na některou pozvolnou pláž na blbnutí a výuku plavání. 3 dospělí a 4 děti odpluli – a my s Najtem „hlídali“ usedlost. Klidně jsem si šla zaplavat – tak, aby na mě viděl. Pak stál na břehu a čekal.

Pobřežní hlídka

Na pozemku jsme nebydleli sami. Každé ráno jsme s Najtem pozorovali zajíce. S děsně dlouhýma ušima. Byl to zajíc oprásklík – jen tak klidně hopkal směr plot, Najtí přítomnost ho nevzrušovala. Další obyvatelé sadu byly překvapivě svižně se pohybující suchozemské želvy (minimálně tři různé). A taky spousta ještěrek. V sadu bylo málo ptáků – sem tam nějaká sýkorka. To na moři byli kormoráni a rackové vidět podstatně častěji.

Moře bylo většinou klidné

Dítka se naučila spoustu zajímavostí ze života ježovek (třeba že každý trn má vlastní kloub umožňující naklápění trnů do všech stran), sumýšů (že kadí nahoru :o)) , krabů (měli jsme velké černé i maličké hnědé)... a byla uchvácena krásou podmořské krajiny. Už i z naší předškolačky je šikovný ploutvonožec – a s bráchou si pobyt v moři opravdu užívala.

Night se chladí a dozoruje plavecký výcvik

Díky plotu (i když nevzhlednému, nefotogenickému) měly děti svobodný pohyb po zahradě – neb se nemohly vydat mezi ostré kameny na útesy. A tak si dělaly tajné cestičky a „domečky“ mezi keři, pozorovaly obří mraveniště, houpaly se – prostě užívaly si svá velká dobrodružství bez nutné přítomnosti dospěláků.

Naši ploutvonožci

Byli jsme na tak opuštěném místě, že k nám nedolehly ani zvuky z finále mistrovství světa. A to je co říct :o) Týden utekl jako voda. Cestu zpátky jsme zvolili tentokrát ne lodní, ale přes Pažský most. Posádka vozu byla z robinsonské dovolené nadšená celá – takže dokonce už došlo na dohadování, co za rok ...

A ještě jsme si počkali na západ sluníčka

P.S.: Jednu stránku života pod velkým dubem jsem si nechala na samostatné povídání. Bude hlavně o Karle, Dafné, Gábině a Martině :o) A nesmím zapomenout na Františka a hodně členů rodiny Pferdíků.

Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie.